Zítra je to přesně 344 dní, bez tří týdnů rok, co jsem se vydal na bláznivou čtyřetapovou cestu po Evropě. Od té doby jsem mockrát, nejen sobě, ale i mnoha různým lidem, svatosvatě deklaroval, že takhle divoce už to nikdy nechci. A několikrát jsem se začetl do svého autentického a gramaticky a pravopisně nepříliš korektního online vyprávění zážitků, které jsou vlastně nesdělitelné. Vždycky se začtu, že nevím, kdy skončit. To se ví, že se mi po tom dobrodružství stýská!

Německo loni právě v té době testovalo celostátní jízdenku na regionální vlaky za 9 eur na měsíc. Tu už sice nestihnu, protože skončila v září, ale od začátku května tam mají totéž za 49 eur. A tak když se v květnu vrátila zpoza velké louže naše a. a měla nabídku jet s českou školou za cca 10 tisíc na tři dny do Štrasburku, nějak se mi v hlavě propojila moje loňská cesta a německá velkorysost (která ovšem, jak víme, neplatí co do spolehlivosti železniční dopravy) a slíbil jsem jí, že ji tam letos vezmu. A j. k tomu přidala další motivaci: od pondělka pracuje v bavorském kempu. Rámcový cíl na následujících čtyři až pět dní je tedy jasný: Beroun - Štrasburk - kemp - Beroun.

Na okraj úvodu druhého dějství je třeba poznamenat tři věci. Za prvé - zítra je teprve třetího, ale Deutsche Card platí celý měsíc. A takový Heidelberg (odkud je to tedy ze Štrasburku, co by dohodil kleštičkami průvodčího) určitě stojí za prozkoumání, na jízdenku se dá jezdit i městskou hromadnou dopravou po celém Německu a dlouho jsem nebyl v Berlíně... Za druhé - k padesátinám jsem dostal voucher na Poland Pass. Za třetí - dnes se po víc než půl roce ozvali ze Správy železnic, že by zase něco potřebovali.

Já se těch vlaků prostě nezbavím.

Ranní vstávání není nic pro mě, ale pokud chceme do večera dojet na dohled Štrasburku, nebylo zbytí. Jízdenku na rychlík do Železné Rudy jsme koupili až v autě a přesně v 6:53, jen minutu po pravidelném odjezdu, jsme opustili Beroun. Momentálně jsme v Rokycanech.

Kupování všeho na poslední chvíli bylo příznakem (a přízrakem) mého loňského železničního dobrodružství. A platit to bude i tentokrát. Čtvrt hodiny před odjezdem z Berouna jsme pořídili jízdenku na rychlík do Železné Rudy a do další etapy se posouváme až v rychlíku. Jízdenka německou veřejnou dopravu stojí sice 49 eur, ale objednává se jako předplatné, takže je potřeba ji včas zrušit. Já bych si ji původně objednal dřív, jenže když jsem se doma pokoušel zaregistrovat do portálu Deutsche Bahn, nějak se mi to nedařilo. A v prvním a posledním českém vlaku taky ne. Až když jsem zkusil jinou mailovou adresu, povedlo se to - zřejmě jsem od loňska zaregistrovaný, aniž bych si to pamatoval.

S nákupem jsme se potýkali oba, ale nakonec nějaké kódy vypadající jako jízdenky máme. Těžko říct, jak to ale bude fungovat, když nás to zatím nestálo ani korunu - místo čísla karty a tak dále to po nás chtělo jen IBAN.

Na vlakovém WC je útulno a čisto, jen se mi tam povedlo urvat si z kalhot zapínání. Kalhoty mám samozřejmě jenom jedny, ale naštěstí mám i pásek, tak to přežiju. Jen musím vymyslet, jak toho příručního teenagera, co jsem ho tentokrát vzal s sebou, trochu zaujmout, protože zatím se zdá poněkud rezistentní vůči všem podnětům vyjma hladu.

Hraniční nádraží v Železné Rudě dnes vypadá mnohem líp než před 18 lety, kdy jsme přes něj pašovali dvě starší děti, protože jsme neměli jejich pasy. Nejmladší a. tehdy ještě nebyla a letos má vlastní občanku. Průvodčí u autobusu jsem se pro jistotu (německy!) zeptal, jestli v přistaveném náhradním autobuse platí Deutschland Card. Řekla, že ano, v autobuse ji dokonce zkontrolovala a pak nám poradila, že vlak do Plattlingu jede ze druhé koleje.

Přestup v Zwieselu byl snadný. Nepopírám ovšem, že dva se lépe ujišťují, že kráčí do správného vlaku. Motoráček Wald Bahn spokojeně prořezává bavorské lesy a jede na Plattling. Prošli jsme přes další průvodčí!

V Německu nejedeme ještě ani dvě hodiny a už víc než 20 minut trčíme před Plattlingem, až opraví světla. Už dříve jsem zjistil že ve Štrasburku se dá sehnat přijatelné ubytování a a. navrhla, že pojedeme až tam. Jelikož musíme jet lokálkami, máme pak už jen pár šancí. Doslova pár.

Možná je to náhoda, ale zatímco dálkové vlaky jim moc nejdou, regionální možná Němci naplánovat umí. Vlak z Plattlingu na nás počkal a podle aplikace Deutsche Bahn to vypadá, že o malinko později vyjedou i ty navazující spoje. Ale nechval dne před večerem aneb neříkej hop, dokud nepřeskočíš.

Zatím to jde dobře, protože jsme to původní zpoždění opravdu dohnali, a vlak z Řezna vyjel dokonce načas. Opustili jsme malá nádraží a teď se těmi lokálkami budeme přesouvat mezi většími městy. Máme za sebou elektronickou kontrolu jízdenky a pořád je to bez pokuty. Míříme na Norimberk, Stuttgart a Karlsruhe.

Couráky se zatím ukazují jako spolehlivější než rychlíky, a přitom ten, co s ním pojedeme do Stuttgartu, metropole Bádenska-Württemberska, je docela pohodlný, byť zásuvek a internetu prostý. Čeká nás dnešní nejdelší, asi 200kilometrový úsek.

Jen jsme toho moc nenachodili, v Norimberku stačilo vystoupit a přejít nástupiště, protože nám změnili příjezd. Ale ještě že tak! Vlak je poměrně přeplněný a dost lidí stojí. My jme tu ale byli včas, tak jsme si sedli.

Do Stuttgartu jsme přijeli krásně včas. Málem jsme stihli kafe, jenže velká fronta nás odradila, a tak jsme radši šli na vlak. Zadní půlka jela kamsi a tam jsme my nechtěli, přední do Karlsruhe a to je přesně to, co potřebujeme. Jen co jsme do plného vlaku nastoupili, rozjel se. Tak to máme kliku, že jsme si to kafe nedali, říkáme si a zjišťujeme, co je špatně, když vyjel o dost dřív. Stojíme v jiném vlaku. Do Karlsruhe pojede dost dlouho.

Sám bych se v tom nešťoural a zůstal sedět, když jsme po několika zastávkách získali místo, ale a. trvala na tom, že když bude ve Vaihingenu naproti na nástupišti stát ten náš původně chtěný vlak, který tam mezitím dojel a měl odjíždět do Karlsruhe za dvě minuty, přeběhneme do něj. Tak už jsme v něm a znovu stojíme. Ale před příštím odjezdem budeme mít o půl hodiny víc na kýžené kafe.

V Karlsruhe, které je jen kousek od francouzských hranic a asi 80 kilometrů od Štrasburku, jsme si konečně dali kafe, a. zašla do knihkupectví a já na chvíli na vzduch. Přejeli jsme prakticky celé nemělo od východu na západ. Zatímco já jsem chtěl původně zůstat na noc v Karlsruhe (ale vyhlédnuté ubytování nám někdo vyfoukl), a. prosazuje dojet až do Štrasburku a svůj zájem o tuto zemi demonstrovala v průběhu cesty krátkým studiem francouzštiny. Pořad ale není jisté, jak a kdy tam dorazíme, a tak jsem rezervoval jeden apartmán, který nechtěl platbu předem, a zadal číslo své "čínské" karty. Za pár minut přišla hláška, že se snaží peníze strhnout (což mě překvapuje), ale nejde to (což mě nepřekvapuje). Prostě Booking.com. Dohodli jsme se, že přinejhorším budeme v kempu v Kehlu, protože pro každý případ s sebou na zádech tahám stan se dvěma spacáky – vše se vešlo do mého cestovního batohu.

Sedíme v předposledním vlaku na Offenburg a vystupovat budeme v Appenweieru. Poslední vlak odtamtud jede až do Štrasburku, jen si budeme muset koupit jízdenky až tam.

Teda nevěřil jsem, že to dáme přesně podle jízdního řádu, ale je to tak. Sedíme v posledním vlaku, jízdenku mezi Kehlem a Štrasburkem máme koupenou (4,60 na osobu je na můj vkus na těch pár set metrů dost, ale holt hranice a Francouzi) a na Booking.com jsem změnil kartu a hotel či co to je si ji ověřili.

A tak jsme po téměř 14 hodinách vystoupili na štrasburském hlavním nádraží. Díky jednomu vlaku po Čechách (Beroun–Železná Ruda-Alžbětín, jednomu náhradnímu autobusu (Bayerisch Eisenstein–Zwiesel(Bay)) v Německu a osmi vlakům tamtéž (Zwisel(Bay)–Plattling, Plattling–Regensburg, Regensburg–Nürnberg, Nürnberg–Stuttgart, Stuttgart–Vaihingen(Enz), Vainingen(Enz)–Karlsruhe, Karlsruhe–Appenweiner, Appenweiner–Strasbourg) jsme urazili asi 600 kilometrů. Není to žádná sláva, co se rychlosti týče, vždyť zejména ve vlaku z Norimberka do Stuttgartu jsme zavítali skoro na 30 zastávek, ale v porovnání s peklem, které jsem loni zažil v německých dálkových vlacích, byla tohle selanka.

Luxus je oproti loňsku i to, co teď máme v tzv. hotelu. Většina vybavení má své nejkrásnější roky za sebou, o čistotě tady asi dlouho neslyšeli a jen kousek odtud je park plný tmavých bezdomovců (na průzkum jsem šel raději sám), ale máme vlastní tzv. koupelnu a nevadí nám ani to, že jsme si druhé lůžko museli vlastnoručně vytáhnout zpod prvního, polštář najít ve skříni a místo jedné přikrývky použít vlastní spacák, ale aspoň ho využiju. a. moje občasné stížnosti komentuje slovy "koupils nejlevnější hotel, tak co se divíš", ale na to odpovídám, že jeden byl ještě levnější, ale byl na druhém, ještě vzdálenějším kraji města. Obrovskou výhodou je, že jsme dojeli až sem, ubytovaní jsme na dva dny, a celý zítřek tedy máme na prohlídku města. Nemusíme se nikam hnát, hledat optimální spojení ani spěchat na vlak a večer se můžeme vrátit a znovu se vyspat.

Přibalený teenager, jehož výlet to je, protože jsem se sem vydal kvůli němu, se chvílemi chová nesnesitelně, ale tyhle okamžiky zcela vyvažuje rozvahou, se kterou přistupuje k plánování cesty a hledání nástupišť. Díky tomu mi ubyla spousta starostí a můžu se plně oddávat stresu z placení a řešení mnohem utilitárnějších záležitostí. Ale nejen to. Je fajn, že můžeme být spolu, než i a. omrzí s námi podobné cesty absolvovat.

Pochvala patří J., která nám na cestu udělala svačinu - hodila se nám v průběhu celého dne, protože jsme nikde neměli čas na to, abychom si něco koupili, vyjma jednoho rychlého kafe. Na zpáteční cestu se budeme muset vybavit zásobami.

Včerejší den ve Štrasburku nám poskytl příležitost objevit místa, která jsem při loňské návštěvě zanedbal. Trestuhodné je zejména vynechání La Petit France, malebného místa plného barevných hrázděných domů, které vyrůstají z kanálu. Jsou to takové fejkové Benátky na Rhoně, jak prohlásila a.

Pro mě osobně přinesl včerejšek potvrzení jedné velké cestovatelské zkušenosti: svět se poznává mnohem radostněji, když je člověk odpočatý. Přes den jsme sice nachodili 20 kilometrů, ale dalo se to zvládnout v pohodě, protože ráno jsme vycházeli veselým krokem, nehledě na to, že jsme si mohli věci nechat v hotelu a odpoledne si i zdřímnout.

Relativně vesele se nám vyráželo i dnes, i když to znamenalo zajít ráno v sedm do Carefouru, udělat si dostatečné zásoby jídla, zabalit (proč je toho tentokrát mnohem víc, než když jsme balili doma?), a odebrat se na nádraží. Zvládli jsme to bravurně a se značným předstihem a teď už sedíme ve vlaku na Offenburg.

V Appenweieru se mezi vlakem ze/do Štrasburku (nástupiště 9) a vlaky jezdícími po Německu (nástupiště 1 a 2) přechází asi 300 metrů a tenhle úsek posílil mé neblahé tušení: v sobotu budou couráky o dost plnější než ve čtvrtek.

Další vlak, do Karlsruhe, má sice zpoždění, ale tentokrát máme na přestupech větší rezervy, a ten příští je navíc zase trochu posunutý, takže bychom měli stíhat.

Mé tušení se potvrdilo a v Appenweieru se nám podařilo nastoupit až do třetích dveří. Což o to, oni by se lidi do vlaku vešli, jen kdyby ovšem všichni ti, co nastoupili před námi, nezacpali místa koly a kočárky.

Jestli budu chtít tu jízdenku ještě využít, asi bude rozumnější jet během týdne.

Do Karlsruhe jsme dorazili s asi čtvrthodinovým zpožděním za zvuku velmi hlučného dítěte, ale i jeho velmi hlučné matky, snažící se ho rozmazlit ještě víc. Syřanovi, s nímž jsem sdílel prostor, smrdělo dost ošklivě z pusy, ač jsem se snažil být aspoň metr od něj. Jiný pán byl pro změnu cítit potem, možná byl na výletě na kole nebo spěchal na přípoj. Na nádraží jsem se snažil vyvarovat osudu důchodkyně, které se nadvakrát nepodařilo skrz davy spolucestujících dojít na záchod, a odskočit si. Vchod na evidentně se rozpadající a z poloviny nefunkční toalety opanovala afrožena, dožadující se od každého vstupného ve výši 50 centů. Měl jsem jen dvoueurovku a tu jsem jí v plné důvěře vložil do ruky a čekal, až mi vrátí, jenže ona dělala, jako by nerozuměla matematice a gestikulovala směrem k zachodům. A nedostal jsem ani obvyklý voucher, který pochopitelně vždycky zvládnu v některém obchodě využít na nákup něčeho smysluplného.

Do Stuttgartu jsme ale vyrazili včas a sedíme u zásuvky.

Ve Stuttgartu sice změnili nástupiště, ale bylo to dobře označené, a navíc hned naproti tomu původnímu. Než jsme se ale všichni nasoukali dovnitř, nabrali jsme 5minutové zpoždění, leč to nevadí, máme rezervu. Příští vlak je poslední a pak už nás čeká jen autobus.

V Gaildorfu máme zpoždění 26 minut, ale něco bychom měli dohnat a i tak jsme měli mít v Norimberku dostatečnou rezervu. Kafe holt zatím nebude.

Pozdě, ale přece. Za chvíli sedneme do posledního vlaku, a pokud o půjde dobře, bude zabývat už jen autobus.

V tuhle chvíli už jsme měli čekat na autobus v Kindingu a chvíli po páté být v kempu, kde hákuje j. Po téměř hladkém putování přes Německo a zpět ovšem stále čekáme na 14. nástupišti v Norimberku, protože vlak, co měl odjíždět do Ingolstadtu v 16.09, prostě nepřijel. Autobus nebyl poslední, za 4 hodiny jede další. Asi těch 8 kilometrů, co nám bude zbývat, dojdeme po svých.

Autobus z Kindingu nám včera ujel takřka těsně, asi tak o hodinu, a pokud jsme nechtěli tři hodiny čekat na další, nezbylo než se do kempu vydat pěšky. Po cestě jsem narazil na místo, které by mohlo být zajímavou alternativou pro poznávání cizích krajů - místo pro oficiální stanování i s přístřeškem, ohništěm a záchodem. Škoda jen, že takové plochy asi nebudou ve městech, nocleh ve stanu se dá vydržet, jak ukázala dnešní noc.

Tedy je pravda, že kemp, kde jsme byli, je velmi dobře a moderně vybavený a sprcha bez žetonů dokáže člověku zpříjemnit večer. Marně přemýšlím, jak může takový kemp prosperovat v podivném Zapadákově.

S j. jsme strávili část večera a dopoledne a teď už směřujeme na vlak. Poslechli jsme aplikaci a přejeli nejen Kindingu, ale i řadu dalších bavorských vesnic a ještě jich pár bude, protože autobus do Saalu jede hodinu a půl. Projedeme i Řezno a vystoupíme v Saalu an der Donau, protože vlak na Plattling jede i přes ten.

Cesta autobusem byla dlouhá, ale díky geografickým zajímavostem utekla a byla velmi poučná. Kdybychom nemuseli ze Zapadákova cestovat autobusem a šněrovat krajinu Dolního Bavorska, asi bychom se sem nikdy nepodívali a ráz zdejší krajiny neprozkoumali. Údolím Altmühlu, lemovanému skalami, jsme projížděli až k městu Kelheim, jemuž pro změnu dominuje Befreiungshalle, obrovitá kruhová stavba, kterou nechal postavit král Ludvík na počest vítězství nad Napoleonem. Za Kelheimem se řeka vlévá do Dunaje, který nás teď bude taky ještě chvíli provázet. V Saalu je ale jen malé nádraží mimo provoz, je zima a chvílemi prší.

Cesta zpět už najela do stejných kolejí jako cesta tam. V Plattlingu na nádraží jsme stihli akorát první dnešní kafe a už nám přistavili vůz do Zwieselu. Sem tam pořád nějaký cyklista. Lidi si nakoupili kola a teď je vozí vlakem.

Tak už nás náhradní autobus veze do Rudy. Dnešek proběhl hladce a pro mě velmi zajímavě. Je mi líto, že ta cesta končí, což si nostalgicky uvědomuju právě na pozadí scenérií Bavorského lesa. Jsou opravdu úchvatné.

V Železné Rudě nás uvítala uplakaná příroda. Stihli jsme dřívější vlak, takže pojedeme dřív. Na cestu nás vybavili vlakem starým asi 80 let, možná i Masaryka pamatuje. Na dřívější příjezd to ale vliv mít nebude, protože ztvrdneme v Klatovech.

Jízdenka Českých drah že Železné Rudy do Berouna s přestupem v Klatovech stojí 293 korun. Jízdenka ze Železné Rudy do Klatov stojí 46 korun, jízdenka z Klatov do Berouna 208 korun. Kdo myslí, že platí úspora z rozsahu, mýlí se. Důvod vysvětluje průvodčí, když si u něho kupujeme jízdenky do Klatov: cesta tam je dotovaná Plzeňským krajem v rámci integrované dopravy, a radí kupovat si do Kařezu plzeňskou dotovanou a z Kařezu pražskou dotovanou. Příště to vyzkouším. Jen doufám, že se nebudu muset zase pašovat přes hranice kraje. Na cestování po bavorském příhraničí lze prý využít jednodenní jízdenku za 230 korun. Jediný problém je, jak vysvětluju já, přepravit se po Česku.

Nádraží v Klatovech je nejkrásnější budova, co znám. Opravdová architektonická a urbanistická pýcha! Takové štěstí, že jsme odjeli ze Železné Rudy!

Největší absurdita na závěr. Ještě než jsme včera ve 21:07 vystoupili v Berouně, kde jsme před 86 hodinami čtyřdenní štrasbuskou pouť zahajovali, podíval jsem se ve vlaku na tarify integrované dopravy Plzeňského kraje. Kdybych si koupil jízdenku Českých drah do Kařezu a odtamtud plzeňskou až do Železné Rudy, stála by mě přeprava po Čechách polovinu toho, co jsem zaplatil. Místo téměř šesti set za obě cesty bych za to dal necelé tři stovky. A to se radši zatím nedívám na kombinaci pražské a plzeňské jízdenky. V Česku je bordel.

A kdyby Německo, v rámci kratochvilné návštěvy j. jsem se teď vydal toliko do Bavorska, takže stačí přejet hranice a ostřílený cestovatel takovouhle cestu nechápe jako výzvu. Podmínky mám navíc tentokrát takřka ideální: už ráno po šesté je jasné, že dnes bude zase jeden ze žhavých dnů letošního léta (ač se nedá vyloučit, že mě někde po cestě nechytnou bouřky až kroupy), mám před sebou jen čtyři přestupy s dostatečnou rezervou na přestupy i případná zpoždění a j. včera domluvila se šéfovou, že můžu přespat v karavanu. Vyrážím na chlup stejným vlakem, jakým jsme se před 14 dny vydali s a. na cestu do Štrasburku. Jediné prázdné kupé je vytopené tak, že až z něj vylezu, budu se tetelit blahem, že se v těch 30stupňových vedrech konečně zchladím, ale soudím, že stačí chvíli vydržet a uvolní se něco klimatizovanějšího. A pak se i nasnídám, protože jídlo a pití na celý den mám připravené v batohu. Pravda, klid a bezstarostnost příručního teenagera, s nímž jsem cestoval před dvěma týdny, mi chybí, ale a. má teď jiné zájmy, než se se mnou plahočit po Bavorském lese. Zvládnu to holt sám.

Hlavním cestovatelským dnem dneška je ověřit nejnižší cenu, za kterou se dá dojet až na hranice, tedy do stanice Železná Ruda-Alžbětín. Minule mě to stálo skoro tři stovky, teď jsem si ale na doporučení průvodce z vlaku do Klatov naordinoval jízdné o dost skromnější. Do Kařezu jedu na pásmovou jízdenku pražské integrované dopravy za 40 korun, z Kařezu volně navážu (stejným vlakem, tedy rychlíkem Berounka) jízdenkou integrované dopravy Plzeňského kraje za 82 Kč. Obojí už mám, Plzeňský kraj má stejně jako Praha aplikaci do mobilu.

A zatímco si říkám, jak tentokrát ušetřím, web Českých drah mě znovu překvapuje. Jízdenka z Berouna až na hranice stojí 293 korun, jízdenka z Berouna do Kařezu 66 a z Kařezu do Železné Rudy 82. Už minule se tedy dalo při kombinaci dvou jízdenek ČD ušetřit 145 korun, aniž bych si cokoli instaloval. Díky PID ale ušetřím ještě dalších 26. Opravdu zmatek!

V Železné Rudě jsou tři zastávky a Alžbětín je pochopitelně až poslední. Už od Klatov ale vlak zastavuje ve všech zastávkách a mezi nimi se plouží jako ospalý hroch. Na Šumavě jako by se zastavil čas a na konečnou dojíždějí jen ti nejotrlejší. Mám za sebou krátký, teprve 140kilometrový úsek, ale ve vlaku jsem strávil už skoro tři hodiny.

Z Alžbětína do Bavorské Železné Rudy je to, co by papírovým ubrouskem dohodil. Při čekání na náhradní autobus do Zwieselu jsem si aspoň sjednal pojištění. Začne mi sice platit až za čtyři hodiny, ale to bych musel být pořádný jouda, kdyby se mi něco stalo, no ne?

Je to tady všude takové jakoby známé. Čtrnáct dní jsou holt jen dva týdny.

Nevyzpytatelné jsou cesty Bookingovy! Na hraničním nádraží v Železné Rudě visí několik cedulek s nabídkou ubytování. Kontakty by se mohly hodit, kdybych tady někdy v příštích týdnech zůstal déle, než je nutné, tak jsem si je všechny vyfotil. Jedna cedulka nabízí ubytování přímo v dopravně. Díval jsem se na web a odtamtud směřuje jeden odkaz na Booking.com. Když jsem ho otevřel v aplikaci, objevilo se tam cosi podivného, tak jsem to zase odložil a nechal být. A teď se mě Booking.com, který je na ultrarychlé naléhání opravdový mistr, ptá, jestli mě pořád zajímá destinace Nairobi...

Ale ten Bavorský les by vážně stál za návštěvu, a nikoli jen za průjezd!

Ačkoli je čtvrtek, podle počtu lidí tísnících se na nástupišti v Plattlingu soudím, že vlak do Ingolstadtu bude beznadějně narvaný. Ale nekupte to! A zdá se, že všichni (včetně mě) rozuměli, že to nejede ze šestky, ale ze dvojky, takže se tam celý dav přesunul.

Nakonec není moc důvodů ke stížnostem. V pohodlném vlaku jsem si sedl, v Řezně vystoupila spolucestující, takže jsem mohl i poobědvat, a v Ingolstadtu skoro celý zbytek vlaku. V Ingolstadtu Nord jsem našel stanoviště autobusu, co by prstem luskl, a za necelých dvacet minut to jede přímo ke kempu.

Jeden z Freizeitbusů, které vozí cyklisty a turisty napříč centrem Bavorska a umožňují při poznávání krajiny podél několika zdejších řek nasednout tam, kde už nohy nemůžou, mě přesně ve 12.20 naložil v Kipfenbergu a převáží mě směrem na Saal an der Donau. Řidič ale musel párkrát během cesty k vozíku s koly, takže jsme nabrali mírné zpoždění, což ale, jak vím odminula, zase tak moc nevadí, protože v Saalu chcípl pes a na přestup tam je skoro tři čtvrtě hodiny. Je to trochu nuda a pohovořit jsem nemohl ani s Arabem, který cestoval s rodinou a před Kelheimem po mně něco chtěl, ale nemluvil anglicky.

Na nádraží v Saalu, kde se vzaly, tu se vzaly, vyrobily se německé panenky v bavorských krojích. Ňadra jim div ne vyskakují z výstřihů, v rukou lahve s aperolem nebo pivem, a parta mladíků v kožených kaťatech, jimž vévodí jeden v růžovém tričku se zmalovanými rty a se závojem, jim z košíku nabízí na výběr z mnoha lahviček se šnapsem. Zkrátka sobotní historka z bavorského venkova k popukání!

Vlak do Plattlingu ale přijel včas, a i když do něj nastoupili i veselí kumpáni, cestující se v něm rozptýlili. Navíc je klimatizovaný, ale aplikace varuje, že v Řezně by mohlo být hůř: lidí, včetně těch s koly, časem přibude.

Tak všichni ti okrojovaní jeli do Straubingu, kde, jak jsem se dočetl, se každoročně v půlce srpna koná Gäubodenvolksfest, druhý největší festival v Bavorsku (evidentně po Oktoberfestu).

Do Plattlingu jsme dorazili s přesně takovým zpožděním, abych se skrz davy probojoval na páté nástupiště, odkud to jede do Zwieselu. Vlak je vytopený a nástěnným rozptýlením jsem pohrdl, tak snad to na slunné straně vagonu přežiju. Zbývá něco přes 50 minut a pak už jen krátký autobus do Rudy.

V Regenu přistoupil cca 15letý kluk a schoval se na záchod. Průvodčí ho zmerčila, zaťukala na něj a pak si odemknula. A šup, už si musel koupit lístek!

Horší je, že vlak má zpoždění, ale věřím, že autobus počká. Průvodčí se na nějaký jiný přípoj ptala a pak volala, ať počkají, ale na Eisenstein dotaz nepoložila.

Autobus ve Zwieselu samozřejmě počkal. Nejen na mě, ale i na průvodčí, co v předchozím vlaku chytala toho chudinku a z níž se vyklubala Češka. A nakonec se ukázalo, že český je i řidič autobusu.

Domovina je blíž, než to vypadá.

Poslední zastávka, nádraží v Klatovech.

Nevím, jestli je ten nadpis dobře, pomohla mi ho přeložit docentka Googlová, laskavá matka všech neznalých a pochybujících, ale nemám v úmyslu si to někde ověřovat. Zatímco a. se snad podařilo včas ukončit předplatné Deutschland-Ticketu, já jsem ho nechal schválně běžet ještě měsíc, protože by byl hřích nevyužít otevřené německé náruče, a než přijde podzim, nevyrazit za dalšími dobrodružstvími. Padesátka je totiž evidentně hranicí páchání nepřístojností. Měl jsem v úmyslu navštívit ještě Berlín a na konci září přes Mnichov Lublaň (až po zakoupení jízdenky jsem ovšem zjistil, že přímý spoj z Prahy je levnější, rychlejší a vlastně i bezstarostnější než kodrcání se do Bavorska a přejezd Alp, ale o to tu přece nejde). Takže cesta do Slovinska je na spadnutí a má své konkrétní datum, ale na tu do Berlína se nějak ne a ne vydat. Musel jsem to odložit kvůli práci a od loňska jsem evidentně velmi zpohodlněl a je mi milejší komfort domova, ať už haťského, nebo berounského. Takže proto je dobře, že ten ticket ještě pořád mám. Moje příslovečná, pověstná, legendární a tradiční spořivost mě nutí k tomu, abych ho využil, dokud to jde.

Letos jsem k oněm zlořečeným narozeninám dostal dva vouchery na Poland Pass, takže příští rok mě nemine polské železniční dobrodružství. Protože jsou dva a J. už mnoho let touží zajet do Helu (má to jen jedno l, tak doufám, že nepůjde o peklo, ale že dojedeme na baltskou kosu), nebudu cestovat sám, a protože moje švagrová má potřebu obdarovávat kdekoho nesmyslně vysokými dary, přibyla k voucherům i pěkná sumička na zakoupení ubytování. Sečteno a podtrženo, příští rok to nemůže být a nebude o přespávání na nádražích a toulání se nočními městy. Hezky budeme spát kultivovaně.

A tak se stalo, že když jsme s J. o tom Baltu mluvili, jen tak mezi řečí zmínila, ať ho letos zkusím z německé strany. A jelikož já mám výzvy rád, Berlín se pomalu, ale jistě změnil na Pomořansko. Pohled na mapu dal výzvě jasnější obrys: vlak totiž jede z německé strany na polskou. Pokud to dopadne, dojedu na poslední zastávku v Německu a pěšky dojdu do Svinoústí (kde se do moře nevlévá svině, ale řeka Svina). Práci jsem zvládl, míček přehrál ke klientům a pár dní snad bude klid, takže je čas vyrazit. Původně jsem chtěl odjet už dnes do Prahy a odtamtud zítra do známého Dolního Žlebu a pěšky do Schöny, ale nakonec jsem upustil od plánu dojet k Baltu hned první den a zkusím to trochu pomaleji, zato však s napětím, jestli dojedu, kde budu spát a jestli vůbec, zda za těchto už poměrně chladných nocí nezmrznu jako loni málem ve Stockholmu a na kolik mě tenhle opětovný experiment s batohem na zádech (vejde se do něj i stan se dvěma spacáky, takže o žádný batůžek vážně nejde!) vlastně přijde. Zní to srozumitelně: dojet k Baltu, stavit se v Lipsku a v Berlíně a neutratit majlant!

Přiznávám, že pořád se mi moc nechce, ale kdo nevykročí, nedojede nikam. Ostatně je to jen 750 kilometrů, to je jako nic. Těším se na objevování a na ten adrenalin. Začátek už zítra v 7:35 v Řevnicích, za nějakých 9 hodin.

Průvodčí ve vlaku z Řevnic přišla, ještě jsem ani nestihl pořádně usednout a jízdenka se aktivovat. Sedmipásmová jízda skrz střední Čechy prošla, horší to bylo s pražským kuponem, který z nějakého důvodu stávkoval a čtečka hlásila, že nejsem v seznamu. Co je to za výmysl, mi neřekla ani ta hodná průvodčí, ač se snažila a ptala se, jestli mi třeba teď někdy nebylo šedesát. Potěšující dotaz hned na úvod cesty!

Zatím jsem moc daleko nedojel a nic nového tu k objevování není, ale zaznamenat to musím. Do Prahy jsme dojeli včas, a kdyby jel takhle přesně i ten příští, mohl jsem jet až o půl hodiny později. Jenže spolehněte se na to! Ale aspoň jsem si v Bille mohl koupit svačinu, protože v Německu jsou dnes obchody zavřené, a přes placení u samoobslužné poklady mě to ani moc nezdrželo.

Celou dobu přemýšlím, co jsem doma zapomněl, a už mi to došlo. Nechal jsem na lince okapat flašku s vodou a nechal ji tam okapávat navždy...

Jsme v Roudnici, takže vyjíždím z okruhu kolem Prahy (je tu 7. pásmo) a vyjíždím do Ústeckého kraje. Ten má sice složitější značení zón (Roudnice je 661 a Dolní Žleb 303), ale jak víme z minula, kombinací se dá ušetřit. Kdybych jel na pražskou jízdenku jen do Prahy a odtamtud na jízdenku Českých drah, zaplatil bych z Řevnic až do Žlebu 30 + 255 korun (protože mám lítačku). Jízdenky PID a DUK ale vyjdou jen na 70 + 101,70. Ušetřil jsem 113,30!

Ne, já nejsem v Rumburku a ani tam nepojedu, ale je to zjevně nějaká hodně významná stanice. Jeden vlak tam z Děčína odjíždí v 10:39 a další, ten náš, v 10:41. Tedy měl odjíždět, ale protože pražský vlak do Hamburku měl zpoždění přes 40 minut a tenhle mu dával přednost, vyjeli jsme pozdě. Každopádně spoj, ve kterém sedím, jede do Rumburku přes Německo, tak jsem se průvodčího zeptal, jestli s nimi můžu jet až do Bad Schandau. Přišel bych sice o procházku podél Labe a o možnost nabrat někde vodu, kdybych sehnal flašku, ale zase bych ušetřil dvě hodiny. Průvodčí řekl, že jsem si v aplikaci mohl koupit jízdenku až do Schöny, ale že mi ji prodá za 16 korun. Chvíli jsem přemýšlel, ale rozhodl jsem se, že teda jo, že se plácnu přes kapsu a pojedu až do Bad Schandau. A jakmile jsem mu zaplatil, řekl, že vlak v Bad Schandau na nás ale čekat nebude. No nic, v Drážďanech tak jako tak budu dřív a tam si koupím vodu. Není to zrovna baťůžkářský začátek, ale kapsu mi to zatím neroztrhlo.

Tak vlak na Drážďany odjel, ale za necelou půlhodinu by měl jet přes Míšeň další. Informační cedule sice o Drážďanech mlčí, ale aplikace Deutsche Bahn o nich ví, tak snad neskončím jako slon v porcelánu.

Bad Schandau je malé lázeňské město, ale nádraží tu mají velké a kolejí docela dost.

Když už jsem se rozhodl, že se po pouhých čtyřech hodinách plácnu přes kapsu podruhé, automat na vodu za 2,70 na nádraží v Bad Schandau se rozhodl být anachronistou a nepřijímat platby kartou. A já mám v peněžence všehovšudy 200 korun českých minus 16 za jízdenku a jednoeurovku, když jsem na nádraží starou českou tisícovku vyměnil narychlo s J. právě za onu dvoustovku. Ale aspoň jsem zjistil, že cedule je v tom nevinně - Míšeň zobrazuje, protože je až za Drážďany.

Klidně jsem mohl vystoupit ve Žlebu, sehnat flašku, nabrat si vodu ve studánce a jít třeba až do Bad Schandau, protože jeden vlak mi ujel takřka před nosem a další měl mít zpoždění půl hodiny. Musel bych sice letět jako kůň, ale mohlo to vyjít zhruba nastejno. Nakonec tedy přijel dřív (s rozbitou klimatizací) a snad zase kousek popojedu, ale kdo ví, co přijde teď.

Až do Pirny se dalo cestovat, nebylo ani plno, ani nedýchatelno, ale pak se začal vlak plnit a začalo takové malé peklíčko. Jeden je rád, že může vystoupit ve městě, ve kterém už párkrát byl, do teploty bezmála 30 stupňů, a ještě je za to rád.

Na drážďanském nádraží jsem ale našel otevřený Lidl a zvládl koupit nejen vodu, ale i kus oběda. Obojí i se zálohou za necelé dvě eura?!

Tak tady jsem na rozdíl od Napoleona ještě nebyl. A přitom to je od nás do Lipska asi 300 kilometrů. Je tu největší hlavové nádraží v Evropě (tedy nádraží tvořené kusými neboli slepými kolejemi) a podle nějakého článku je tady velké leccos. A já už taky poměrně velice potřebuju na záchod, protože ten jediný, který ve vagonu neprůchozího vlaku byl, byl nějaký rozbitý. Je to přímá úměra - čím víc sháníš vodu, tím víc se jí pak potřebuješ zbavit.

Teda já nechci být zbytečný hnidopich, ale proč když někdo buduje největší nádraží široko daleko a má k dispozici hektary prostoru, nedimenzuje podle toho i velikost veřejných záchodů? 4 mušle a 3 budky na milion lidí je teda fakt málo. Ještě že jsem se nepodělal z toho, že mi nějaká puberťačka před chvílí příšerně zákeřně zařvala do ucha, to bych tu frontu neustál. Pokračování na tiktoku, řekl bych.

Vlastně jsem tu být musel, ale že bych to doopravdy musel vidět, to nemůžu říct. Památník bitvy národů je vysoký 91 metrů a vchod do něj stráží socha archanděla Michaela. Proč lidi budují takové velikášské věci, je mi záhadou. Holt ale chtěli to velkolepé vítězství na Francouzy oslavit a vykřičet do světa. Já jsem si své malé vítězství, nikoli nad Napoleonem, ale toliko nástrahami velkoměsta, vybojoval v tramvaji. Od univerzity sem po opravdu dlouhatananánské Prager Straße jede patnactka, a ač průvodci tvrdí, že je to jen kousek od centra, ty 4 kilometry se mi fakt jít nechtělo (kde jsou ty varšavské časy!), takže jsem využil přednost Deutschland-Ticketu a sedl do ní. Když jsem chtěl vystoupit, bylo třeba zmáčknout čudlík, jenže já jsem ho ani za nic nemohl najít. Už jsem se smiřoval s tím, že kousek pěšky přece jenom půjdu, když vyskočila nějaká mladá holka a zmáčkla to. Byl jsem zachráněn!

Ale co, však víme. Ti Prusové tehdy taky nebojovali sami.

U památníku bitvy národů mě přepadla nejen bolest hlavy, ale i tradiční dielmata - mám ještě dnes odjet do Berlína, odkud je to k moři přece jen blíž, nebo se radši vyspat a vyrazit až zítra? Nakonec jsem to vzdal, protože když nepojedu přes Berlín, nebude to na německo-polské hranice zase až tak daleko. Že bych jel části noci a někde to strávil, se mi taky moc nechtělo. A tak jsem ubytovaný v hostelu a dost se mi ulevilo, od bolesti i od úvah. Budova je to pořádná, však jsem v Lipsku, ale na první pohled se to spaní zdá výdržitelné, zvlášť když jsem na pokoji pro osm lidí zatím sám a ještě jsem neplatil, protože jim nefunguje terminál. Ale i tak je cena více než přijatelná, něco přes 15 eur.

Jsem rád, že mě napadlo jet tudy, zastavit se tu a nakonec tady i zůstat přes noc, protože by bylo škoda největší saské město vynechat. Ale že bych z něj byl kdovíjak unešený, to se říct nedá. Jsou města, která na vás dýchnou na první pohled, a přestože jim třeba vůbec nerozumíte, vyzařují ducha a osloví vás jedinečností. Když jsme v létě udělali krátkou procházku v Udine, kolem kterého jámě mockrát jeli, ale nikdy jsme nezajímá dovnitř, uměl sem si představit, že se jeho magickým ulicemi toulám a pohltí mě. Je celá řada měst, u kterých to neplatí hned na první dobrou, ale stejně mají své kouzlo. O Lipsku to zase až tak úplně neplatí. Nemá historické jádro a celé centrum města je poskládané sice z pečlivě vystavěných, honosných a velmi často opravdu velkých domů a je velmi těžké najít na něm něco, co by na člověka promluvilo svojí osobitostí. Kdo má rád Drážďany, věřím, že bude Lipskem velmi mile překvapen a bude sem jezdit mnohem radši. Během vánočních trhů, které jsou tu prý velkolepé, se bude rozplývat nad adventními kejklemi a zahřívat Gluehweinem, o přestávce stihne spoustu nákupů v některých z mnoha obchodních domů a navečer se nechá hýčkat rozpustilými maličkostmi v luxusní pasáži Maedler a bude zcela (u)spokojen. Ale tomu, kdo si oblíbil třeba Berlín, tohle město zklame německou upjatostí, a ač studentské, zbytečnou usedlostí, na kterou bohužel ta všudypřítomná obrovitost všeho zapomenout nenechá. Ale jak říkám, mnozí si tu mohou najít to, co jim bude blízké.

Je krátce po půl jedenácté, očička se mi klíží a pomalu se chystám ulehnout na své lože jako Sněhurka. A těch sedm trpaslíků, kteří by tu se mnou měli být, pořád nikde.

No, asi takhle: jen jsem to dopsal, začalo něco šramotit v klice a pak se do pokoje nahrnulo oněch sedm trpaslíků i s princem. Tedy není jich tolik, ale jednoho spolubydlícího nakonec mám. A ráno vstává v šest. Je to Alžířan a studuje na zdravotního bratra. Takže sbohem, pohodo, a dobrou!

Nocování v hostelu má výhodu v tom, že se člověk jakž takž otřepe a nemá potřebu se zdržovat déle, než je nutné. Ke mně a alžírskému princi přibyl v noci další nocležník, ale jeho příchod jsem ani nepostřehl. Usnul jsem s rozpitým pivem po boku a oblečený, přestože jsem se dušoval, že ještě chvíli a ulehnu spořádaněji. Svlékl jsem se až ve čtyři ráno, vyčistil si zuby a zase usnul do čtvrt na sedm, na kdy jsem měl nadřízený budík, jelikož jsem předpokládal, že Alžířan už bude pryč. Nebyl a odešel ještě asi o hodinu později a to už jsem vstával taky.

V Aldi, které je sice zvenku nádraží označené, ale uvnitř ho lze nalézt až dole v suterénu, jsem si koupil snídani a svačinu. Za půl hodiny odjíždí vlak na Lutherstadt Wittenberg, který bych měl v pohodě stihnout.

Do ranního vlaku mi spěchavý klient nadělil první dnešní práci a osud prvního průvodčího na německém území od včerejšího začátku cesty. Vlak S2 je zjevně pod křídly Deutschland-Ticketu schován, já jsem chytil místo, sezení je příjemné, a je tu dokonce i zásuvka. Ten mobil se vybíjí rychle. O dalším programu patrně rozhodne klientský systém a termíny v něm.

Nádraží v Lutherově městě Wittenberg je malinkaté (to po tom lipském bude ostatně kdejaké), ale jezdí odtud i ICE, třeba do Hamburku nebo i do Basileje. To jsou mi věci!

Tenhle vlak, co cestou protne Berlín, jede až do Pomořan, dostal bych se s ním až k moři do Stralsundu, ale směřuju víc na východ, takže budu muset vystoupit dřív a přestoupit na jiný. Mám před sebou čtyři hodiny cesty, ale je poměrně útulno, i když špinavo, a mám co dělat, tak se nudit nebudu.

Tak jo, přiznám se. Na nádraží ve městě Lutherstadt Wittenberg mají dvě WC. Jedno klasické, smíšené, a druhé pro invalidy. Dlouho jsem čekal, až se z obsazeného klasického stane volné, než přišel pán, hodil eurovku do automatu a použil invalidy. Čekal jsem dál. Pak se zdálo, že pán z invalidů už se chystá ven. Měl jsem v ruce připravenou kartu, ale v tu chvíli mě napadlo, že až vyjde, jen by stačilo včas chytit dveře a vlézt dovnitř bez zaplacení. Bylo mi to samozřejmě žinantní, jenže pán se vynořil a ještě mi ty dveře tak trochu přidržel. Zpětně to hodnotím tak, že myslel, že čekám nikoli na uvolnění, ale právě na tu úsporu. Tak jako tak to bylo neodolatelné. Budiž to chápáno jako kompenzace za dvoueurovou potupu v Karslruhe při cestě ze Štrasburku. Pořád ještě jsou hajzlbáby a hajzldědci půl eura v plusu!

Zajímavé! Jedná zastávka vlaku se jmenuje Potsdamer Platz, takže od Sony Centra s fish & chips a obrovským kotlem s latéčkem mě teď dělilo doslova pár desítek metrů!

Tak nějak jsem to čekal a nezklamal jsem se. Na berlínském hlavním nádraží přistoupil pořádný dav a já jsem vyfasoval korpulentní dámu, která mě poplácává páskem (od kabelky). Ale začala fungovat klimatizaci i zásuvka a časem to snad zase opadne. Je pěkné vidět zase známé město!

Po více než třech hodinách v jednom vlaku už mi to přijde poněkud nekonečně, navíc když je krajina kolem mě tak jednotvárná a placatá. Odměnou mi ale je to, že kdybych zůstal sedět až na konečnou, budu na dohled Rujáně, největšímu německému ostrovu. Včera jsem projížděl jenom Saskem, zatímco dnes už mám za sebou kromě této ještě další tři země - líznuté Anhaltsko, Brandenbursko a Berlín. Přiblížili jsme se k polským hranicím a každou chvíli budeme v Meklenbursku-Horním Pomořansku.

Ve městě Zuessow nebyl čas na nic, jen preběhnout na protější nástupiště. Původně měly být na přestup tři minuty, ale zůstaly jen dvě.

Přejeli jsme přemostění, protli malinký ostrůvek Schlossinsel a jsme na mostě Uznojem, kde je i Svinoústí, nejsevernější cíl mé cesty.

Tak to je hraniční bod, kde končí moc Deutschland-Ticketu. V Čechách jsou takové body taky, ale vystoupit se tam nedá a jsou jako. A jízdenku do nich nikdo koupíte jen u pokladny nebo snad u průvodčího.

Tak dneska budu bydlet jako král. Ale o strastech, které k tomu vedly, napíšu později.

Moc se mi nechtělo, nebydlím zrovna u pláže, ale když už člověk váží takovou cestu... Hlásím, že Balt je dobyt!

Zrovna když jsem vystupoval z vlaku a těšil se, že po těch mnoha hodinách se konečně projdu přes hranice a zase trochu poškádlím nohy, přišla rychlá práce. Normálně by mi to nevadilo, ale já jsem v tu chvíli neměl ani sehnané ubytování (jako vždy jsem to nechal na poslední chvíli), ani jsem nebyl rozhodnutý, jak dlouho ve Svinoústí zůstanu. Začala se mi totiž zamlouvat varianta, že si tady odpočinu od vlaků a nádraží a vyrazím do Berlína až ve středu, přežiju noc a prvním ranním vlakem se ve čtvrtek vydám k domovu. V Berlíně se sice dá noc strávit levně v hostelu, ale že bych tím chtěl tuhle krátkou epizodu končit, to se mi moc nechtělo. Aby se mi rozhodovalo snadněji a lépe se mi orientovalo v nabídkách, poprosil jsem J., aby mě jistila od počítače doma. Z Booking.com mezitím zmizely nabídky, mezi nimi i jedna sympatická se snídaní, a buď to bylo dražší, nebo bych se musel během zítřka přemístit, což ztrácí kouzlo zázemí v pokoji. Bylo třeba jednat rychle, a tak jsem nakonec slevil ze dvou dní a objednali jsme jeden apartmán na hlavní ulici za 200 zlotých. J. nešlo zaplatit kartou, tak jsem to musel dokončit já, jenže já jsem v zapadlém pohraničí neměl data. Prekérní situace. Restartoval jsem telefon, zadal údaje o kartě a došly mi instrukce - že si mám dojíždějí pro klíč dva kilometry daleko. Co už, dva kilometry přežiju, říkám si, navíc chtěl dát majitel vedete půlhodiny předtím, což mi vycházelo tak akorát. Napsal jsem mu přes WA, a kde prý jsem. Píšu, že před domem. Slíbil, že přijede a že zaplatím v hotovosti. Jenže jak už víme, já jsem měl v peněžence jen euro a dvě stě minus osmnáct korun. Osoba na druhém konci messengeru se však nechce dát lacino a píše, že nefunguje terminál a že v Biedronce je automat. Cestou k němu se ptám, co kdybych zůstal dvě noci za 300. Smlouvá a navrhuje 350,ale tentokrát se nedávám já a píšu, že je to moc. Ptá se, jestli je 300 maximum, tak soucitně navrhuju 320 a on že platí.

Bankomat v Biedronce byl ale Euronet a s ním nemám dobré zkušenosti. Za výběr chtěl asi 90 korun, a nadto by mi nedal moc dobrý kurz. Co jsem usmlouval, nechal bych lichvářům. Napsal jsem parťákovi, ať vydrží, že seženu jiný automat, a sešli jsme se později. Při přebírání klíče a nezbytné instruktáži jsem mu anglicky vysvětloval, jak to bylo, on mě na oplátku ujistil, že mám naprosto nejlepší cenu ve městě, a poslední, co jsme si v tomhle univerzálním jazyce řekli, bylo, že Praha je krásná. Pak jsme plynule přešli do svých mateřštin a náramně jsme si začali rozumět.

Ale stejně si myslím, že jsme svým způsobem vyhráli oba (ač on není majitel, ale jen předavatel klíče). 120 zlotých mít, nebo nemít a platit jen jeden úklid, a to po sezoně, je dobrý byznys. Mně se náklady rozložily na dvě noci, a i když mi banka nedala zas tak skvělý kurz, cena je opravdu dobrá. A mezi námi, o tom právě dnes nefungujícím terminálu si myslím své. Booking.com a ministři financí umí být pěkní prevíti.

Jdu si takhle městem, dám se k řece Svině a najednou vidím trajekt. Pěší, cyklisty i auta přepravuje do čtvrti Warszów na ostrově Wolin neboli Volyň. Tam by měl být i 67 metrů vysoký maják. V červnu mezi Uznojemem a Volyní zprovoznil podvodní tunel a od té doby můžou trajekt používat (zdarma) i turisti. Do té doby byl jen pro místní.

Maják ve Warszówě se mi dobýt nepodařilo, ač je údajně veřejnosti přístupný. Vede k němu ale zdlouhavá a nejistá cesta. Zkoušel jsem to skrz nákladní přístav, ale to vypadalo ještě hrozivěji, tak jsem se radši vrátil prozkoumávat Uznojem, odkud je vidět.

Tak tady je Svinoústí nejsvinoústnější, řeka Svina se tu vlévá do moře.

Než jsem odjížděl, zachytil jsem v Česku článek o tom, jak Češi začínají opětovně objevovat Balt, který jim zhořkl během socialismu kvůli Rujáně, jež je odsud jen kousek (cesta vlakem ovšem trvá nejmíň tři hodiny, k moři skoro čtyři). Teď se v těch jižních vedrech stává zejména polské pobřeží žádanou destinací – Poláci nerozkradli dotace a nevyházeli je na golfová hřiště pro pár vyvolených a cyklostezky za miliony a chytře investovali do dálnic. Svinoústí tenhle přístup svým způsobem reprezentuje, i když jako takové to není moc pěkné město. Sem tam je to tady takový Balkán a mezi novými nebo opravenými domy se tu tísní malé obchody olepené nápisy a reklamami, kterým vévodí dva – kantor/Wechselstube a papierosy/Zigaretten. Obojí má co dělat s tím, že jen pár set metrů až několik kilometrů odsud je hraniční přechod, přes který stačí Němcům přejet, ve směnárně si vyměnit svá tvrdá eura na zloté a ty ideálně hned vedle vyměnit za cigára. A kdyby ještě neměli dost, buď někde ve městě, nebo přímo u hranic můžou zbytek zlotých utratit v Biedronce za potraviny, na které se momentálně v Polsku nevztahuje DPH.

Jedna Biedronka je hned v bloku domů, ve kterém přebývám, ale jinak výrazně převažuje Žabka, jiná síť polských obchodů. Ty jsou tady takřka na každém kroku a patří k tomu zásadnímu, co návštěvníka Svinoústí trkne na první pohled: k pohodlí a spokojenosti především obyvatel města přispívá dostatečně vybudovaná infrastruktura. Je to maličkost, ale ve městě najdete velké množství laviček, odpadkových košů nebo veřejných toalet. A letos v červnu tady navíc zprovoznili tunel, aby se místní nemuseli potýkat se zácpami při čekání na přejezd Sviny, a trajekt uvnitř města velkoryse zdarma poskytují i turistům.

Možná je tohle všechno jakási úlitba domorodcům za nájezdy mořechtivých cizinců, kterých tu v sezoně (již jsem tu bohužel nezažil) musí být tisíce, ba přímo desetitisíce. Aby jim nepřerostli přes hlavu, zdá se, že si je tu Svinoústečtí drží poněkud trochu od těla, konkrétně kilometr a půl od města. Teprve za hodně širokým pásem zeleně totiž začíná vilová čtvrť, na kterou navazuje promenáda, jež je od moře vzdálená ještě pár set metrů a je rovněž oddělená zeleným pruhem, protnutý mnoha a mnoha pohodlnými přístupy na nekonečnou písčitou pláž. Promenáda, opravdu velkolepá, měří asi pět nebo šest kilometrů a vede až do Ahlbecku na druhé straně hranice. A v té vilové čtvrti to žije: vyrůstají tady apartmány, domky a chatky a je vidět, že až Češi vezmou polský Balt útokem, budou tu mít kde složit hlavu – obávám se, že za pár let tady ale bude docela draho, ostatně sousedství Německa sehraje svou roli.

Dnes to tady zatím ještě jde. Ve městě není draho (i když jsou pochopitelně výjimky) a v bistru u jachtařského přístavu jsem viděl hranolky za nějakých 55 korun. V Čechách už stojí mnohem, mnohem víc.

Ulice, které oddělují ony dva světy - svět domácích, který se po deváté večer pomalu ukládá ke spánku, a svět hostů, který v tu dobu jako by konečně ožíval - i ostatní ulice uprostřed města jsou někdy až nesmyslně dlouhé, někdy nesmyslně široké, a někdy dokonce obojí. Pohybovat se tady bez kola prakticky nedává smysl. Však jich tady taky najdete, cyklistů i pruhů pro ně, a musíte si dávat pozor, abyste jim nevkročili do trajektorie! Jen autobus jsem tady skoro nepotkal. Jasný symbol, že mezi dvěma svinoústeckými světy je jen sváteční záležitost.

Balkánský dojem, jejž ve mně Svinoústí zanechalo, podtrhuje ještě jedna věc. Všechno je tu poskládané bez ladu a skladu, jako by vůbec nikdo nikdy nepřemýšlel, kde co postaví. O urbanismu tady asi neslyšeli. Velká parkoviště přiléhající k hlavní třídě, za nimi panelová sídliště, mezi tím malé a větší činžáky. Ale patrně si s tím nikdy nemuseli lámat hlavu, protože prostoru mají dost. Město je rozlohou ani ne třikrát menší než Praha a lidí tady žije asi třicetina. Je až s podivem, že někoho napadlo postavit víc než dvoupatrové domy.

Kdybych měl přes to všechno dát radu začínajícím investorům, klidně si vsadím poslední groš na to, že koupit dnes ve Svinoústí jakýkoliv starší byt, třeba na nějakém sídlišti, může být trefa do černého. Svinoústí má totiž podle mě před sebou velmi zajímavou budoucnost. Nehledě na to, že kousek od města rozšiřují terminál na LPG, a to teprve bude mazec.

Tady u moře začalo v šest hodin ráno ukrutně pršet. Už se to trochu vybralo, ale předpověď pořád varuje před silnými bouřkami s krupobittim. Na takovou variantu nejsem vůbec připravený, dokonce jsem doma nechal deštník koupený nouzově ve Štrasburku, ač jsem původně myslel na to, že si ho pro jistotu musím vzít. No, snad nebude tak zle. Vlaková zastávka je přinejhorším asi 150 metrů odtud.

Dnes mám v plánu přesunout se do Berlína a odtamtud se zítra prvním nebo druhým vlakem přepravit dál k českým hranicím. (Sonny Centrum je podle webu otevřené 24/7 a je to lepší varianta než Hauptbahnhof, kdyby bylo třeba strávit noc pod střechou.) Nejzazší čas, kdy musím být v Ahlbecku, je 19:10, ale v Züssowě je pokaždé na přestup asi 7 minut, tak nebudu riskovat, protože skončit tam nedobrovolně na celou noc nechci. Ale i tak mám fůru času, pobydu ve Svinoústí, projdu se po promenádě a pak hurá za vlakovými zážitky. Pokud by přišla nějaká nepěkná práce, kvůli které budu muset být víc v klidu a dobíjet zařízení, ubytuju se v Berlíně v hostelu a zítra vyrazím později. Tolik plán, uvidíme, co přinese realita.

Tak beru zpět svá předchozí pozorování a uvádím na pravou míru informaci o autobusech. Dnes už jsem jich v Ústí nad Svinou viděl několik, takže určitě tady jezdí!

Co je to za obchod, když chci platit kartou, prodavačka se podívá kamsi doprava a tváří se, že to nikdy neslyšela, a když vytáhnu celkem drobné, tváří se, že nemá nazpátek?

Měl jsem to čekat, když žádná letošní cesta neskončila bez rychlého nákupu deštníku... Ve Svinoústí poprchávalo a bylo 18 stupňů, tak jsem si řekl, že není proč se tam zdržovat a že zajdu k moři, dám mu vale a půjdu na dřívější vlak. A během pulhodinové cesty jsem dost zmokl. Teď chvíli čekám v čekárně ještě před hranicemi. Naštěstí jsem si dal čisté oblečení naspod batohu, tak snad bude v suchu.

Tak vytáhnout Deutschland-Ticket a vzhůru na jih!

Člověk se holt v tom příhraničí může snažit sebevíc a za padání trakařů publikovat fotky z přechodů, ale vždycky se dostane mimo signál a to, co předtím bylo aktuální, už dávno neplatí.

Tenhle vlak jel před chvílí do Svinoústí (v Ahlbecku jsem ho ještě zastihl), ale tam už to dál nejde, tak se musel vrátit a naložit mě. Průvodčí si hned vybral nějakou důchodkyni, tu zkontroloval a ostatní včetně mě nechal na pokoji.

Myslel jsem, že tady ještě bude trochu vidět moře, ale kdepak, schovává se za zelení jako ve Svinoústí.

Přejeli jsme most, údajně zvedací (!), čímž jsme opustili ostrov Uznojem, a jsem zpátky na pevnině. A hleďme, jaký pěkný jazykový koutek a zeměpisné znalosti poskytuje Wikipedie o zdejším městě Wolgastu:

Volehošť (také Bolhošť, Volhošť, německy Wolgast, črezpěňansky Wolegast) je město v Německé spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko na břehu řeky Pěny.

V Karlsburgu mají hned vedle vesnice takovéhle pole. Když se chce, tak to jde.

První vlak je za mnou a do Berlína zbývá už jen jeden. Je zima a trochu větrno, ale neprší, i když zamračeno je, to zase jo. Nejvyšší čas přesunout se.

Ti mladí Němci jsou naprostá hovada,jinak to nejde glosovat. Vlak na Jueterbog není ani z poloviny obsazený a všichni, co už sedí, si na vedlejší sedadla dali zavazadla. Všichni, a to třeba včetně i těch co sedí na čtyřkách. No co, nezblázním se, sedl jsem si místo jejich tašek - na zem do prostoru pro zavazadla.

Abych to nedramatizoval, nakonec jsem si sedl, zjevně některý z těch hulvátů vystoupil s slečna na trojce patří mezi ohleduplné. A mám i zásuvku, což je fajn, protože telefon se vybíjí děsivě rychle a v Berlíně budu bez šťávy.

Přemýšlel jsem, že bych se tu zastavil, protože tohle město (česky Prenclov a dříve Přemyslav, Branislav nebo Břetislav) je hlavním městem okresu Ukerská Marka, což je už samo o sobě zajímavé, ale ano, přiznám se, jsem poněkud líný. Vlaky na Berlín jezdí co hodinu. Hodina je málo, abych se tam rozhlédl, dvě hodiny tak akorát na to, abych do Berlína přijel zašera. A ten vlak mě tak krásně kolíbá, že radši využiju příležitost a trochu načerpám síly.

Pohled na infotabuli ve vlaku mít připomněl, že tenhle vlak vlastně jezdí přes Potsdamer Platz... A tak jsem tady.

Dneska to na fish and chips a velké kafe s mlíkem nevypadá, Sony Centrum je totálně rozkopané.

Tohle Berlíňané umístili rusákům před ambasádu na Unter den Linden. Normálního člověka z toho mrazí, vrahům pod okny to je bohužel k ničemu.

Přijal jsem výzvu a považoval jsem za svou povinnost zmáknout tu jejich S-Bahn, a protože pomalu od Potsdamer Platzu k Alexander Platzu to je dost daleko, plní se ta výzva dobře. Nožičky začínají bolet a únava se ozývá.

Tak i metro pokořeno! Směřuju na Savignyplatz.

Berlin Hauptbahnhof je neskutečné bludiště. Má asi 5 podlaží a dole jezdí U-bahn a až nahoře S-bahn. Když jsem vyjel až k němu, nebyl čas přemýšlet. Zrovna něco přijelo, evidentně jedoucí úplně jiným směrem, než jsem chtěl, ale mně je stejně jedno, kam pojedu, tak jsem do toho nasedl. Jede to i na letiště - BER terminál 1 a 2.

Jediné momentální fungující letiště v Berlíně, které pojmenovali po bývalé kancléři Willym Brandtovi a v roce 2020 po mnoha průtazích a několikanásobném navýšení rozpočtu konečně zprovoznili. Když už sem ta linka jela, nedalo mi to a jel jsem se sem podívat, byť trochu znejistěný, protože před předposlední zastávkou z reproduktoru zaznělo, že potřebujeme speciálních jízdenku. Vystoupil jsem a chtěl se vydat nazpátek, ale pak sem chvíli googloval, a když jsem našel, že na zvláštní linku FEX, určenou přímou pro letiště, platí Deutschland-Ticket taky, osmělil jsem se. Neznamená to, že někde, třeba cestou nazpátek, nezaplatím pokutu, ale teď jsem tady.

Tedy ne že by se tomu naddimenzovanému letišti v Berlíně nedalo nic vytknout, na to že je skoro nové, mi některé části vybavení připadají dost ošuntělé, ale znovu se ukazuje, a zjistil jsem to už loni, že oproti nádražím nabízejí opravdu nesrovnatelný komfort. Navíc jsem 18 kilometrů od centra Berlína a rozličné vlaky nazpátek jezdí každou chvíli. Teď ještě abych prošel případnou kontrolou jízdenek, ale za to dobrodružství to určitě stálo!

Na nástupiště číslo 1 přijel vlak, který vypadá luxusně jako ICE a všichni do něj nastupují, byť s rozpaky, protože veze nápis TER 1-2 přes TER1-2,ale času mám dost, tak uvidíme, kde se ocitnu. Možná je to spoj, co vyjíždí až za pár minut a který jede přes Ostkreuz, tak pokud v tom teploučku a měkkoučku neusnu, mohl bych tam vystoupit a omrknout to.

Jestli všechno dobře odpadne, odjedu odtud za tři a půl hodiny z Berlína. To nádraží je stejně obrovské jako milion jiných tady. To by jim někdy nestačilo něco komornějšího?

To mi zní trochu podvědomě, ta jezdí i u nás. Tady ale dalším S-bahnem jedu směrem na Charlottenburg a možná vystoupím na hlavním, nebo pojedu dál a projdu se po Kurfuerstendammu.

Příští zastávka Charlottenburg, ale tam už nejedu. Jsem konečně tam, kam jsem se před několika hodinami vydal - na Savignyplatzu. Odtud to je na Kurfuerstendamm jen kousek. Po něm se vydám někam k centru a pak na hlavák.

Pořád je takový, jaký ho známe.

Štreku jsem ušel pořádnou, dnes už mám v nohách přes 6 kilometrů. Berlín úplně nespí, ale to od takového města asi čekat nemůžeme. Víc než chodců jsem potkal cyklistů a teď jsem tam, kde by mohlo něco nového začít, mně ale tahle cesta pomalu končí. Na Ostkreuz nepojedu úplně hned, ale o půl hodiny později, a přesto o něco dřív, než po mně chtěl plánovač. Je přece jenom dost chaotické nádraží. Čeká mě pár přestupů, ale pokud nebudou komplikace, mohl bych v půl deváté ráno být v Schöně, a když máknu, stihnu o půl hodiny později ve Žlebu český vlak do Děčína.

Před hlavákem jezdí chlapík s nákupním vozíkem a sbírá do něj odložené flašky od piva a od nealka. Soudě podle úrody se tím musí slušně uživit. Moji láhev od stříčku (Čendové prominou), který mi večer dělal parťáka a který jsem si přivezl už že Svinoústí, takticky odloženou v jeho zorném poli a akčním rádiu, už sebral taky. Nejdřív jsem mu ji chtěl blahosklonně sám nabídnout, ale už byl daleko, tak jsem ji položil vedle odpadkového koše. A už tam není.

Heslo dnešního dne zní: "Hlavně nevytuhnout! "

První přestup na ospalém nádraží s ospalými spolucestujícími se povedl, protože jsem včas pochopil, že zvolené dveře neotevřu, a přesunul se k funkčním. Hůř jsou na tom železničáři. Do Senftenbergu vyrážíme s 5minutovým zpožděním.

Do Senftenbergu neboli Zlého Komorova jsme přijeli s větším zpožděním, než s jakým jsme v Berlíně začínali, ale další vlak přijel o něco později, takže plánovaných 7 minut na přestup, smrsknuvších se na minutu, tak akorát stačilo. Horší to budeš příště, tam jsou v plánu jen 3 minuty. Projíždíme Lužicí.

Ano, ano, pokračování jen o pár minut později. Ty vlaky tady na sebe umí počkat. Stačilo preběhnout nástupiště a už jedu do Drážďan. Kdyby mi to ujelo, za pár minut bych mohl nasednout na jinou variantu, ale ta by místo dvou vlaků do Schöny obnášela čtyři. Leč zajímavé je, že by tam dorazila nachlup stejně.

Toto ne úplně malé nádraží na sever od toho hlavního v Drážďanech je svědkem mého posledního přestupu na území Německa. Teď už zbývá jen Schöna, odkud půjdu pěšky do Dolního Žlebu. Nebo to bude jinak, tenhle přestup je předposlední a já se nechám přes hranice převézt?

Abych učinil zadost svým glosátorským choutkám, zbývá se krátce vrátit k mé noční návštěvě Berlína. Nebyl jsem tam poprvé a myslím, že naposledy taky ne. I přes několik návštěv, které jsme tam s J. vykonali a díky kterým jsme měli možnost tohle bláznivé město poznat líp než jen letmo, musim uznat, že pro mě vždycky bylo, je a navždy zůstane nepochopitelné, neuchopitelné a velmi, velmi komplikované. Tentokrát jsem ho poznával intenzivně, sám, nohama i po kolejích a na mnoha místech jsem ho nepoznával - tak moc se mění za pochodu. Nepřestává mě fascinovat, protože vyzařuje svobodu a dnes víc než kdy jindy je nabitý směsicí podivinů, cizinců a volnomyšlenkářů. Je neskutečně velký a neuspořádaný, ale ta všudypřítomná hromadná doprava z něj dělá místo, které stojí za další a další prozkoumávání, ačkoli tenhle ďábel nikdy nepřipustí, abyste mohli říct, že už ho znáte a že jste ho pochopili. A pro mě osobně je nadto Berlín naprosto brutálním symbolem nesmyslnosti válek studených i horkých.

Nenapadlo mě vystoupit už v Bad Schandau, kde je to na nastupování příjemnější a vůbec komfortnější, přestože mi hlas z reproduktoru německy řekl, že jsou odtamtud přípoje do Děčína a Rumburku,tak věřme, že až budu stát na nástupišť, přes řeku Hřensko, vlaku kolem mě jenom nepojede. Zastavit by měl.

V Schöně jsem zbaběle počkal na vlak zpožděný o víc než 10 minut, koupil si jízdenku až do Roudnice za 108 korun a přes Děčín frčím zpět. Počasí žádným experimentům ostatně ani nepřeje. Že jsem měl pojištění je do včerejška a vzpomněl jsem si na to ve chvíli, kdy už bych to stejně moc nezachránil, je už jen malý detail.

Stojím na Zličíně a právě mi přišla zpráva, že za tři minuty končí platnost jízdenky, kterou jsem si aktivoval v Schöně. Mezitím jsem stihl dojet do Roudnice, kde jsem musel aktivovat středočeskou jízdenku, přejet pořádný kus Prahy, udělat pár kousků práce a ta jízdenka je pořád platná. To všechno za 108 korun. Jó, v Ústeckým kraji, tam se lidi mají!

Když Majk v srpnu zhodnotil můj nápad, že bych koncem září mohl ještě využít Deutschland-Ticket a přijet za ním přes Mnichov oslavit náš svátek, jako dobrý, jízdenku přes Alpy jsem si koupil s předstihem a uložil do aplikace. Bral jsem to jako hotovou věc a těšil se na přejezd velehor. Včera jsem zjistil, že v aplikaci jízdenka není, a po chvilce zjišťování jsem se dopátral toho, že vlak z Mnichova do Lublaně zítra v osm ráno zrušili. Dnes v 8:52 jsem i tak sedl v Berouně do Berounky (vlaku toho jména) a jedu přes Klatovy do Alžbětína. Pokud mě cestou neosvítí nějaký železniční duch, v Německu snad zjistím, co se s tím dá dělat.

Jediné, co mě na tom pohoršuje, je ten německý šlendrián, už tak tradiční. Deutsche Bahn, prodejce jízdenky, na mě má e-mail, ale vůbec se neobtěžoval mi o zrušení spoje dát vědět.

Tohle slovní spojení se zřejmě v těchto dnech naučím i pozpátku. Aplikace právě napsala (jaký to div!), že spoj ze Železné Rudy (resp. z obce Bayerisch Eisenstein) byl zrušen. Opravdu stylový začátek!

Řekl bych no nic, to chce klid a nohy v teple, ale moje nohy mě právě teď v kupé, kde radiátor chladí i po razantním pootočení knoflíkem po směru hodinových ručiček, zebou.

Aspoň do Klatov sem tedy dojel a vlak do Alžbětína odjíždí za deset minut. To by jeden neřekl, že ho tentokrát čeká tolik napětí!

Zatímco si ve vlaku do Železné Rudy spekuluju a přemítám, jak by bylo nejlepší se směrem k Lublani přesunout (a mezitím absolvuju náročný telefonát s náročným klientem), koukám do aplikace Deutsche Bahn a tam se zítřejší spoj z Mnichova zase objevil, jako by se nechumelilo. A ještě než stačím tu informaci vstřebat, vyskočí mi na displeji notifikace, že příštího spoj, původně zrušený, nakonec jede. No nezabili byste je?

Dnes mám v Alžbětíně malou, ale významnou premiéru! Poprvé odtud jedu vlakem, dosud ho tady nahrazovaly autobusy. A průvodčí se na můj Deutschland-Ticket usmála. Je to zatím v suchu!

Aha! Tak v úseku Bayerisch Eisenstein - Zwiesel vlaky jezdí, ale náhradní autobusová doprava je ve směru na Plattling zavedená mezi Zwieselem a Gotteszellem. Průvodčí u nádraží ale naviguje pěkně a nenechala mě nastoupit hned do prvního busu, ale řekla (hezky německy pochopitelně a mnoha větami!), ať počkám na ten, co přijede za půl hodiny.

Co zkazit chaosem, to dnes německé průvodčí nahrazují sympatiemi. Aniž bych se kohokoli na okolí ptal, navigují mě správným směrem. Třeba jako ta, co s ní teď tři čtvrtě hodiny budu sdílet autobus do Gotteszellu.

A ještě si chtějí povídat! Že já jsem se ten jejich jazyk neučil víc. Ale kam jedu a kde mám vystoupit, naštěstí chápu.

Nutnost sednout do autobusu, který projíždí i místy, kudy vlaky normálně nejezdí, umožňuje poznávat (nejen bavorské) kraje z trochu jiné perspektivy a zavítat i tam, kam by se člověk nikdy nevydal, protože není proč. Třeba do obce March, kde je silnice tak úzká, že se na ni vejde sotva jeden autobus, a kde jsme jako na potvoru potkali hned dva. Ale krajina v okolí Regenu je opravdu úchvatná a ta uzoučká cesta se klikatí mezi kopci a zařezává se do lesů a luk, oslněných v tomto časném podzimu tak prudce, až unavené oči přecházejí. Na každé střeše je fotovoltaika, a přestože mezi průmyslovými areály tu a tam probleskne pole, překvapí, když se náhle odkudsi vynoří obrovité stádo ovcí hlídané ovčáckým psem, a dokonce i nefalšovaným člověčím ovčákem!

Po přestupu v Gotteszellu míříme přes na Dunaji ležící Deggendorf do Plattlingu. Začíná to být nuda.

Tudy jsem už mockrát projížděl, ale ještě nikdy jsem se tady nezastavil. Dnešní noc udělám výjimku.

Vlakem RE40 teď jedu směrem na Norimberk - tam jsem kromě nádraží taky nikdy nebyl, ale nebudu tam ani teď, protože vystoupím v Ambergu. Proč? Inu proto, že můžu! Když jsme před 11 dny vezli j. z její dlouhé a naprosto nekomfortní prázdninové brigády, stavili jsme se v Ambergu v Kauflandu a vypadalo to, že by to mohlo být zajímavé město. Určil jsem si ho proto jako jeden z cílů této cesty. Moje idea je, že se tam projdu a před půlnocí se vrátím do Regensburgu. Nebudu se nikde muset potulovat celou noc po Mnichově, protože tři hodiny v Řezně jsou tak akorát na to, abych něco zkoukl, sedl do prvního vlaku a dvě hodiny před odjezdem vlaku do Lublaně měl chvíli na prohlídku Mnichova. Buď to pak trochu dospím při sledování Alp, nebo se zítřkem nějak promátožím, naštěstí je svátek.

Zatímco jsem zvládl většinu práce, která by mě do pozítří tak jako tak neminula, dojel jediný dnešní vlak, ve které jsem nemusel ukazovat jízdenku, do Ambergu.

Když jsem do Ambergu přijel a dosáhl hlavního náměstí ležícího jen kousek od malého nádraží, říkal jsem si, co v tomhle maloměstě budu těch hodně hodin dělat. Když jsem pak ale začal postupně objevovat jeho tajemná zákoutí a velké i malé ulice, které ho protínají, a když jsem narazil na řeku Vils, která ho půlí na dvě části propojené starobylými mosty, musel jsem říct "Wow!", přestože je to město typicky německy zaprdnuté a bavorský ospalé (nebo je to naopak?). Ono je to totiž hlavně město barevné a svými domy, domky a domečky neskutečně pestré. Velká část centra je obehnaná zachovalým historickým opevněním, z velké části posíleným ještě příkopem, který už sice není vodní, ale zato po něm vede stezka pro pěší a cyklisty a přes něj se klene celá řada dřevěných, betonových a já nevím jakých ještě mostů a lávek, které okrajové čtvrti spojují s centrem a ústí do někdy docela impozantních městských bran. To všechno vytváří atmosféru, která se neomrzí, je působivá a vybízí k dalšímu a dalšímu objevování. A když pak večer na město padne tma a tahle zákoutí osvítí lampy, umí to udělat velký dojem, až se chce říct, že to snad takhle bylo plánované od samotného počátku. Zkrátka, Amberg je nejbarevnější bavorské město, a kdo nevěří, ať tam jede. Od hranic s Českem je to sem pouhých 50 kilometrů.

Tedy ne že by byl Amberg po setmění tak mrtvý, jak bych mohl být já, kdybych třeba omylem zabloudil do některé z mnoha jeho postranních ulic, v tuto hodinu naprosto vylidněných a nevlídných, nebo že bych tam snad během potulek nenašel řadu míst, kde by se při dobré vůli nedalo přenocovat, kdyby na to došlo a kdybych od té potemnělé nevlídnosti odhlédl, ale usoudil jsem, že pět a půl hodiny stačilo a že bude rozumnější nečekat ještě hodinu na úplně poslední vlak a jet raději tím předposledním, abych stihl Regensburg omrknout ještě v čase, který pro přechod přes park před tamním nádražím, přes den obývaný arabským osazenstvem, neznačí zase takový skok do neznáma. Znamená to přestoupit ve Schwandorfu, a kdyby se to náhodou nepovedlo, můžu tam na ten původně plánovaný vlak počkat. A tak sedím v pohodlném motoráku a věřím, že to zpoždění nebude mít pozdě večer na dvouminutovou rezervu na přestup žádný vliv.

Řeč není ani tak o čase, do něhož mám v tuto chvíli ještě daleko a který skončí zhruba v okamžiku, kdy v Řezně sednu do vlaku do Mnichova, jako spíš o tom, že sám sobě začínám v tom svém osmém dnešním dopravním prostředku, když nepočítám auto, kterým jsem se ráno v Berouně zbaběle svezl na nádraží, a po víc než patnácti tisících krocích trochu nevonět. A nevím, jestli připomínám spíš psa, nebo vlka. Možná je to ale jen pocit, protože všude kolem je cítit pachy všeho možného, a slečna odnaproti před chvílí odešla opravdu jen na záchod či kam. Určitě, má tady přece kufr!

Řezenský vlak ve Schwandorfu počkal, ale rozjel se prakticky hned, jakmile jsem dosedl. Ještě že mají ti železničáři rozum, však kdo by chtěl zůstat trčet ve Schwandorfu?

Jasně, domů to není tak daleko, ale přece jen, slyšet z reproduktoru ve vlaku češtinu, ohlašující nächste Station, je zajímavé. Škoda že místo Regensburgu nehlásí Řezno.

Haleluuujaaa! Moje cca čtyřhodinová pouť studentským Řeznem právě začíná!

Když má jeden k dispozici celou noc, a co na tom, že poznávat by měl hlavně město, ve kterém se ocitl, může se stát, že objeví spoustu věcí zejména o sobě. Já jsem dnes v noci kupříkladu zjistil, že když o nějakém místě napíšu, že je neuchopitelné a nepochopitelné (a že už jsem tak charakterizoval něco měst), má to něco do činění spíš s mým orientačním smyslem než s neuspořádaností města a jeho správou. Regensburg mi to dal poznat vrchovatě. Je velký, ale přitom není nijak chaotický. Jenže moje procházky bez cíle spolu s neschopností zorientovat se aspoň v základním módu z návštěvy Řezna udělaly křižování tam s sem a pak zase zpátky tam. Na mnoha místech jsem byl několikrát, s přitom pokaždé se cítil okouzlen, jako bych tam stanul naprosto poprvé. Přitom většinou stačí najíst místní katedrálu, která často ční nad okolní domy, s pak už je to skoro hračka. Budiž mi ale pričteno k dobru, že vysoký řezenský dóm se zrovna opravuje, je tudíž neosvětlený s ve tmě se hledá opravdu špatně.

Nedávná návštěva letiště v Berlíně měla své kouzlo, takže teď mám ve vlaku, který jede na jeho mnichovského bratra, asi hodinu a půl na to, abych se rozhodl, jestli navštívím i toho. Aplikace radí přestoupit ve Freisingu, ale já mám času poměrně dost, a když nebudu zvažovat složitější varianty, nebude takhle po ránu na svatého Václava žádná legrace. Že by bylo rozhodnuto?

Amberg je sice barevný, ale Řezno má tu paletu, na které míchá všechny svoje barvy, nepochybně větší. Pestrobarevných domů, většinou rozhodně spíš větších než malých, je v něm nepoměrně víc a ano, uznávám, asi jsou i zajímavější. Jenže vedle koncentrovanosti té pestrosti, kterou mi naservíroval těsně před Regensburgem, má Amberg i tu zvláštně opečovávanou a na odiv dávanou řeku Vils, opevnění, jež mu dává kruhovitý vzhled, a jistého genia loci, který z toho všeho plyne. To v Řezně je potenciál, který řeka Dunaj, tady ještě zdaleka ne tak široká jako na Balkáně, nabízí, zcela nepochopitelně nevyužitý. Tenhle veletok byste tu skoro přehlédli. Neznamená to ale, že je dobré dát přednost Ambergu a Regensburgu se vyhnout. Naopak! Studentské město co do atmosféry rozhodně nezklame, studenti dělají čest své pověsti a věřím, že když má město příležitost k užívání si života, musí to v něm jenom dunět. Ještě dlouho po půlnoci jsem potkával jednotlivce, dvojice i party vracející se z nějakého baru nebo kavárny, hodně podniků bylo kolem druhé stále otevřeno a během dne, když mají otevřeno všechny, musí to být skvělé místo pro zábavu. V Ambergu v tomto ohledu chcípl pes a s ním i vlk.

Řezno mi připomnělo Syrakusy. Není sice tak staré a přes výše uvedené nemá tolik restaurací, ale změti zdejších ulic mnoha směrů, tvarů, délek i šířek chybí už jen to, aby na jedné i druhé straně padaly rovnou do moře. A taky jsem ho měl (skoro) sám pro sebe a cítil se tu naprosto bezpečně.

Jak obligátní! Zase jsem se zapomněl pojistit, takže právě uzavřené pojištění mi začne platit chvilku před nástupem do vlaku z Mnichova.

Tak jsem tady. Ale jednu zastávku před terminálem jsem si vzpomněl, že už jsme tady byli, protože jsme odtud celá rodina letěli myslím do Malagy. Ale takhle dobrodružné to nebylo, zvlášť když zase musím přemýšlet, jestli se na letiště neplatí speciální příplatek. (No co, vždycky můžu říct, že jsem usnul, dělat natvrdlého, nebo dokonce obojí.) Ale ve vlaku tentokrát ani nic neříkali. Mezi spolucestujícími bylo i pár letušek, třeba naproti mně seděla jedna z Iberie.

Na letišti jsem provedl tradiční hygienický rituál a cítím se zase trochu jako člověk. Když jsem našel S-bahn, jedno nástupiště bylo prepažené policejní páskou a hlídali ho asi tři policajti. Při snaze dělat vyoranou myš a dívat se, co se děje, se mě jeden z nich zeptal, co potřebuju, a poslal mě naproti. Tak přece jenom dobrodružství! Cesta na mnichovské hlavní nádraží potrvá 45 minut, takže jsem si trochu zpestřil čekání na vlak a zkrátil si ho asi o hodinu.

Bylo to až moc lákavé, když mi zbývá ještě víc než dvě hodiny a S-bahn hlavním náměstím v Mnichově projíždí...

Za normálních okolností by mě to nijak zvlášť nevzrušovalo. Na tomhle nádraží jsem byl mockrát a strávil jsem tu i nelehkou noc. Ale teď tady vlastně po 20 hodinách konečně začíná moje cesta do Lublaně.

Nic o tom městě nevím, jen že je tu hrozný nepořádek a je to jedno velké staveniště. Nebo lépe zbořeniště.

Rakouský vlak do Klagenfurtu sice přistavili asi půl hodiny před odjezdem, ale málem mi to nebylo nic platné, skoro všechna místa jsou rezervovaná. Ve Villachu musím přestoupit, ale mám dost času - do přestupu, na ten mi ale naopak nechali jen deset minut.

Předposlední zastávka před rakouskými hranicemi se trvale zapíše do historie tím, že paní, co občas jde okolo, se shýbla pro něco, co leželo mezi sedadlem naproti a uličkou. Podává to slečně, která tam sedí, a ta to rychle popadne a uklízí. Jen stačím zahlédnout, že jde o krajkové kalhotky.

Přejeli jsme řeku Saalach, tedy jedno její rameno, a jsme v Rakousku. S desetiminutovým zpožděním, rovnajícím se času na přestup ve Villachu. Ale teď v Solnohradu bychom to měli srovnat.

Rakušani od Němců převzali zpožděný vlak, ale podařilo se jim to dohnat a udržet. A jak řekl průvodčí, stačilo ve Villachu jen přeběhnout naproti.

Zajímavé! Tady se prokopali skálou v délce asi 8 km. Do tunelu Karavanky jsme vjeli na rakouské straně a vyjeli jsme ve Slovinsku.

Tohle je teda vlak. Vyjel z Rakouska, projíždí Slovinskem a končí ve městě Vinkovci v Chorvatsku. A mezitím se staví mimo jiné v Záhřebu. Tak hlavně teď neusnout.

Slovinský průvodčí koukal na QR kód v telefonu, jako by něco takového viděl poprvé, pak po mně chtěl jízdenku, nakonec se velmi opatrnou angličtinou zeptal, kam jedu, a odešel.

Po téměř 30 hodinách jsem dobyl Lublaň. Kdybych jel přímým autobusem z Prahy, mohl jsem to mít levnější, rychlejší a pohodovější. Jenže to by mě tak ukrutně nebolely nohy. V kupé jsem seděl sám, ale ani tak jsem si nedovolil jim trochu ulevit (tedy na chvíli jsem to udělal, ale až těsně před Lublaní). Program na první hodinu v Lublani zní jasně: nejprve provést očistu a pak zůstat nějakou chvíli vyzutý. Tentokrát fakt podle toho, jak je (ne)cítím, dostaly zabrat.

Autobus Flixbusu z Terstu do Berlína je narvaný. Je mi záhadou, kam všichni ti lidé takhle v noci cestují. Na slovinsko-rakouských hranicích si tentokrát opět opakujeme historickou zkušenost a vsichni vytahujeme cestovní a jiné doklady. Na moji občanku policajt jen koukl a evidentně ho uspokojilo jen zjištění, že jsem z Česka.

Flixbus umí být podivnost. A ten spoj, kterým jsem jel z Lublaně do Budějovic, byl navíc naprosto obsazený. Dvakrát jsem musel pouštět majitele mistenek, kteří přišli po mně, a jeden člověk dokonce spal na zemi v přízemí. Spánku se ostatně věnovali skoro všichni, takže nikdo se nerozčiloval, že jsme nabrali skoro půlhodinové zpoždění. S Majkem jsme si dělali legraci, koho vyfasuju jako souseda - jestli to bude hubený Arab, nebo tlustý balkánský drogový dealer. Netrefili jsme to ani jednou den. Seděl jsem vedle ženy se zvláštní vůní, co zabrala sedadlo a půl.