Že někdy pojedeme k Baltu, když už se tam odvážilo tolik Čechů a rok co rok jejich počet roste, bylo od jisté chvíle jasné jako facka. J. si s tou myšlenkou zahrává už několik let, jenže až dosud jsme až na výjimky podnikali výpravy s dětmi na jih. Letos jsme se dříve pravidelné, covidem ovšem zpřetrhané rodičovské výlety na začátku prázdnin do Berlína rozhodli konečně vyměnit za delší cestu a směřovat na sever. Naším cílem je navštívit nejen Helskou, ale taky Viselskou kosu. V době nesmyslné putinovské řezničiny bychom se tak měli za pár dní ocitnout jen několik desítek kilometrů od rusácké exklávy Kaliningradu.

J. taktika, jak po letech přemítání spatřit západ slunce nad některou z obou kos za čtení Körnerovy historické prózy, loni dostala zdánlivě nenápadný, ale přesto naprosto zřejmý obrys, když jsem k padesátinám dostal dva „poukazy“ s příslušným finančním obnosem na zakoupení jízdenky na polské vlaky. Loni jsem měl za úkol dobýt Svinoústí z německé strany a tentokrát jsme se rozhodli k Baltu vypravit ze strany polské. Leč Polsko je země velká, neprobádaná (protože dvě letmé návštěvy Krakova a jedna Vratislavi) a k návštěvě lákající, a když jsem průběžně zapichoval prst do mapy (pomyslně, protože už dávno to dělám jen na mapě internetové), co všechno bych chtěl vidět, a přitom si představoval všelijaká dobrodružství, která nás čekají při cestách po železnici, mezi zuby jsem procedil, že by mohlo být praktičtější jet autem. K mé jisté nelibosti se ten nápad poměrně snadno ujal, takže železniční nejistoty nahrazujeme komfortem automobilu, i když pohodlí je to jen zdánlivé a týká se pouze možnosti vyrazit a dojet kdykoliv a moci po cestě absolvovat náhodné přestávky a náhlé zajížďky, což jde sice na železnici taky, ale jeden je koneckonců závislý na tom, kam vedou koleje a kdy odjíždí vlak. Jedeme peugeotem a ten příliš komfortu nenabízí, ale zato má nízkou spotřebu a pro výlet ve dvou je ideální.

Pokud v následujících přibližně dvou týdnech opravdu dojedeme do Svinoústí, máme před sebou asi tři tisíce kilometrů. Je to pěkná štreka. Obsluhování volantu a řadicí páky nebude pro psaní dobrým předpokladem, i tak se ale pokusím sepsat a zachytit všechno podstatné.

Ne, tentokrát to není tak, že bychom se večer před odjezdem neskutečně těšili, měli cestovní horečku, zaděláno na průjem a všechno sbalené a museli jít brzy spát, abychom náhodou nevyjeli příliš pozdě, a že bychom posledních čtrnáct dní nemysleli na nic jiného a hltali cestovatelské tipy a průvodce a připravovali se, abychom v některém z polských měst nepřešli důležitou pamětihodnost. Musím upřímně přiznat, že vlastně ani nevím, jestli se vůbec těším já, i když ve mně stále – a to i tentokrát – hoří touha po objevování a zážitcích. Zatímco každoročně touto dobou zažíváme parné dny a v noci otevíráme okna dokořán, teď je v noci kolem 15 stupňů, počasí je rozmarné a doba vůbec taková nějaká divná. A bohužel to vůbec nemá co do činění s tím, že na jihu Evropy pustoší zlá bakterie staré olivovníky a v Americe kosí pomerančovníky nemoc zvaná žlutý drak.

Ještě v něčem je to tentokrát jiné. Dříve jsem posledních pár dní před odjezdem vždycky sprintoval, abych dodělal věci, u kterých jsem měl dojem, že v žádném případě nesmí zůstat nedodělané. Teď jsem to odflákl. Účetnictví, jehož pravidelné tepání mě v posledních měsících štve čím dál víc, jsem vytiskl narychlo, v relativním mžiku jsem vyspároval sprchový kout a kus horní koupelny, což jsem sliboval nejmíň dva roky, řadu věcí, které musím mít s sebou, mám jenom na hromádce a zbytek – snad kompletní – zůstal jen na papíře v podobě poznámek. Třeba se během příští noci můj překvapivý cestovatelský klid změní na zvířený chaos a ráno se začnu konečně těšit: směr Brno, na dé jedničce povinný výlet do Zdebuzevsi s uděláním fotek do knížky, kterou připravujeme, pak Brno a odevzdání povinných výtisků v Moravské zemské knihovně, kam mi je bylo zatěžko poslat kvůli nesmyslně drahému poštovnému. Jestli se předchozí souvětí hemží oběma přívlastky „povinný“, zavání to nechtěným, a to přece nechci.

No, svým způsobem se těším, ale v hlavě mám zmatek už teď. Po Brnu Frýdek-Místek a pak už Lodž, Lublin, Varšava a všechny ty další polské hotely, které pro změnu dostala k narozeninám J. Tu cestu potřebujeme!

A ráno vypustit kočku!

Výpravy, a zvlášť na poslední chvíli, jsou hektické a zmatečné. Vydatná snídaně z krásných žlutých vajec, kontrola seznamu, poslední zálohy, odpojit disk, vyfotit diář, abych ho nemusel brát s sebou, … Miliony drobných blbostí, které člověka zaměstnávají od samého rána. A samozřejmě narychlo dělané zakázky, abychom v autě zase tolik nemuseli. Od dob, kdy jsme balili pět lidí, se to moc neliší, a v něčem je to dokonce ještě horší. Proč si sakra na dovolenou beru kromě dvou notebooků taky monitor? Kdybychom bývali jeli tím vlakem, nemusel by se prostor v peugeotu tak beznadějně rychle zmenšovat a čas utíkat hloupostmi.

Na teploměru je krásných 16 stupňů, až se zdá, že před odjezdem narychlo doplněná klimatizace ani nebude potřeba. Obloha se dokonce zatáhla a vypadá to, že každou chvíli začne sněžit. Ale snad máme vše sbaleno. Vyrážíme (v jedenáct, uf!)!

Po 84 kilometrech si dáváme první kafe. Na takové divné benzínce, ale nebudeme tu dlouho. Na D1 je tradičně docela provoz a cestu tradičně lemují kamiony. Máme za se our i první bloudění, a to ihned v Letech, protože zvyk je železná košile a já neposlouchám navigaci, která ovšem občas taky neposlouchá.

S ohledem na počasí jsme do Zdebuzevsi nezajížděli, protože fotky s ošklivými mraky by rozhodně nebyly lepší než ty, které máme.

Kvůli tomuhle hradu kousek od Prýglu jsme se sice museli pár kilometrů vrátit, protože kvůli zácpě na dálnici jedeme do Brna takovou úzkou klikaticí, ale ten pohled na tenhle rozsáhlý skvost (který takhle zvětšil Jan Jindřich, bratr Karla IV.) prostě stojí za to.

Příležitost ke krátké pauze po 219 kilometrech cesty.

Povinné výtisky odevzdány osobně přímo u vydejniho pultu, hned si to tam může někdo půjčit.

Čas na oběd sice už dávno pominul, ale dříve to holt nešlo. Čína v OC Královo Pole.

Tedy čína... Restaurace v přízemí nákupního centra se sice jako čínská tváří, a dokonce se maskuje i názvem Panda, ale o čínskou kuchyni nejde ani náhodou. No nic, účel to plní, protože žaludek se plní.

25 minutové zdržení na brněnské poště kvůli kontrolnímu hlášení. Jednoho vždycky hrozně potěší, když si uvědomí, že kvůli byrokracii a přes velkohubá prohlášení o digitalizaci lpění na papíru stráví půlku života.

Tuhle obec před Olomoucí asi pojmenovali podle konzumace borůvek a my jsme se kousek odsud stavili na dalším kafi, protože dálnice je po průjezdu přecpaným Brnem dost únavná. 316 kilometrů je ta námi a do Horních Domaslavic, kde dnes přespíme, zbývá stovka.

Po 361 km, těsně po sjezdu z D1 na Frýdek-Místek, se objevil první ukazatel na Polsko. Konečně!

Ale takovýhle mají ve Frýdku-Místku. Po pravdě nevím, jestli jsme ve Frýdku, nebo v Místku, ale je to vlastně jedno.

Charakteristický obrázek z Beskyd, kam jsme po 425 kilometrech dojeli na nocleh.

Tak už děláme první změnu. J. si přečetla o Lodži, načež usoudila, že je to město, které si nezaslouží, abychom v něm pobyli jen jeden den, a navíc se v pátek trmáceli dalších 300 kilometrů na východ Polska do Lublinu. Je ochotná ho oželet a raději zůstat dvě noci v Lodži. Sice trochu nerad, ale usedl jsem k Booking.com a zrušil rezervaci v Lublinu. Jenže já jsem mistr v dělání si dobrodružství v naprosto bezproblémových situacích, takže jsem pobyt v Lodži změnil ze 4. až 5. na 3. až 5. července. Za chvíli nám začíná pobyt v Lodži, ale vzhledem k tomu, že klábosíme s kamarádkou Evou v Beskydech a do Lodže je to asi 300 kilometrů, řekl bych, že to nestihneme. Začíná dobrodružství.

Povedlo se. V Lodži tedy strávíme dvě noci a přesuneme se odsud rovnou do Varšavy. A já mám cíl pro zářijově-říjnovou cestu vlakem: Lublin. Je to v podstatě při cestě na Sicílii.

V úvahách o dalších plánech jsem kalkuloval s tím, že bychom dnes mohli od Evy vyjet kolem osmé ráno. Ještě že jsme včera pobyt v Lodži přehodnotili, protože po dlouhém večeru odjíždíme o dost později. Ale aspoň jsme si v úklidu mohli udělat práci.

Zase na poště, tentokrát v Ostravě a z příjemnější h důvodů. Ale možnosti vybavit to rychle a pořídit u pošťáků to, čím by se měli zabývat zejména, zůstávají stejně omezené jako kdekoli jinde.

Horší je, že bych řekl, že máme nějaké prázdné přední levé kolo, aniž by senzory cokoli hlásily, takže další cesta bude mířit na benzínu ke stojanu s manometrem.

Všechno v pořádku, naopak jsem to trochu odfouknul. Můžeme pokračovat.

Ještě chvíli v Česku...

Do Gdaňsku, jednoho z našich cílů a zatím posledního města, kde máme rezervovaný hotel, je to pouhých 564 kilometrů.

Čas na něco typicky polského k obědu.

Že si Poláci postavili za evropské dotace tisíce kilometrů dálnic, je moc sympatické, ale proč jsou probůh tak zvlněné? To má být nějaký kolorit, když už je ta krajina kolem tak placatá?

Na 575. kilometru trčíme asi hodinu a půl před Lodží v ošklivé zácpě.

Zepředu naštěstí nevypadá tak oprýskaně, uvidíme, co uvidíme uvnitř. Dvě hvězdičky jsou dvě hvězdičky, jak správně podotýká J. 745 kilometrů je za námi a teď máme na dva dny od auta klid. Zítra si zkusíme půjčit kola.

Ale tak na pokoji to docela ujde. Lodž je miasto przemysłowe a hotel takřka designerski.

Co se týče cestovního pojištění, ani tentokrát se mi to nepodařilo úplně vychytat. Ještě včera odpoledne jsem myslel na to, že už je skoro čas, a večer se to chystal zařídit. Jenže nakonec jsem si vzpomněl až dnes kolem půl čtvrté a to už jsme byli před Lodží. Air Bank varuje, že když pojištění uzavřeme v zahraničí, začne platit až po osmi hodinách, takže reálně bychom byli pojištěni až 20 minut před půlnocí. Uzavřeli jsme ho tudíž od zítřka, to by musel být hrozný pech, kdybychom ho potřebovali dřív.

Je nicméně děsivé, jak dnes každý jouda přesně ví, kde se zrovna pohybujeme.

Espézetky na zdejších autech poněkud matou. Ono "EL" na začátku neznamená nadšence pro elektromobilitu, ale toliko obyvatele lodžského okresu.

Manufaktura je jedno z největších obchodních center v Evropě. Vznikla v areálu bývalých textilních továren. Všechno je tu obrovské! Jenom číslice označující řady na parkovišti jsou vysoké asi 3 metry.

Na Piotrkowské ulici jsme se konečně dostali k pivu. Je české, jmenuje se Kozel a u baru se mi podařilo objednat jedno řezané a jedno světlé. Jen tu pěnu neumějí. A co se mi nepodařilo, bylo placení ve zlotých. Tak aspoň vím, že to byl nákup v ultranevýhodném kurzu.

První polská snídaně rozhodně nevypadá zle!

Při včerejší večerní procházce městem si nešlo nevšimnout všudypřítomných stojanů na růžová kola s logem JA ♥ ŁÓDŻ. Na totemech s informacemi se píše, že kola lze půjčit pomocí aplikace, stejně snadno je možné je zase vrátit a prvních 20 minut je zdarma. Služba Łódzki Rower Publiczny má zjevně podpořit udržitelnou mobilitu a účelem je, aby kola byla v pohybu, takže čim delší půjčení, tím víc se platí. To by nám vyhovovalo - zkombinovat popojížďky s chůzí by nemuselo být špatné. Už večer jsem si aplikaci stáhl a zkusil se zaregistrovat, jenže pořád to po mně chtělo nějaké číslo PESEL, což je elektronická osob obyvatel, která v Polsku funguje od roku 1979 a každému, kdo se v zemi zaregistruje k minimálně 30dennímu pobytu, přidělí identifikátor automaticky. My nic takového nemáme, a tak se zdálo, že přes to nejede vlak. Vyzkoušel jsem registraci přes web, a když jsem pak zaplatil minimální kredit 20 zlotých, objevila se mi ta částka k čerpání v aplikaci a funkce skenování QR kódu na kole naskočila. Úkolem dopoledne je ověřit, jak se to bude chovat v terénu.

Zkouška půjčení kola proběhla úspěšně. Můžeme vyrazit!

Radost nad tím, jak jsme si skvěle osvojili půjčování růžových kol a jak vyrazíme za poznáváním Lodže, když už jsme i pojištění, netrvala dlouho. V hotelu jsme zprovoznili J. aplikaci, moje pořád ještě nevykazovala žádné podivnosti, a tak jsme při prvním příležitosti chtěli sednout na bicykly. Jenže ouha, moje "půjčovna" už nefachá. Soudím, že po první výpůjčce nějaký robot rozhýbal ověřování, zjistil, že nemám PESEL, a účet mi zablokoval. To se ví, že se mi do toho nevyherního automatu nechce posílat dalších 20 zlotých. Napsal jsem dotaz na helplinku a uvidíme, co se stane. Zatím budu chodit pěšky.

Povinná návštěva Ústředního muzea textilu. Zvolil jsem expozici o lidech Lodže. Procházím se místnostmi, kde bydleli lidé 19. století, ale nikdo není doma. Dokonce mi za zadkem nestojí ani kustodka, aby mě buzerovala, že se na nic nesahá!

Z expozice se vyklubal skanzen s přehlídkou dobově vybavených exteriérů od 19. století až do 80. let století dvacátého a příběhů obyčejných Poláků. Postupně jsem se ocitl až ve svém dětství. Byl tam i návod na to, jak hrát Kámen nůžky papír. Moc pěkně připravené a do detailu vybavené!

Nečekal jsem, že tady strávím spoustu hodin.

Řeč není o filmu, kterých se prý v Lodži natočily stovky, ale o čtyřech kolech několika našich bicyklů, protože obě aplikace se mi nakonec podařilo nějak obelstít, a tak jsme si to velké město přece jenom užili na růžových kolech. Dvě hodiny ve výsledku stojí 10 zlotých a buď si je půjčíme ještě zítra, nebo nám kredit zůstane do Varšavy, kde by měla být stejná síť taky.

A tak si na hlavní lodžské ulici Piotrkowské vychutnáváme zaslouženou podvečerní kávu.

Náš hotel (jmenuje se Mazowiecki) vypadá zepředu líp než zezadu a ještě milosrdnější je k němu noc. Snídaně nás velmi příjemně překvapila opravdu pestrým výběrem salátů a dalších pochoutek. Ani mi nevadilo, že mezí všemi dobrůtkami chybí nutella, aspoň jsem den nezačal pravidelnou hotelovou prasárničkou, jak je mým zvykem. Teď už se ale pomalu přicházíme na kloub těm dvěma hvezdičkám. Je jedno, že je občas něco zašlé nebo to pamatuje Lecha Waleşu, a je mi putna, že po nás nestelou. Proč nám ale nedoplnili toaleťáky, nepřidali aspoň jedno mýdlo a nevynesli koš?

V gruzínském pekárenském bistru jsme přehlédli menu a místo šašliku jsme si dali chačapuri, ale já jsem spokojen, i když to množství sacharidů a tuků je dávka nejmíň na tři dny. Obsluhovala nás taková sympatická prodavačka, co s ničím neměla problém, takže jí nevadilo ani to, že jsem kvůli překročenému limitu zaplatil až napočtvrté. A i když jsme si moc nerozuměli, chtěla si povídat, tak jsem jí vysvětlil, že pivo potřebuje pěnu. Ale nikdy bych nevěřil, dokud jsem ho neochutnal, že v Gruzii vaří výborné pivo. Tedy pokud si ho člověk nalevá sám.

Včera jsme objevili tržiště, samozřejmě už zavřené, ale dnes je pravý čas ho prozkoumat. Kromě zeleniny a ovoce mnoha druhů za přijatelné ceny, luštěnin, těstovin, sladkostí a pečiva, vajec, masa a také ryb jsou tu ke koupi i oděvy a všelijaké blbosti.

Lodž je svým způsobem nevyzpytatelné město. Nebýt blízkosti Varšavy a snahy trochu výlet protáhnout, asi bychom okolo jen projeli. Naopak nechuť protáhnout sezení v autě nás tady nakonec zdržela celé dva dny, i když nemůžu říct, že bych toho litoval. Vidět tohle kdysi velmi bohaté, ale dnes zjevně nedostatkem peněz zkroušené město by byla škoda.

Domy poznamenané kousavým zubem času jsou tady všude, hlavní a ještě jakž takž hýčkanou hlavní Piotrkowskou třídu, dlouhou přes 4 kilometry, která položila základy lodžskému osídlení. Osídlení tak bouřlivému, že v průběhu 19. století vzrostl počet obyvatel více než tisícinásobně. I když lidé zůstali, dávná sláva postavená na textilním průmyslu a vykoupená dřinou mistních, už je evidentně dávno ta tam. Všechno nalevo i napravo od Piotrkowské je oprýskané, polozbořené anebo zbourané nadobro a není to hezký pohled. Ještě že Lodžané mají aspoň svoji ulici, kde mohou nad tuplovanými piv, nezřídka usrkávanými brčky, v desítkách hospod a barů na zašlou slávu svého města zapomenout, a že jim investor z mnoha továrních hal na jednom konci Piotrkowské vystavěl obrovské nákupní a zábavní centrum. Kde ale ti lidé bydlí, když jsou ty baráky zašlé a ošklivé, zůstává nerozlousknutou záhadou.

Jeden obdivuhodný prvek Lodži k dobru připsat lze - od víceméně zrenovované hlavní třídy vybíhají bočními průjezdy do stran dvory a vnitrobloky, které tu a tam ožily, někde hudebními kluby, jinde divadly nebo hospůdkami. Je to vítané zpestření, zvlášť může turista hádat, kde ho čeká zábava a odkud na něho bafne zločinec, protože řada dvorů zůstává nevyužitá a temná jako dým z některého z vysokých továrních komínů, které ve městě ještě zbyly. Sále ono tady těch turistů beztak moc nebude, pokud se tu zrovna neodehrává některý z filmových festivalů nebo nějaké natáčení, kterými je Lodž proslulá zejména.

Nejstarší lodžské náměstí, Stary Rynek. V hotelu jsme si nechali kufr a auto a dojeli sem na růžových kolech.

Když jsme se vraceli zpátky k hotelu, objevili jsme za Rossmannem, který s ním sousedí, opravdu blizoučké stanoviště kol. No nic.

A v první Berušce hned o kousek dál jsem vyzkoušel svou věrnostní kartu. Ještě chvíli a budu domestikovaný.

Opustili jsme Lodž a ve městě Glówno po 770 kilometrech poprvé tankujeme. Oběd vyřešíme formou pikniku.

Hned kousek od Berušky si dáváme piknik s výhledem na vodu. Teda skoro, protože kvůli větru raději sedíme v zákrytu.

Ve městě jsme proto, že nejedeme po dálnici, abychom viděli polský venkov.

Za Lowiczem jsme najeli na dálnici, protože nekonečná šňůra roztroušených domků a padesátek střídajících se se sedmdesátkami začaly být únavné. Do Varšavy zbývá 70 km a 270 do běloruského Terespolu. Stačí špatně sjet a jsme v jiné realitě.

842. kilometr, do Varšavy zbývá něco přes čtyřicet a my děláme přestávku.

Čtyřhvězdičkový hotel v centru Varšavy má poněkud komisní recepční, ale špatně nevypadá (ten hotel).

Mám premiéru, protože varšavským metrem jsem ještě nejel a minule jsem tady nachodil 30 kilometrů. Kousek od hotelu je stanice Rondo Daszyńskiego a odtud jedeme překročit Vislu. 75minutová jízdenka stojí 4,40 PLN, to je o dost míň než v Praze.

U stanice metra Wileńska je nejen stejnojmenné obchodní centrum, ale i kaple sv. Cyrila a Metoděje. Dnes se to hodí.

Teplý sobotní večer v kombinaci s fotbalem nás na viselském nábřeží nachytal naprosto překvapené. Původně jsme mířili do starého města, ale davy na varšavské náplavce nás přesvědčily změnit směr. Chtěli jsme tam něco povečeřet, ale šňůra stánků skončila dřív, než začala, a tak jsme se aspoň od Centra věd Koperník vydali směrem k blízkému Carefouru, obleženého lidmi. Jenže k jídlu už neměli skoro nic a regály s pivem, jímžto jsme si chtěli na břehu Visly připít na naši souhrnnou stovku, byly vybrakované téměř. Koupili jsme jsme si dvě lahve a jednu plechovku a v Žabce za rohem to zvenku vypadalo ještě hůř a další Žabka opodál na tom byla obdobně.

Z Lodže zvyklí zhruba na poměr jeden kebab na jednu Žabku jsme vyhlíželi nějakou kebabárnu, ale tu jsme žádnou nenašli - Žabky vedou asi 3:0. A tak jsme skončili v bistru, tedy v podniku jménem bySTRO. Jelikož neměli kuřecí křídla, přejedli jsme se dvěma tortillami a hranolky. V atmosféře čtvrtfinále mezi Turky a Nizozemci popijíme nějaké řemeslné pivo a je nám snad dobře. Obsluha navíc ještě před doděláním našich tortill dala hostům všanc zbylé dnešní koblihy.

Zažil jsem spoustu noclehů v hotelech. V některých jsem byl rád, že jsem se aspoň trošku vyspal, i když jsem si předtím musel dát pár piv. Zlatý tulipán je co do komfortu zatím to nejlepší, co jsme si dovolili, když odhlédnu od nastuzení, které mi v kombinaci se včerejším horkem venku způsobila klimatizace na pokoji. Velká měkká postel, neskutečně rozlehlá přikrývka, voňavé polštáře a závěsy dostatečně zabraňující rannímu slunci, aby se dostalo dovnitř... A vyvrcholením toho čtyřhvězdičkového komfortu byla snídaně, zahrnující desítky položek na bufetovém menu, od teplých jídel přes šunky, sýry, jogurty, uzené a nakládané ryby, pomazánky, sterilovanou a čerstvou zeleninu, rozličné moučníky, mnoho druhů cereálií, vlastnoručně vymačkaný grepový nebo pomerančový fresh, neustále doplňované ovoce a jako třešničku na dortu tohoto nekončícího gurmánského zážitku sekt.

Kdepak, včerejších víc než 26 tisíc kroků dnes asi nepokořím, když je na tom komfortním pokoji tak dobře. Na mou omluvu budiž řečeno, že jsem se aspoň pomalu dal do jedné práce, která nás stejně nemine.

A v mezičase jsem zjistil, že Interrail se dá do 18. července koupit se slevou.

Konec vylehávání, je třeba začít s průzkumem města! Jelikož jsme včera objevili jen málokdo stojanů na kola a dnešní počasí je hrozné proměnlivé s častým sklony k dešti, rozhodli jsme se popojíždět hromadnou dopravou. Stáhl jsem si asi čtyři aplikace na online jízdenky, ale všechny chtěly polské telefonní číslo, tak jsme si koupili jízdenky papírové.

Na varšavském centrálním nádraží to znám!

U jednoho luxusního hotelu čekají davy na nějakou celebritu.

Záhada rozluštěna. Podle triček několika fanoušků mačkajících se v davu čekají všichni ti šílenci na Metallicu, protože ta je ve Varšavě na turné.

Ještě že mají Poláci ten geniální žabí koncept! Žabce jsme dali přednost před Mekáčem, což se z hlediska času ukázalo jako neprozřetelné, protože nás obsluhovali dva brigádníci - blbý a blbější, ale trochu jsme to oživili: fritki z dodatkami (na těch mexických bylo víc jalapeňos než hranolků), stripsy a zapiekanka a taky dvě piva, Żywiec a Warka, obě podobně nedobrá. Sedíme na hradbách Starého Města a čas a místo kolorují skupinky metaláků, nezřídka celých rodin.

Po návratu do pokoje jsme ho našli zase uklizený a načančaný, postel ustlanou, kávu doplněnou a vůbec je všechno, jak má být.

Když už máme tu možnost, dnes jsme si snídani udělal mnohem pestřejší než včera, dali si víc sektu a poseděli hodinu. Ještě že jsme si nevzali stan, to by byla hodně velká změna!

Ve Varšavě se zbláznili policajti a houkají nám pod oknem (dokonce na chvíli zavřeli průjezd kolem hotelu) a v Praze klienti a otravují a otravují.

Hodně času jsme dnes strávili v obchodech, a než se J. stihla vrátit, na ulici se strhla další policejní mela. Zřejmě to má něco do činění s tím, že ve Varšavě je na návštěvě Zelenskyj.

Tohle člověk nevidí každý den. Prezident Ukrajiny projíždí Varšavou. Natočeno za přísných bezpečnostních opatření jen kousek od našeho hotelu.

Kolem náměstí Zbawiciela je Śródmieście Południowe, bývalá dělnická čtvrť, která se údajně proměňuje ve čtvrť hipsterskou. Cesta sem byla poněkud tajuplná až strašidelná, a že se plus minus blížíme, jsme poznali podle najednou se vyloupnuvších domů postavených ve stylu socialistického realismu. Jedním z nich je i legendární hotel MGM, kde je hospoda U Szwejka. Na slunečnících jsou loga Kozla, všichni pijí Tyskie, ale v jediném podniku vyhlížejícím jako jakž takž vstřícná provozovna (poněkud neuklizená ovšem) se dala koupit jen jakási parafráze na pivo jménem 1664.

Kdo má rád stavby, které z fotek neutíkají, a nadto mrakodrapy, ve Varšavě si užije! Je jich tu asi třicet, ale podle všeho není všem dnům konec. Večer jsem si dal asi jednoapůlhodinovou procházku a vyšel z hotelu směrech ke Stalinově pomstě, abych se po absolvování okruhu lemovaného výškovými budovami mnoha tvarů a vzezření bezděčně vrátil zpátky. Když už si jeden říká, že je na konci, za jedním velikánem stojí další dva, dosud umně schovaní, aby ho zas a znovu přesvědčovali prozkoumávat, co že se skrývá za dalším mlčenlivým soudruhem.

Ze 30. patra Stalinovy pomsty a letními mraky vypadají ty mrakodrap víc sexy. Tohle je pohled na západ.

Odtud je pěkně vidět Národní stadion.

Pohled na sever. Někde vzadu je moře. Ale daleko.

Pohled na jih.

Po 887 kilometrech a třech poměrně bezstarostných dnech vyrážíme do Toruně. Máme na ni jen jeden den, tak bychom se neměli ohlížet nalevo napravo a měli bychom jet, co síly a akcelerátor stačí.

Přesně po 100 kilometrech cesty jsme v podstatě tam, kde už jsme letos jednou byli, protože nejkratší cesta z Varšavy do Toruně vede přes Lodž. Tedy ne úplně a ne nejkratší, ale nejrychlejší. Směřujeme na západ a za chvíli se u Lodže vydáme na Gdaňsk.

Až doteď jsme neměli moc štěstí na tradiční polská jídla, ať už kvůli času, nebo nedostatku podniků, a tak si první pirohy, s masem a se špenátem, dáváme na shellce. Sice nás to trochu zdrželo, protože jsme museli 20 minut počkat, alze stejně jsme potřebovali přestávku. A jídlo taky. Žádná Haute cuisine to není, ale co už...

Hotel Nicolaus v Toruni je chráněný spoustou jednosměrek a zákazů vjezdu, ale troufli jsme si a jsme uvnitř!

Dnes za sebou máme 256 kilometrů a celkově už 1143.

A hned naproti se narodil Mikuláš Koperník! Jeho rodný dům vidíme z okna.

Ten hotel skrývá příjemná překvapení! Třeba trojí sprchu a terasu ve třetím patře.

Člověk nemusí mít moc. Někdy si stačí jen koupit v Žabce zapiekanka a pivo v plechové a sednout si na Staroměstské náměstí pod sochou Koperník a jen tak vychutnávat letní podvečerní atmosféru opravdu starobylého a kdysi zjevně bohatého města, kterou občas svlaží chladnější vánek. Pravda, když si vzpomenu na cestu vlakem, když mě na zádech tlačil batoh, boty tlačily a neměl jsem kde složit hlavu, vzal bych zavděk v podstatě čímkoli, a já se navíc za chvíli vrátím do luxusního pokoje, poněkolikáté za několik dní si dám sprchu, lehnu si do měkké postele a budu se těšit na výbornou snídani na terase...

Burani vyjeli do světa a zase mají opletačky s úřady. V Žabce jsme si koupili ještě pár piv, jako že si je dáme na terase hotelu, ale protože ve městě je vážně pěkně, sedl jme si na lavičku na Staroměstské náměstí jen kousek od radnice. Upíjíme, je nám dobře a zrovna volá m. Ještě než domluvíme, přijíždí policejní auto a v tu chvíli tuším, že je trošku problém. Řidič zůstává sedět v autě a ven vylezají dva orgáni. Ptají se, jestli rozumíme polsky, my na to, že ne a nabízíme češtinu nebo angličtinu. Říkají (anglicky), že na veřejnosti se tady nepije. Po chvíli chtějí občanky. Dělám trochu natvrdlého, chystám se zalhat, že mám doklady v hotelu, a věřím, že J. se přidá. Tak trochu doufám, že pokud nás doprovodí k hotelu a uvidí, že máme jedno z nejdražších ubytování ve městě, spokojeně odjedou. Jenže J. je bezelstný dobrák a už jim podává občanku. Je mi hloupé nechat to jen nápad ní, tak vytahuju svou. Rozdělili si nás a každý z nich si poctivě opisoval údaje. Pak se zeptali na jména našich rodičů. Ptám se: "A proč to chcete vědět? Budete jim volat a říkat jim, že jsem v Polsku pil pivo na lavičce na náměstí? Oni mi nabančí," naznačuju výprask, protože jak se tohle řekne anglicky, opravdu netuším. J. se mezitím ptá toho svého, jestli dostaneme pokutu, a ten můj odpovídá, že ano. Jako správný Čech na to reaguju standardní větou o domluvě a o tom, že už to nikdy neuděláme. Ale to prý nejde, protože na radnici jsou kamery. "Jasně, váš šéf to vidí a zítra bude chtít vědět, jak jste to s námi skouleli!" říkám chápavě.

Ptal se ještě na další věci, ale ani jednu nebyl schopen napsat. Trpělivě jsem mu všechno v angličtině odhláskoval, zeptal se jestli zkouší, zda nejsem opilý, a když se mě na něco ptal už potřetí, řekl jsem, jestli náhodou není opilý on.

Zapsali si údaje, zavřeli sešity, zavtipkovali si a odjeli s tím, že to je pro dnešek všechno. Za deset minut přijela zebračka na vozíku, řekla, že pro své dvě děti potřebuje plynovou bombu, a dostala od nás deset zlotých. A my celý večer přemýšlíme, že tohle je město zábavné, hravě, barevné a pohledné, z si pobyt v něm o jeden den prodloužíme.

Toruň je krásná! Tak krásná, že hned, jakmile jsme vystoupili z auta, napadlo mě, že by byla škoda, kdybychom se tady zdrželi jen pár hodin. A tohle přesvědčení ve mně sílilo celý večer, protože toho, kdo město zažije za tmy, musí naprosto uhranout. Zítra navíc musíme pracovat a tím si z poznávání Toruně ukrojime další hodiny. Ideální stav by byl, kdybychom si ráno na recepci prostě jenom prodloužili pobyt, přes den měli zázemí a ve čtvrtek se odsud vypoklonkovali a odjeli rovnou do Krynice, jenže Nicolaus je jeden z nejdražších hotelů a za mnohem menší peníze můžeme bydlet jen o pár set metrů dál. Při procházce jsme jeden hotel našli (a už předtím jsem jich dost podobných viděl na Booking.com). Taky není nejlevnější, ale má parkoviště, což je v tomhle městě velké plus, a když jsem tam večer napsal, jestli bychom si k nim zítra po jedenácté mohli dovézt zavazadla a auto, odpověděli hned, že jestli nám mají pokoj zarezervovat. Takže se před polednem přestěhujeme, i když sedět teď na terase Nicolause, poslouchat z reproduktoru blues a dívat se na štít Koperníkova domu a střechy domů okolních je strašně fajn.

Přesunu a delšímu pobytu v Toruni musíme přizpůsobit další program. Do původně plánovaného Elbínku zajedeme buď po cestě na pobřeží, nebo potom o víkendu. A někdy v mezičase musíme stihnout ještě Malbork, který by byl hřích nevidět a který jsme objevili při pročítání tipů na polské pamětihodnosti v Lodži.

Už je to dávno, co jsme se rozhodli bydlet ve dvou různých hotelech v jednom městě během jediného pobytu - před lety jsme to zkusili v Berlíně. Chtěl jsem tehdy být blíž k radnici v Schönebergu, kde v roce 1963 pronesl Kennedy památnou větu "Ich bin ein Berliner", a tak jsme po dvou dnech opustili útulný hotel v Charlottenburg a přestěhovali se do jakéhosi šíleného paneláku u berlínské magistrály. Bylo tam horko, těsno a vůbec hnusně. Pevně věřím, že v Toruni se tohle zažít nedá, zvlášť když jsme ten druhý hotel viděli na vlastní oči a vůbec nevypadá zle.

Ráno na snídaní se ukázala nevýhoda hotelů, jejichž cena nemůže konkurovat okolním. Jeden člověk byl po snídani, když jsme přišli my, a po nás přišli těsné před koncem dva další. Dohromady nás tedy nesnídalo ani pověstných pět a půl. Případně takovém množství je těžké udržet čerstvost a pestrost a je obdivuhodné, že aspoň to druhé se podařilo, i když sekt ke snídani dnes nebyl. Ale vrcholem nabídky byla celá kýta, z níž jsme si mohli odkrájet sušenou šunku serrano.

Do druhého toruňského hotelu jsme to měli jen necelých 500 metrů, ale autem se to jednosměrkami protáhlo na 2 kilometry. Museli jsme je přes zákaz vjezdu a hned v ústí naší ulice jsme narazili na policajty. Ale s těmi místními my už se přece známe, takže zjevně nevadila, že jedeme tam, kam nemůžou ani invalidi.

Hotel Spichrz je bývalá sýpka, páni na recepci byla ochotná a nechala nám v kamrlíku kufr. Auto máme na parkovišti ve stínu lípy a můžeme vyrazit.

Na Novém náměstí sedíme na lavičce, protože v jedné z několika gruzínských restaurací nemají ledové kafe, a identifikaci jazykem nás osloví nějaký pán z Česka, první, o kterém víme. Jsou tady se ženou s koly, mají za sebou Gdaňsk a jedou zjevně opačným směrem. Jenže v Toruni jim klekl mobil a pán vypadá, že jsou bezradní. Dostávají od nás mapu, kterou my jsme vyfasovali v hotelu, a můžou pokračovat.

V Toruni mají továrničku na ruční výrobu bonbónů! Škoda že se zatím nedá blogovat vůně.

Že se na Polsko blíží nějaká atmosférická mela, už jsem si přečetl na jednom českém serveru. A před chvílí mi dokonce přišla do mobilu esemeska od vládního bezpečnostního centra. Očekávají se bouřky, kroupy, silný vítr a přívalové deště.

Bydlíme v centru, sice jen kousek od řeky, ale snad ty přívaly vody nebudou tak strašné. Takže když bude nejhůř, zůstaneme schovaní v bezpečí hotelu. Je tu příjemně, a to včetně výhledu.

Toruňská Šikmá věž je o dost nižší než ta v Pise, i tak je ale její horní hrana vychýlená o 140 cm oproti té dolní. Všichni si k ní stoupají zády, aby zjistili, jestli jsou věrní, poctiví a spravedliví, když nespadnou. Já jsem to radši nezkoušel.

Předpovědi nelhaly. Na Toruň sedl těžký černý mrak, začalo vydatně pršet, hřmí a tu a tam se zablýskne.

Nešlo opustit středověkou Toruň, aniž bychom konečně neochutnali něco tradičního a méně průmyslového, než byly pirohy na benzínce. A kde jinde si spravit chuť  na pirohy než v pirohárně? Jako předkrm jsme dostali pomazánku, co chutná jako moje oblíbená škvarkovka, ale bylo to z bílých fazolí. A pak už přišla na řadu babka zemniaczana - tři pečené koule z brambor a slaniny podávané na salátu a žloutkové zalivce.

Jako hlavní chod jsme si dali megamiks, tedy kombinaci tři minipiecuch (pečených pirohů menší velikosti, protože ty normální tady mají 100 gramů) a čtyř lepioch (vařených pirohů). Mohli jsme si je nakombinovat, co do náplní i omáček, v ceně byly omáčky dvě, ale jedna, slaninová, měla podobu na kostky nakrájené smažené slaniny. Dobré to bylo, i když, pravda, poněkud franšízově, turistické.

Jo, a seděli tam Češi, ale s obsluhou mluvili anglicky, zatímco my se občas snažíme používat polštinu a vysvětlit jim, že bychom si mohli rozumět.

Toruň se probudila do ospalého a trochu deštivého rána. Předpověď odhaduje mírný déšť, Visla zvolna teče a rekordní teploty předchozích dnů by měly konečně klesnout na přijatelných 27 stupňů. V hotelu máme na snídani prostor od 7 do 11 a pak další hodinu na vyklizení pokoje. A večer budeme u moře.

O tři čtvrtě hodiny později ten avizovaný mírný déšť vůbec nevypadá na mírný. Je zataženo a lije jako z konve.

Nad hotelem se rozjasnilo! Vypadá to na pěkný den.

Tak tohle je, dámy a pánové, naprostá nejluxusnější zakončení pobytu v nádherné Toruni! Tříhvězdičkový hotel strčil do kapsy varšavského čtyřhvězdičkového kolegu i s jeho sektem. Slečna u plotýnky dělá vajíčka na vybraný způsob. U ní jsou k dispozici standardní párečky, ale i masové koule a palačinky. O kus dá se ale dlouhý stůl prohýbá netradičními a s takřka domácí péči zjevně připravené laskominy - sled v tomatě, tatarák z fazolí, několik druhů jemných aspiků, nakládané olivy, okurky, cibulky a žampiony, zde vyrobené paštiky, špenátová s sýrová roláda, šunky, sýry a salámy, saláty a všelijaká zelenina. Stůl vedle poskytujeme prostor sladkému a vedle tvarohového řezu se tady hřejí na výsluní brownies i domácí kynuty koláč, dezert z chia semínek i tradiční jogurty. Výčet tě pestrosti a kulinářské kreativity není a nemůže být úplný. Je to přímo etalon opulentnosti!

Po 1145 kilometrech sedáme v Toruni do auta a vyrážíme k moři. Zatím vládne nadšení. Recepční jsme hotel vychválili až do nebe, které už zase září jasným sluncem. Než jsem náš těžký kufr dovlekl přes dlažební kostky k autu, mohl bych se znovu sprchovat.

Ve městě Grudziądz jsme se stavili na kafe. Jeden by řekl, že je to městečko, ale má přes 90 tisíc obyvatel. Cesta prakticky kopíruje řeku Vislu, ale popojíždění po okreskách Kujavsko-pomořského vojvodství je úmorné: devadesátka je jen málokde, většinou je rychlost omezená na 70 km/h a tam, kde sporadicky projíždíme městy, jsou padesátky. A je to stejné jako jinde - občas mezi poli nějaké obydlí, nezřídka s parkovištěm zemědělské techniky, a jinak placatá krajina.

Jedeme na Elbínek (Elbląg), kde jsme původně měli v noci na dnešek spát, kdyby se nám nelíbilo v Toruni, ale možná zase uděláme zastávku a projdeme si Malbork, který jsme objevili v tipech a chtěli bychom ho vidět.

Cesta na Malbork bude navždy spojena s nepříjemným čichovým zážitkem. Asi půl hodiny jsme jeli za nějakou cisternou, která příšerně páchla! Cesta sice vedla často mezi obcemi, kde konečně nebyly 70tky, ale to auto nešlo vůbec předjet! Jelo pomalu, v protisměru byl provoz, kupodivu i zatáčky a mírné kopečky, prostě konec!

V Malborku nás směrovky na parkoviště u hradu presměrovávaly tak dlouho, až jsme skončil u nějakého obchoďáku, kde byly parkovací automaty. J. šla zaplatit, ale neměli jsme mince a karty to nebralo. A hned hlídač, který si ji pochopitelně chtěl podat. Čekali jsme, že půjdeme někam rozměnit, ale tu se zjevil tak 65letý pán, zeptal se, dokdy chceme parkovat, řekl, ať vydržíme, nacházel do automatu míče a podal nám lístek. Vyštrachal jsem z kufru deset papírových zlotých, podávám mu je, ale on odmítá. Ještě chvíli se s ním dohaduju, děkuju pěkně a slibuju, z to tedy dáme někomu, kdo to bude potřebovat. Třeba zase nějaké matce na plyn pro dvě děti...

Hrad Malbork je největší gotická stavba na světě. Prohlídka trvá 3,5 hodiny, což my nemáme, a nemůžeme ani na prohlídku venkovního areálu, přirozeně musime pro klíče od ubytování u moře.

V 17:17, po téměř 1300 kilometrech, jsme v obci Chlebówka dosáhli nadmořské výšky 0 metrů.

Jsme téměř u cíle a projíždíme přes průplav Viselskou kosou. Vzadu je moře!

Jsme na místě. Necelých 17 kilometrů na východ je Rusko.

Máme terasu a výhled na záliv (otevřené moře je vzadu), ale J. je dooost zklamaná, protože chtěla bydlet v chatce v kempu.

Ještě jsme se ani nestačili rozkoukat a venku začalo pršet. Jako by nestačily včerejší přívaly, které tady po sobě zanechaly rozmočené mokřady a krajnice, takže se trochu bojíme, že do rána se nám auto propadne. Do nedalekého supermarketu jsme tedy jeli raději autem. Centrum Krynice Morske je změť obchodů pro turisty, stánků se suvenýry, restaurací a všelijakých atrakcí. Zatímco Berušku a Žabku už jsem zvládl a podařilo se mi zaregistrovat se do jejich aplikací i bez polského telefonního čísla, v Polu se mi to narychlo nepovedlo, takže jsem nejen nemohl využít akce, ale ani sbírat body. Museli jsme si totiž nakoupit a tentokrát docela hodně - pobyt u moře je sice romantický, ale snídaně musíme tentokrát zvládnout vlastními silami. Ale to nevadí, v tomto jiném světě na terase zvící skoro dvacet čtverečních metrů vydržím klidně až do neděle, a dokonce mi přestalo vadit, že máme na víkend dost práce. Moře má zkrátka své kouzlo.

Pro milovníky statistik: Celkem jsme dosud najeli 1350 kilometrů (včetně asi dvou do obchodu a dvou včera mezi hotely v Toruni) s průměrnou spotřebou 5,3 l/100 km.

Středa 3. 7. Hatě - Horní Domaslavice 425 km.
Čtvrtek 4. 7. Horní Domaslacice - Lodž 321 km.
Sobota 6. 7. Lodž - Varšava 142 km.
Úterý 9. 7. Varšava - Toruň 256 km.
Středa 10. 7. hotel Nicolaus - hotel Spichrz 2 km.
Čtvrtek 11. 7. Toruň - Krynica Morska 204 km.

Dnešních 204 kilometrů neznamená v celkovém počtu zase tolik, ale byla to docela strastiplná cesta. Jednak jsme nejeli po dálnici až ke Gdaňsku (a nebylo to kvůli tomu, že je ta dálnice zpoplatněná) a jednak byl poslední, asi 30kilometrový úsek, prakticky po celém pobřeží, poznamenaný neustálými zastávkami na semaforech. A pokud jsem si někdy myslel, že nejhorší semafory (ty pro chodce a cyklisty, vážně!) mají v Lodži, protože vás nechají čekat neskutečně dlouho na zelenou, a jako na potvoru právě tehdy, když spěcháte vrátit kolo, dost jsem se spletl. Nejvíc se načekáte na semaforech u zúžení do jednoho pruhu, když se Poláci rozhodnou vystavět nové asfaltky do Klondiku jménem Krynice Morska. Ty zúžené úseky mají několik set metrů až pár kilometrů, takže se čeká opravdu dlouho.

Jeden takový úsek probíhal i v místě, kde jsme měli vyzvednout klíč od našeho apartmánu, který jsme až do příjezdu považovali za chatku v kempu. Na "recepci" měli být do sedmi, stíhali jsme to pochopitelně taktak, a když jsme chlápka nenašli tam, naštěstí se hrabal ve skladu hned vedle. Když se v kanceláři podíval do papírů, zeptal se, jestli jsem Michal a jestli budeme čtyři, ale pak jsme zjistili, že na stejný termín má rezervaci ještě jiný člověk téhož jména. Byli jsme připravení zaplatit kauci 400 zlotých, ale nakonec nás to stálo jen patnáct, kterážto suma není vratná a samozřejmě jsme o ní nevěděli, jelikož se jedná o nějaký poplatek (klimatyczny - asi za déšť nebo za slunce, podle toho, jak v následujících dnech bude; ne, nejde o paušál za klimatizaci, tu tady marně hledám). Popřál nám hezký pobyt, řekl, že klíč máme v neděli hodit do schránky, když tam nikdo nebude, a my jsme se poslušně zařadili do kolony mnoha aut jedoucích stejným směrem jako my - do přímořského letoviska, které v následujících letech zažije opravdu bouřlivý rozvoj. Ačkoli řada kiosků, barů a domů u silnice vypadá, že to majitelé zabalili, mají se tu na co těšit - a billboardy nabízející apartmány ke koupi a už vystavěné domy nám dávají za pravdu.

A mimochodem, kdybychom si nedělali zajížďky do Beskyd, Varšavy a Toruně, přímější a rychlejší cestou přes Liberec a Poznaň by to sem k moři bylo o víc než 300 kilometrů míň, přesně nějakých 840. Jenže taková chorvatská Rijeka je na tom o dalších 170 kilometrů líp a ještě blíž to k moři máme do Terstu. Ovšem cesta i pobyt vyjdou zatím (!) jak v Itálii, tak v Chorvatsku o dost dráž.

Tohle je opravdový otevřený Balt. Vypadá to fajnově, ale ta voda je hrozně ledová. Ještě s to tady bude muset trochu ohřívat.

Další SMS od polského vládního bezpečnostního úřadu "slibuje" na dnešek a na zítřek silný vítr, vydatné srážky.

Dnes skoro není o čem psát, protože J. strávila pár hodin u moře, dokud jí nezačala být zima, a já jsem se věnoval práci. Případně nejbližší příležitosti jsme se ale vpodvečer vydal na prohlídku města, kterého jsme včera v rychlosti zhlédli z okna auta při cestě na nákup. Možná by alze ani nevadilo, kdybychom ten čas strávili na terase, i když to bychom zase litovali, že jsme to neviděli. Krynica je totiž bláznivá přepestrá a nabarvená směsice všeho, co člověk kdy viděl v nějakém přímořském letovisku, a všechno je přitom natěsnané jedno k druhému a všechno to zve k návštěvě. Je to takový styl sádrových trpaslíků na česko-německých hranicích v devadesátkách namíchaných s polským tržištěm s cetkami a cingrlátkovými lustry, záclonami a porcelánovými hrnečky s nápisem "cibulačka“, kterým se utrhne ucho, jakmile si do něj uvaříte prvni herbatu. Před jednou hospodou umělohmotný pirát v nadživotní velikosti zve na smaženou rybu a hned u vedlejšího vchodu do pizzerie sedí nad pizzou dva papundekloví kapitáni. Z římsy odvedle na ně shlíží neonový krab, který musí být obzvlášť působivý v noci. Pro rodiče s dětmi vyhlíží zlověstně místní lunapark, a kdo tohohle ještě nemá dost, může navštívit některou z prodejen se vším možným. Jedná libuje, že je v ní nejlevněji, druhá se zapřísahá, že tady je ještě levněji, a třetí hlásá, že v ní nakoupíte ještě levněji. Nevkus se táhne podél moře, v přilehlých ulicích, kterými se propletají roztodivná vozítka, a udává městu ráz pitoresknosti a podivností. Jestli to na Helu vypadá podobně, jen v bledě násobnějším, asi je dobře, že jsme zakotvili v kose Viselské, a nikoli o pár desítek kilometrů na zapad.

Konečně došlo na ryby. Jak by ne, když jsme u moře a raději jsme to dosud odkládali. V restauraci ve vnitrobloku u jednoho hotelu jsme si dali pečeného halibuta a smaženého platýse.

Ta restaurace, kde jsme strávili příjemný večer a nakonec se vlastně docela přejedli, i když bych to do ryb neřekl, nebyla vyloženě rybí a na rozdíl od spousty jiných se tak ani netvářila. Na jídelním listku zabiraly ryby jen kousek s dal se tam objednat třeba i řízek nebo špagety (a pochopitelně i pirohy). Kdy jsme vlezli do vnitrobloku, bylo tam ticho a komorně a evidentně tam nebyl žádný cizinec. Naší angličtinou jsme ztropili povyk, protože na ni zjevně nebyli moc připravení, a když už jsme chtěli odejít, jedna servírka se zeptala, co si přejeme, a na angličtinu zavolala mladého kluka, který nás dostal na starost. Uprostřed jednoho hovoru jsme spustili česky a on na nás mluvil polský s tím, že bychom s přece měli rozumět, když jsou naše jazyky podobné, ale pak zase jako by nic mluvil dál anglicky. Než jsme odešli, ptali jsme se, jestli byli ten halibut a platýs zdejší a čerství, ale nebyli: je tady zákaz lovu ryb. Mluvil o nějaké sezónní záležitosti, ale to souvisí spíš se špatným stavem populací některých druhů ryb. Ale i tak byly ty mražené ryby dobré.

Příští gastronomické cíle jsou žurek a bigos.

I tohle patří k dokreslení dnešního zážitku z Mořské Krynice: veřejná kadibudka za dva zloté.

Ulice, kde v Krynici bydlíme, se jmenuje Urocza, což v polštině znamená Rozkošná. Já bych ji ale směle podle toho, jak je oblíbená pejskaři a jak jsou zjevně nedisciplinovaní, a podle toho, do čeho jsem hned ráno po odchodu na nákup do obchodu U Justýny šlápl, pojmenoval Od psów podzelana.

Když vám prodavačka ve sklepě na rohu řekne, z je ten koláč (ciasto) jagodowy, nevěřte jí. Nebude v něm a ní kousek jahody, ale bude borůvkový. Ale tím vlastně líp!

Dnes se jen tak "poflakujeme" v apartmánu, protože bylo potřeba vyrovnat se s prací, která nás stejně nemine. A taky není moc hezky, fouká vítr, a před chvílí dokonce pršelo. Ale mezitím jsme si zašli na blízkou benzínku pro kafe, s obsluhou se snažili mluvit polsky (už to jde poměrně snadno, když člověk nemá velké nároky) a taky je třeba myslet na další program. Z Krynice musíme zítra odjet do deseti a zamíříme do Gdaňsku. Budeme bydlet v hotelu v centru, který nemá parkování. Stačilo trochu googlovat a už máme koupený lístek na 24 hodin kousek od hlavního nádraží! Teď už jen zbývá rezervovat hotel z pondělí na úterý, protože ten nedělní je z pondělka na úterý nekřesťansky drahý, teď už ideálně s parkováním.

Z nejvyšší stálé duny v Evropě je krásná vyhlídky na oba břehy Viselské kosy.

Dál už o nejde, protože o půl kilometru dál už jsou rusáci.

Tak tuhle SMS jsem dostat nechtěl.

Myslím, že po dnešku už můžeme říct, že trochu známe aspoň západní část Viselské kosy - až do místa, kde bydlí rusáci, konkrétně kde začínají hranice s Kaliningradskou oblastí. Když jsme po po písčité pěšině přeťaté co chvíli kořeny stromů sjeli z Velbloudího hrbu, nejvyššího vrcholu kosy, zpátky na silnici, čekalo nás překvapení v podobě neustálého stoupání a klesání, takže ten velbloud nakonec nebyl jen jeden, ale byla to celá karavana. Až do vesnice Piaski, která administrativně patří ke Krynici Morske, jsme potkávali auta a až pak jsme sjeli na rozcestí, odkud se dalo přejít na písčitou pláž s bílým pískem, vrátit se po lesní cyklostezce do Krynice nebo stejnou cestou, občas blátivou, pokračovat až k hranicím. Nechtěl jsem si nechat ujít příležitost ukázat rusákům fakáče necelých 500 metrů od hraniční čáry, ale odvahu jsem k tomu potřeboval jen kvůli tomu, že tam bylo dost lidí, ač jsem si původně myslel, že budu jediný magor, který tam pojede, a mezi nimi i děti. Závora se dala podlézt, ale předpokládám, že po chvíli bych narazil na pohraničníky. Dva vojáci hlídali i kousek od pláže, ale z polské strany mají zřejmě klid, kdo by taky přebíhal k Putinovi. Byl to zvláštní pocit, vědět, že stojím kousek od nejzápadnějšího místa země, kde už včera znamenalo pozdě a kde začíná svět vrahů. Zbýval kousek a ocitl bych se na nejpřísněji střežené polské hranici. Při projíždění Evropou už nám to vůbec nepřijde, ale sem jsme se dnes jeli podívat jako do rezervace. Ti rusáci to tak ale prostě chtějí.

Výlet na konec civilizace nám zabral přesně tři hodiny, na které to odhadoval chlapík, co nám půjčoval kola (15 zlotých na kus za hodinu). Byl hodně hovorný už včera, když jsme byli půjčovnu obhlédnout, a dnes se rozpovídal ještě víc - on mluvil polsky a my česky a báječně jsme si rozuměli. Když jsme mu řekli, co všechno už jsme v Polsku viděli, říkal, že jsme toho projeli víc než on, ale třeba v Praze byl taky.

Těch cca 30 kilometrů na vypůjčeném kole, zvlášť když to byl můj první cyklistický výkon v letošním roce, jestli se nepletu, je znát na mých nohou i zádech. Ale sprcha po sportovně-poznávacím výletu byla fajn. Teď ještě sehnat nějakou večeři a po jednom dvou pivech budu spát jako miminko. Zítra bychom měli do deseti odevzdat klíč od apartmánu, ale soudím, že když to bude v půl jedenácté, svět se nezboří.

V rybí restauraci jsme si nedali ani ten žurek, na který mám políčeno, ani bigos, který bych si dal mnohem radši (však ten tu vůbec nemají), ani rybu, kterou jsem plánoval zakoupit ve formě fish & chips, ale pizzu z pece. Je to divné, ale nebyli jsme jediní a ta pizza byla moc dobrá. A pivo tu mají chutně a levné (jen 13 PLN), tak možná nebude jedno dvě.

V té rybí restauraci je to taková polosamoobsluha. Objednáte si z takového toho jídelního lístku visicího nad barem, rovnou zaplatíte a pak u stolu počkáte, než vám jídlo donesou. (Pivo si lze naštěstí odnést hned, klasicky bez pěny ho načepují hned.) Po dojedení se nádobí vrací do okýnka. Na zahrádce pouští z reproduktoru nějakého polského zpívajícího básníka - zkrátka romantika jako blázen, však před chvílí došlo i na nezbytné ''szukam cię".

Romantiku kazí, a to už několik dní, jen všudypřítomní komáři, kteří po setmění vyletí a bodaji a sosají.

Krámek u Justýny měl dnes otevřeno až od osmi, ale oproti otvírací době na dveřích to bylo o hodinu dřív, což se hodilo. Jen mi trochu nesedí srovnání včerejšího a dnešního nákupu. Čtyři bulky a dva koláče včera stály 24 zlotých, čtyři bulky a jeden koláč dnes 8,80.

Z Krynice Morske vyjíždíme za dalšími zážitky, nejdříve do Elbínku a pak na Gdaňsk.

Ve vedlejším městečku musíme vrátit klíč, ale než se tam dostaneme, musím si vystát zácpy, protože silnice je rozkopaná a jezdí se kyvadlově.

Cestu do Elbínku lemují čapí hnízda!

V Elbínku jsme původně měli bydlet, ale raději jsme zůstali v Toruni. A udělali jsme dobře. Což o to, je to město upravené a malebné, ale všechny ty domy jsou vlastně fejkové a bez historického ducha. Jelikož byl Elbląg na konci 2. světové války zničen, postavili tady nové domy na původních pudorysech až ve druhé polovině 20. století, a některé jsou staré dokonce jen pár let!

14 kilometrů před Gdanskem si dáváme piknik, protože jednak máme hlad a jednak jak jsme ve čtvrtek nakupoval hladoví, ještě nám zbylo dost věcí a nechceme je vyhazovat.

Závora se otevřela, tak jen aby to SPZ poznalo i zítra. Volná místa byla 89 a 68, náhodně jsme vybrali to druhé.

Z parkovacího domu do hotelu Dóm Schumannów je to asi 1,2 kilometru, ale trvalo to dlouho, protože asi polovina cesty veskrze přes staré město vedla po dlažebních kostkách. Náš kufr je nejen velký, ale taky těžký s kolečkům by ten terén asi dal zabrat,takze jsem ho chvílemi nesl. Zdá se, že bydlíme opravdový v centru, ve staré domě s příkrými a úzkými dřevěnými schody. Pochopitelně máme v domě bez výtahu nejvyšší, asi 4. patro. Ještě před tím jsme se ale museli ubytovat, což znamenalo vypořádat se z dojmem, že Dom Schumannów vypadá jako turistické centrum. Jenže nevypadá, dole je prodejna suvenýrů a recepční ode mě brala peníze mezi prodáváním pohledů a přívěsků.

Leč první dojem z Gdaňsku je velmi dobrý!

Jestli sem někdy přijedu vlakem (a vyloučeno to není), uvidím tohle.

Úkolem podvečera (odpoledne pršelo, tak jsme si zdřímli) pro mě bylo najít auto, vzít z něj nějaké věci a naopak to, co se nebudeme do zítřejšího poledne potřebovat, do něj donést, aby byl zítra snesitelnější, a okouknout nějakou nedrtkotavější cestu z hotelu k parkování. Hloupé je, že je ta cesta dlouhá a do zítřka ji stejně zapomenu.

V tomto případě se tedy nezvedá, ale naopak sklápí. Otevírají ho každou půlhodinu na půl hodiny a za dvě minuty je hotovo.

Tradiční polská polévka z žitného kvasu s klobásou, vejcem a houbami, i když ty jsme tam nenašli. Jmenuje se jako jeden náš známý a chtěl jsem si ji dát už kdysi ve Vratislavi, ale pořád jsme se jí trochu báli, tak až teď.

Nejčastějším pivem v Polsku je asi Žiwiec a na záda mu dýchá Tyskie. Anebo je to naopak. Tak jako tak do první trojky bude zjevně patřit Kozel, který je tu všude. Točené nicméně tradičně čepují bez pěny. Servírku v restauraci Elephant, která je komunikativní a neskutečně veselá, jsem poprosil, jestli by mi druhé pivo mohla přinest s pěnou. Řekla, že to zkusí - a povedlo se.

Nezní to jako tradiční polské jídlo, ale řízek a kuřecí prsa (piers z kurczaka) tady na jídelním lístku najdete opravdu často. Chtěl jsem si dát vepřová žebírka, ale neměli je. Tady to bylo vkusně ozdobené a ke sznycelu servírovali sázené vejce a coleslaw, možná s trochou křenu. Cena přiměřená a k platbě kartou šlo přidat spropitné.

Přemýšleli jsme, kde mám asi v Schummanově domě naservírují snídani, a už to víme. Žádný švédský stůl, ale jídlo na poukaz. Z hotelu jsme došli jen pár metrů do vedlejší kavárny Pellowski a tady poukazy odevzdali a dostali na výběr, co se týká kafe, džusu, vajec a koláče (vždy jen ze dvou typů). Bez kudrlinek, jen prakticky nasytit. Nakonec toho ale bylo docela dost, jen jsme s nemohli vybírat podle momentální nálady a přidávat.

Tihle dva kluci takhle pěkně včera večer hráli v Zelené bráně. Do jejich "klobouku" jsem jim rád přidal a myslím, že tam toho měli opravdu dost. Není divu.

Úkolem dopoledne bylo přesunout auto a kufr k hotelu, kde budeme spát dneska. Jde o čtvrt Suchanino, ležící asi dva kilometry severozápadně od centra. I když bychom si mohli parkování v centru prodloužit, usoudili jsme, že bude lepší to vyřešit teď, zvlášť když jsem se s hotelem domluvil, že tam obě naše břemena nechám, a mít pak volné celé odpoledne. Jízda pondělním dopoledním Gdaňskem nebyla moc klidná, ale zvládl jsem to. K hotelu nás doveze některý ze tří autobusů, ale do centra se vracím pěšky, protože proč jezdit MHD, když můžu vychutnávat periferie?

V bazilice Nejsvětější Panny Marie mají Gdaňští orloj.

Oběd po kratším pracovním náporu řešíme po gruzínsku. Objednali jsme si šašlik (szaszlyk po kaukasku), polévku chakhokhbili a stekowe frytki po gruzínsku) se sýrem. A k tomu samozřejmě gruzínské pivo, protože nás čeká výstup na věž se 400 schody.

Během oběda přišla žebravá babka. Malá, shrbená a bez zubů. Podává nám kytici lučního kvítí, které beztak urvala někomu na zahrádce, a že nám je prodá, aby si mohla taky koupit takové jídlo jako my. Vytáhl jsem peněženku, abych ji dal nějaké drobné, ale po včerejší rošádě v restauraci kvůli spropitnému, které jsem nakonec zaplatil kartou, mi v peněžence zůstalo jen asi 1,40 zlotého. "Víc nemáš?" ptá se. "Nemám," odpovídám a ukazuju jí útroby portmonky, kde mám asi 14 českých korun. "Něco tam je," správně pochopila babka. Vysvětlil jsem ji, že to jsou české peníze. “Tak dobře," ona na to. "Tohle je ale málo. Papírový nemáš?" Říkám, že ne, že platím kartou, a trochu se bojím, že mě obere o ni i s PINem. "Určitě tam něco máš, něco tam bylo vidět," komentuje situaci bába a nakvašeně odchází.

Já moc dobře vím, proč se na svých cestách, během nichž si nemám kde dát po jídle dvacet, nepřejídám. Jsem teď zralý na hotel. "Měl bys ten příspěvek pojmenovat 'Bardzo dobre'," říká J. A tak se stalo.

Gdaňsk jako na dlani z 80metrové věže mariánského kostela.

Tenhle most je pro změnu otáčecí. Každou půlhodinu se otočí kolem své osy a buď oba břehy Staré Motlavy spojí, nebo rozpojí.

Po krátké procházce a podvečerní kávě u kanálu s výhledem na lodě a prosluněný Gdaňsk jsme se vydali na zastávku u Muzea 2. světové války, protože právě tady začíná linka autobusu 130, který jezdí k hotelu. Po tom, co jsme bravurně zvládli varšavskou MHD, jsme si mysleli, že nás ta gdaňská nemůže nachytat, ale na zastávce nebyl automat na jízdenky. Zeptali jsme se řidiče jediného předchozího autobusu, jestli se u něj dají koupit jízdenky, a když řekl, že s kartou ano, a všimli jsme si, že v autobuse jsou nějaké automaty na platbu kartou, zdálo se, že nás nic neohrozí. Když pak přijela naše stotřicítka, k jednomu automatu jsme přiložili platební kartu (jelikož tam bylo napsáno, ať ji přiložíme, ale žádná volba jízdenek tam nebyla), jenže mělo jít zjevně o nějakou přednabitou kartu a tu my pochopitelně nemáme. Naštěstí tam byl ještě jeden automat, kde se dalo nacvakat, jaké jízdenky chceme. Přiložil jsem platební kartu, automat zapípal a popřál nám šťastnou cestu - jenže ouha, z účtu mi to odečetlo jen jeden zlotý. Chvíli jsme nevěřícně kroutili hlavou, spolucestujících přibývalo, nikoho ani nenapadlo, aby nám přiskočil na pomoc, tak jsme celou proceduru zopakovali; a tentokrát nás to nestálo ani jeden zlotý. Nejde o to, že jsme třeba zaplatili dvakrát, protože platby ve Varšavě se zaúčtovávaly až pár dní zpětně, spíš jsme se báli, že dopadneme jako v Terstu a nachytají nás revizoři. Zaplaťpánbu jsme stihli dojet až k hotelu.

Náš hotel na kopci klame tělem, respektive vzhledem okolí. Na internetu má velmi dobré recenze, ale za tu cenu jsem nečekal žádný přepych. V recepci byla stejná recepční jako dopoledne, když jsem u ní nechával kufr. Auto naštěstí na parkovišti bylo, byť schované za velkou dodávkou, ale kufr prostě v místě, kde jsem ho předtím zanechal, nebyl (a to se dušovala), že je tam v bezpečí. Zeptal jsem se jí, kde je, a ona na to, že je v restauraci. Tak dobrá - tam si jistě má dobře, řekli jsme si, a když jsme dostali klíč a čip od vchodu, recepční nás doprovodila nejen k němu, ale i do pokoje. Takový servis jsme nezažili ani ve čtyřhvězdičkových hotelech! Pokoj je vybavený do modra, má obrovskou koupelnu s proskleným sprchovým koutem a oddělený záchod.

Gdaňská hromadná doprava má jednu zajímavou funkci. Je možné si zobrazit takovou tu informační tabuli a odjezdy nejbližších linek z konkrétních zastávek. Mohli jsme tak online sledovat, kdy nám od Muzea 2. světové války odjíždí náš autobus. Myslím, že to je blbůstka prospěšná pro lidi, jako jsme my, a pro ty, kdo na daných linkách nejezdí pravidelně.

Řečeno s Marshallem McLuhanem, svět je globální vesnice. Kamarádka pravé píše, že v Gdaňsku hrozně hořelo. Vůbec netušíme, o co jde, a dokonce i česká média píšou, že město zažilo největší požár za posledních několik let. V noci a ještě i dnes přes den hořel v přístavu sklad. Ale nic nebylo poznat ani z vyhlídky z věže.

Když jsem jezdil po Evropě vlakem, napsal jsem "Vidět Terst a zemřít". Okouzlila mě jeho pompéznost, směs kultur na pomezí tří evropských zemí a přímořská atmosféra. Gdaňsk vlastně nemá ani jedno z toho, a přesto to tentokrát musím napsat o něm. Je to totiž město opulentní, barevné a hravé, a přestože i jako v případě Elbínku je velké množství působivých domů falešných, protože z historické výstavby toho tady zbylo málo, má svůj nepopiratelný půvab. K moři je to odtud blízko, ale ne tak blízko, aby byly baltské pláže přístupné tak jako pláže Středozemního moře v Barceloně, kde je to na velkolepé plavání ve slané vodě opravdu jen kousek od centra města. V Terstu se kvůli koupání musí taky popojet, ale majestátní vlny omývají břehy přímo v centru. V Gdaňsku jsme se nevykoupali, ale moře je tu cítit a jeho blízkou přítomnost připomínají slepá ramena řek a kanály vybudované s důslednou pečlivostí, která se v konečném důsledku projevuje na tom, jak město turistu okouzluje: stačí přejít od Zlaté brány přes Dlouhou ulici, nejživější a nejatraktivnější plejádu úzkých vysokých domů, na které jsme první noc přespali, k bráně Zelené, a ocitnete se v panoptiku nábřežních domů, na jedné straně připomínající historický význam města coby námořního centra, na druhé straně zvoucí k návštěvě moderní výstavby, která se ale snaží dodržet ráz domů historických. Přitom při srovnání s Elblagem neujde jedna věc: všechno, co po vybombardování města zůstalo, snažili se novodobí stavitelé zachránit, aby všichni tito svědkové dávné minulosti křičely do světa, že Gdaňsk je město bohaté a odvážné. Budiž toho jasným příkladem třeba schodiště vybíhající do vyvýšených přízemí u mnoha domů, pod nimiž jsou tajemné schůdky a ještě tajemnější dveře do suterénů, někde ponechané svému osudu, jinde přetvořené v kluby a jinde osázené kvetoucími rostlinami. A všude, kam oko dohlédne, je vám při té jednotvárnosti výškových budov se sedlovými střechami, čnícími pyšně k nebi jako podle šablony, nabídnuta pestrá barevná škála jako z pohádky. Už jen hlavní třída, bohužel až typicky pro turistické destinace hyzděná slunečníky restaurací, poskytne té nádhery pro oko dostatek, ale byla by škoda omezit své poznávání jen na tuto rušnou ulici. Celé Staré město i Hlavní město nabízí mnohem víc příležitostí pro nacházení dalších a dalších kuriozit. A na své si tu přijdou i příznivci církevních, fortifikačních a hospodářských staveb, dalších příkladů významu Gdaňsku dříve i dnes.

Jednomu by se chtělo říct, že Polákům, národu s tak pohnutou minulostí a pochybnou pověstí je ve své podstatě co závidět. Takové velké město byli schopni postavit, znovu vybudovat a potom ho udržovat k užitku svému i všech, kdo do něj přijedou.

Villa Angela byla pohostinná po všech stránkách. Recepční, která tu byla včera, byla od rána zase na nohou a poskytovala servis v restauraci. Kromě ní tam ale byl ještě nějaký chlapík, který pobíhal a čile doplňoval všechny propriety, a že jich bylo. Měli jsme k dispozici pestrý výběr všeho, na co jen si člověk vzpomene - od vařeného přes smažené až k syrovému. S takovouhle péčí se má podávání snídaní dělat, pro hosty je to radost! Pravda, na nás, kteří jsme zažili čtyřhvězdičkové hotely, si už jen tak nepřijdou, ale tohle byl vysoký standard, kterému se nedá nic vytknout.

Zvažovali jsme několik variant, ale protože bychom ještě aspoň na chvíli chtěli zažít moře, míříme do Mielna, kde jsme si včera zaplatili ne úplně levný, zato snad pro přímořské radovánky přívětivý hotel. Ještě před tím se pokusíme narychlo zkouknout zbylé součásti polského trojměstí, tedy Sopoty a Gdyni.

Tenhle panelák měří na délku 860 metrů, bydlí v něm 6000  lidí a táhne se přes tři autobusové zastávky. Nechtěl bych se účastnit každoroční schůze!

Zaparkovat v Sopotech během letní sezóny je nadlidský výkon, ale našli jsme nějakou ulici dal od centra a šlo to. A od polského úřadu máme na dnešek další varování před počasím.

Lázeňské náměstí v Sopotech by mohlo za určitých okolností vypadat docela roztomile a romanticky, leč lemují ho kolem dokola a pak zase zpátky stánky s nesmysly, co rozhodně musíte mít doma, abyste nezapomněli, že jste tady někdy byli, a pak překáží a přemýšlíte, který z nich vyhodit dřív.

Křivý dům je atrakce, ale jen naoko. Ve skutečnosti jde o pasáž a křivá je jen vstupní fasáda.

Nějakých 350 kilometrů z Gdaňsku do Štětína by bylo možné urazit za cca 3 hodiny, kdyby tudy ovšem vedla dálnice. My jsme za stejnou dobu ujeli přibližně půlku protože dálnice vede až od Koszalinu a tam my jsme museli sjet. Tam, kde jsme po cestě viděli náznak alespoň rychlé silnice, to většinou bylo svedené do jednoho pruhu nebo na provizorní cesty, protože prakticky celý úsek je ve výstavbě a buď ve stadiu rozkopanosti, anebo s položeným povrchem. Ještě pár let a bude to brnkačka! Ale aspoň ta krajina nebyla tak jednotvárná a občas nás provázely vlnící se kopečky.

Copak rozkopané cesty, tam to aspoň ještě jelo. Větší peklo nás čekalo na příjezdu do Mielna, který se jako vejci vejce podobal příjezdu do Kat Rybackich a do Krynice. Tady ale ucpání nezpůsobilo budování asfaltky jako na Viselské kose, ale pouhopouhá dopravní situace. Ponaučení zní, že jakmile jedeš k moři, nejdřív se pořádně zpotíš, než se vykoupeš!

Slibovali nám balkon a máme obyčejnou zahradu. To by ale tolik nevadilo jako to, že jsme měli mít v ceně parkování a to není. A přijet o pár minut později, už by možná ani nebylo kde parkovat - volné bylo poslední místo. Bydlíme kousek od kolotoče.

Prý konec dobrý, všechno dobré, píše paní Bardzová. Stálo to za to!

Kdo by čekal, že se z městečka Mielno, které má jen něco přes 3000 obyvatel a které jsme našli náhodou, vyklube takové letovisko? Na internetu o něm čtu jen samou chválu. Pravda, je to možná taková trochu o něco kultivovanější Krynica, ale divoký Klondajk tady jede taky, a to včetně kolotočů a adrenalinových výpotků s kabinami zavěšenými na gumě a podobně. Podle postávajících chlapíků s cedulemi s nápisem PARKING je tady v nejvyšší sezoně zjevně nouze o zaparkování vlastnit tady kousek louky musí být výhra. Rekreantům je tady jinak k dispozici všechno, co potřebují - a soudě podle espézetek i tady převažují Poláci, i když občas mezi nimi problesknou jiné národnosti, nejvíc asi Němci.

Mielno leží na jedné straně kosy, která od Baltu odděluje jezero Jamno. Na druhé straně jsou Lazy a jen kousek odsud začíná Slowiňski národní park, na jehož východním konci leží Leba s údajně úžasnými písečnými dunami (ale všechno se holt stihnout nedá). Po celém pobřeží se táhnou nekonečné pláže s bílým pískem. Kdekoli stačí vystavět vesnici, nabídnout lidem chléb a hry a příležitosti se jen pohrnou. Zatím je moře hodně studené, ale to se během pár let může změnit. Poláci tady pomalu začínají objevovat svůj zlatý důl.

Západ slunce nad Baltem vypadá romanticky. O chvíli později jsme si sedli do restaurace a bylo to akorát včas, protože pak začalo lejt.

A prší asi takhle...

Dali jsme si jen něco malého k přikusování. Ještě že jen jednou.

Jeden by řekl, že není moc věcí, které by ho na tomto světě ještě mohly překvapit. A přece se stalo.

Sedíme v restauraci, uždibujeme z grilovaného tria, až zjistíme, že jsme naprosto přejedení a z laciného jídla za 40 zlotých se vyklubala útrata za 105. Pan Bardzo si dal tři piva a paní Bardzová Aperol Spritz s jedno malé pivo. Když došlo na placení, protože už nám bylo žinantní, že tam sedíme skoro sami a uvnitř podniku už mají židle posazené nohami nahoru na stolech, servírka, která se celý večer tvářila naštvaně, přinesla účet na onu zlověstnou částku. Snažil jsem se mluvit polsky, a o účet jsem si řekl formálním "proszę o rachunek" (prosím o účet) místo neformálního "proszę zapłacić". Zatvářila se, ale věděla, co má dělat. Říkám jí, že budeme platit kartou, jelikož tak jsme na to celou dobu zvyklí a nikde s tím nebyl problém, dokonce ani v Žabce za pár zlotých. "Jenom hotovost," říká ta žába. V tom trochu vidím problém, a když otevřu peněženku, napočítám tam nějakých 39 polských fufníků. J. říká, že v pokoji má asi 50 zlotých, ale to pořád nedává těch strašných 105.

Servírka mezitím odešla. "Tak co teď?" ptám se. Můžeme maximálně utíkat anebo najít bankomat. Po chvíli přemýšlení, že zkazit tu romantiku zběsilým útěkem by nebylo fér. I odhodlám se, zajdu dovnitř a ptám se servírky, jestli je někde poblíž bankomat. Aniž by hnula brvou, posílá mě asi 200 metrů daleko doleva a potom doprava. "O. k.," odpovídám a venku se domlouváme, jestli tam jako zástavu nechám telefon, nebo manželku. Nakonec se rozhodujeme, že odejdeme oba a bankomat najdeme spolu. Čekáme, že žába vyběhne za námi, ale ulice za námi zůstává prázdná.

První bankomat, na který jsme natrefili, je Euronet. Ten ale k lidem nebývá přívětivý - a hleďme, minimální výběr je 600 zlotých v opravdu brutálním kurzu 7,20 nebo tak nějak, a přitom běžně platíme s kurzem do 6,10. "Co budeme dělat s tím zbytkem?" ptá se Bardzová a Bardza odpovídá, že přece ještě pojedeme na nákup, ale s tímhle kurzem by se nám dost prodražil. "A hele, támhle je jiný bankomat," ukazuje J. a už míříme k němu. Vybíráme s ještě horším kurzem, asi 7,32, ale zato mu stačí, když nám vydá jen kýžených 100 zlotých. A celou dobu nic, kdybychom se rozhodli odejít i tou nejdelší cestou do hotelu a ráno za svítání opustit město, nic se nestane. Ta žabí bohorovnost je ještě víc znepokojující než ten proklatý kurz.

Cestou ke sto zlotým přidávám z peněženky zbylých pět a v hospodě je podávám servírce, stále tak klidné, komisní a naštvané. "Dziękuję," říkám, když jí podávám svůj těžce dobytý obnos, a nevím, jestli děkuju víc za to, že jsme u nich přečkali nečas, za večeři, nebo za důvěru. "Dziękuję bardzo, pane Bardzo," odpovídá bez mrknutí oka ona a nevím, jestli je vděčná víc za to, že nás mohla pohostit, za to, že může jít domů, nebo za to, že jsme nezklamali její důvěru. Na světě se stávají opravdu podivuhodné příběhy!

Během cesty se z nás snadno stali Bardzovi a to si žádá vysvětlení. Polština je poměrně srozumitelný jazyk, ale přesto si Poláci a Češi komunikaci komplikují často nesrozumitelnou angličtinou. Na objednání v restauraci někdy stačí pár slov a ty se našinec naučí snadno. A často stačí použít češtinu, byť s některými slovy tady zůstaneme na štíru (kantor, sklep nebo szukat). Nejčastější slovo, které jsme tu slyšeli, je "bardzo". Vrtalo nám hlavou, co to může znamenat. Už předtím mě J. párkrát pochválila "dobrze bardzo" a já odpověděl, aniž bych věděl, co to znamená, "dobře, Bardzová". Až jsem se pak odhodlal a podíval se do slovníku, co to znamená. "Bardzo" je polsky "velmi", takže ono nejčastější spojení, které od Poláků a Polek slyšíme, není třeba "díky, kámo", ale "děkuji moc". Ale oslovení Bardzo a Bardzová nás baví.

Posledním naším cílem bude Štětin, protože je čas pomalu se vrátit domů a tohle přístavní město v ústí řeky Odry je ne úplně na dohled, ale přece jen na cestě k mamahotelu, jehož přívětivost zažijeme předtím, než naše polské putování definitivně ukončíme. Hotel je již objednaný.

Tak já nás včera překvapilo Mielno, stanuli jsme dnes úžasem před stolem se snídaní. Kdybych měl dělat žebříček, byla by to těžká volba.

Aha, tak včerejší večerní výběr z bankomatu byl za lidumilný kurs, ale tím, co tu večeři trochu prodražilo, byl poplatek za výběr, který si Bank Polski naúčtoval, konkrétně 19,90 PLN. Vítězem večera jsou bankéři.

Kdepak, Balt je studený a nevyváží to ani ty písčité pláže. Bardzo pobyl na pláži tři minuty, Bardzová ve vodě tři sekundy. Teplota vzduchu 23 stupňů toho víc nedovolila. A druhý pokus skončil ještě hůř, protože na ni pískal plavčík.

Parkoviště na dálnici asi 100 kilometrů před Štětínem je obrovské jako v Kentucky, ale v KFC nefungují nejen objednávací kiosky, ale vůbec nic, jak se přesvědčujeme vzápětí, jakmile rozklíčujeme nabídku, což je ve fastfoodech vždycky složité. A tak bereme za vděk nějaké jídelně na čerpací stanici. Potkáváme tu Čechy a dáváme si dohromady jedno jídlo, protože porce vypadají velké, i když jsou za dobrou cenu. Mají tu jak pirohy, tak žurek, a dokonce i bigos, ale raději neriskuju a zkusím ho večer sehnat ve městě.

Za odbočkou na Svinoústí jsme viděli směrovku na Prahu, kam je to jen 574 kilometrů. A necelých 130 jsme od Berlína. Domov i cizina je blíž, než si myslíme.

Také Štětín nás uvítal dopravní zácpou.

Už jsem viděl hezčí a neopotřebovanější tříhvězdičkové hotely, ale Štětínem jen projíždíme a bydlíme naštěstí jen ve dvou. Za parkování chtěli 30 zlotých, ale na nás si nepřijdou, protože na ulici se až do rána parkuje zdarma a čtyři hodiny nás budou stát maximálně 15,40.

Všichni vědí, že já jsem nenáročný, ale tohle po tom, co jsme během minulých 14 dní zažili, to muselo přijít: jestli je hotel Victoria ve Štětíně tříhvězdičkový, tak já jsem kříženec 50% koncentrátu čínského mandarína a lachtana z jezera Titicaca! Sprcha při sprchování několikrát spadla a zásobník na mýdlo vypadá, že spadne každou chvíli. Postel je úzká, před čímž nás tedy baba na recepci varovala, takže se k sobě snad budeme muset v noci s Bardzovou přitisknout. A vůbec je to tady takové nehezké. Ale nebudu si stěžovat, jen jsem měl potřebu poznamenat, že tohle je tedy to nejhorší, co máme.

Všechny podniky na štětínském nábřeží, jak se zdá, měly krátce po osmé zavřené kuchyně, takže jsme si dali hotdogy ve foodftrucku. Klasický a mexický (ten s jalapeňos).

Sedíme takhle nad poslední večeří, když tu kolem jde jedna rodinka a kousek od nás dítě ukazuje na zem a říká něco o kartě. To je naštěstí slovo, kterému rozumím, tak zbystřím a kouknu tím směrem. Všetečné dítě zvedá platební kartu a podává ji tátovi. Říkám paní Bardzové, že asi našli platební kartu, jestli náhodou není moje. Koukám do peněženky a tam chybí - protože jsem ji před chvílí půjčil paní Bardzové, aby ve stánku u kolotočů koupila piva. A vzápětí ji ztratila na trávě poblíž.

Štětín, sedmé největší polské město je divné místo. Uznávám, že během jednoho večera jsme mohli spoustu jeho hezkých míst minout, třeba jedno z nejstarších kin na světě, které je na stejném místě v provozu od roku 1907, zdejší filharmonií nebo uličky starého města. Ten hlavní dojem, který město na neznalého udělá, je totiž ošklivý most navazující na systém nájezdů protínající Západní Odru a ústící právě k hranicím starého města. Přitom řeku, respektive několik řek, které se systémem kanálů tvoří přirozenou tepnu, by mohla Štětínu mnohá města závidět. Zcela logicky tady na březích vznikly promenády osazené bary a tavernami, mladí tady tráví večery s lahvemi vína a plechovkami piva, ale ta ošklivost největšího mostu a nedostatek jiných propojení břehů dělá ze Štětína takový podivný úkaz, který jako by ani nestál o obdiv a uznání. A když pak narazíte na lávku vedoucí na městskou pláž plnou dalších čerstvých podniků nebo na příjemný park plný stánků s gastronomií za přijatelné ceny a zjistíte, že to může být jiné, dojde vám, že tady opravdu třeba nejde o první dojem, ale o to, aby město poskytlo útočiště zejména místním a především mladým, neboť je to město univerzitní, a tedy studentům náruč otevírajícím. A v odlescích neonů místního zábavního parku, který jako jediný žije ještě pozdě večer, ten dojem prostě nesetřesete a má se to s ním stejně jako s produktem domácích miláčků krynických pejskařů: je cítit a je těžké se ho jen tak zbavit.

Nerozumím tomu, proč všechny hotely mají na pokojích televizi (ty takzvaně lepší fakt velké) a nabízejí ji jako jeden z prodejních argumentů. Jednak tím nikdo neoslní, když to mají všichni, a jednak mi tenhle kus vybavení přijde jako naprosto zbytečný. Pravda, ve Varšavě jsme si letos, znudění komfortem a ukolébaní pohodlím, jednou polskou stanici pustili a dívali se na pátého Ramba a pak si dali nějaký polský film na Netflixu, ale kdybychom to neměli, zřejmě bychom o nic nepřišli. V prvním gdaňském bydlení a teď v tom štětínském je jen takový monitůrek, ale hlavně že to tam nacpou.

Polsko je podivuhodná země. Já na něm mám rád, že přes všechny ty průšvihy, které tady zažili, přes historická příkoří a pohnuté události, kdy různé části patřily střídavě východní a západní mocnosti, zůstává hrdé, sebevědomé a nezlomené. Že se tu čas od času, bez ohledu na východní zmar a sousedství autoritářů objeví nějaký schopný politik, zajímavý projekt nebo následováníhodná aktivita. Že tato země má, přestože si to musí zas a znovu vybojovávat, vizi a směr.

Jasně, pamatuju si na to zoufale bídné a zdánlivě bezvýchodné pohraničí, když jsme se v devadesátých letech vydávali od Trutnova směrem na Královec a dál na nejbližší tržnice a všude při silnicích se to hemžilo kantory a sklepy a mezi nimi rozpadajícími se domy. Ale je to stejné pohraničí, do kterého byli Poláci schopni mnoho let před námi přivést dálnici a místním tak zpřístupnit příležitosti.

Letošní cesta nebyla a nemohla být důsledná, takže soupis postřehů, velmi subjektivní a schematický, není v žádném případě univerzálním návodem na poznání Polska.

Čeština a polština si jsou podobné víc, než si připouštíme. Často stačí jen mluvit pomalu a rozumíme nejen my jim, ale kupodivu i oni nám, což je údajně těžší.

V Polsku je pořád relativně levně, ale zejména v přímořských oblastech a turistických centrech zřejmě všeho do času. Nejlevněji je v supermarketech a diskontech, směrem k večerkám (všudypřítomnými Žabkami počínaje) ceny rostou a v restauracích jsou srovnatelné s Českem. Pivo je ovšem výjimkou kdekoli - české ceny jsou v tomto ohledu stále unikát.

Polští řidiči jsou velmi ohleduplní, nesrovnatelně ohleduplnější než jejich čeští kolegové. Před přechody zastavují naprosto automaticky a velmi disciplinovaně a na dálnicích i ve městech uvolňují jízdní pruh, kam se chystá zajet někdo jiný.

Na dálnicích mění dobré spoléhat na tak hustou síť čerpacích stanic, jako máme u nás. Řada těch, které tu jsou, ale nabízí nepoměrně větší množství služeb a dostatečný počet parkovacích míst.

Mladé, ale i starší Polky, si často nechávají prodlužovat řasy. Čím delší řasy mají, tím ovšem mají menší ochotu hledět lidem zpříma do očí.

Na klasického polského vykuka-obchodníka jsme narazili jen jednou, to ovšem neznamená, že by jich tu nebylo víc.

Tradiční polská moudrost zjevně praví: Chceš-li vydělávat, postav jakoukoli blbost tam, kde se vyskytuje velké množství lidí. A když vedle toho postavíš i parkoviště s WC, nemůžeš prohrát. To ale platí i pro jiné národy.

Snídaně ve Štětíně názorně předvedla, jak nás předchozí hotely rozmazlily. Přibližně 30 položek na švédském stole nemohlo naše chuťové buňky, zmlsané bohatými výběry ve všech předchozích hotelech uspokojit, a přitom bychom takovou snídani ještě před 14 dny považovali za docela pestrou a dobrou. Ale aspoň nebude návrat do reality tak velký skok, i když ano, šok to vážně bude.

Po 1852 kilometrech nasedáme ve Štětíně do auta a vyrážíme směr Krkonoše.

243 kilometrů před dnešním cílem jsi na benzínce (!) vynahrazujeme absenci pestrosti u ranní snídaně. Vaří tu čerstvá jídla, lze si nabrat cokoli v jakémkoli množství a platí se po zvážení. Možná ten styl, kdy není benzínka každých pět kilometrů, takže se na těch pár soustředí víc lidí a jim se tenhle koncept vyplatí, má něco do sebe!

Biedronka je o 20 % dražší, fakt! Ale my jsme pro jistotu udělí vyzkoušet obojí, i Lidl. Odteď už to budeme zkoušet jen v Česku, kam nám zbývá asi 70 kilometrů.

Ani to nebolelo... Ale návrat do běžnosti bolestivý bude.