Má touha cestovat a poznávat cizí kraje a lidi už mě zavedla do mnohých končin. Pokud jde o západní Evropu, až na pár výjimek, které snad v nejbližší době taky dobydu, mám v podstatě splněno, protože od roku 2000 nás to táhlo právě tam. A protože ve smyslu politickém patří k Západu i severní a jižní část kontinentu, mé návštěvy pokryly i je. Na stírací mapě Evropy, kterou jsem kdysi dostal od dětí, jsem za těch několik let vyškrabal velkou část evropského území. Jenže Východ ve smyslu politickém a východ ve smyslu geografickém zůstává neobjeven. Polem neoraným neboli tabulou rasa je stále Balkán, ačkoli ten, jak mi je už pár let známo, začíná na budapešťském nádraží Keleti a odtamtud jsem se na jih už několikrát vydal. Jenže zdolat Balkán vlakem prakticky nejde a cesta autem je na dlouho...

Moldavsko patří mezi ty země, na které jsem až doposud hleděl jako na exotické destinace, zejména kvůli představám, že turista musí být otrlý a slevit z požadavků na komfort, pokud se sem rozhodne jet. Takový kamenný domeček mezi vinicemi v Provensálsku, rovinatá krajina Toskánska s pražícím sluncem nebo pohodlný hotel kdekoli na západ, jih či sever od Prahy určitě skýtá mnohem víc pohodlí než špinavý apartmán v Albánii. A Moldavsko si člověk spojí spíš s Albánií než s Francií - i když časy se mění a Paříž už dnes není tím, čím bývala, Madrid od časů, kdy jsem tam pravidelně létal, se taky docela změnil a Itálie je tak nějak pro snoby. A nemluvě o Skandinávii, která jednoho připraví o poslední úspory. Nedá se nic dělat, je čas začít konečně objevovat onen dosud zanedbávaný Východ, zvlášť když už vím, že komfort je pro slečinky.

Moc dobře si pamatuju, jak jsem si začal myslet právě na Moldavsko. Když jsem loni na přelomu září a října pobýval v Tiraně, v mobilu nainstalovanou aplikaci WizzAiru, přišla mi na displej zpráva, že od března 2026 bude tenhle maďarský nízkorozpočtový dopravce lítat pravidelně několikrát týdně. A už tehdy bylo rozhodnuto - taková šance se neodmítá.

Pokaždé je to jiné a díky tomu se dá na každou cestu dobře rozpomenout: na pocity, únavu, jednotlivá dramata, která při cestování zažívám, na místa, která objevuju úmyslně nebo náhodou, na těžkosti i radosti, … I teď to bude unikátní, a já jsem navíc jedinečnost červnové návštěvy Kišiněva a okolí podtrhl tím, že jsem k ní přizval Špacíra. Za prvé jsem kvůli němu přizpůsobil délku a datum pobytu (jsme závislí na jeho dovolených a možnostech v práci) a za druhé budu mít jistotu, že ani chvíli nezůstanu bez jeho historek, filmových replik a povídání o lidech. Vím, že na blogování budu mít tentokrát málo času, a tím spíš, že jsem si na sebe navalil miliardu pracovních úkolů a zůstal na ně sám. Jestli mě něco na cestování baví hrozně moc, je to možnost jen tak si chodit po neznámých místech, sledovat ruch okolo a jen tak si přemýšlet. To v Moldavsku nehrozí. Když už nebudu muset vysedávat u notebooku, po boku budu mít strýce Pepina. Ale to si v žádném případě nestěžuju. Dvojmužné cestování bude legrace. A bude to sakra jiné. A kromě toho je to dvousečné: užije si Špacír dovolenou s magorem, který co chvíli přeruší hovor, dívá se do mobilu, ťuká na displej a pravidelně otevírá notebook, aby vyhověl rozmarům klientů, kterým prostě nemůže dát vědět, že právě cestuje?

Když o tom tak přemýšlím, mohl jsem cestu zpět absolvovat až později a ještě tam pár dní pobýt o samotě, když už mám tu náramnou výhodu svobody, ale teď už to řešit nebudu a nechci. Tam i zpátky poletíme spolu, takže to bude intenzivní.

Naši milou j., která se přes Kodaň vrátila z Göteborgu, jsme dnes uvítali na pražském letišti a teď ze střechy obchodního centra Šestka sleduju, jak na ranveji přistávají a startují letadla. Je to pěkný hukot a už za týden k němu přispěju i já.

Ta letošní návštěva Moldavska pro mě vlastně má ještě další exotické příchutě: za týden se ocitneme jen několik desítek kilometrů od hranic Ukrajiny, země, která už přes čtyři roky žije v realitě válečného stavu a hrdinně čelí brutální agresi. A také Moldavsko je vystaveno nelítostnému ruskému vlivu - jednak vzhledem k fakticky vyčleněnému Podněstří a také kvůli pruským náladám velké části obyvatel. (Exemplární lokalitou budiž Gagauzie.) Je to země na půl cesty mezi postsovětským zmarem a křehkou a pochybnou evropskou budoucností, která ale přes všechny pochybnosti dává naději. Z pohledu Středoevropana, který už přes dvacet let žije v pohodlí západního blahobytu, se tomuhle rozumí těžce. I když si nemůžu dělat ambice, že se mi to podaří za těch pár dní pochopit na místě, bude dobré tam být.

Co vím o Moldavsku? Když se to tak vezme, moje znalosti jsou velmi chabé, kusé a veskrze povrchní. Zkrátka tak nějak telegrafické... Hlavní město Kišiněv. Prezidentka Maia Sanduová, jejíž jméno si teď narychlo připomínám ve vyhledávači a která mi na všech fotkách přijde přes své mládí poněkud smutnou postavou. Zhruba dva miliony obyvatel a velikost a rozloha přibližně dvaapůlkrát menší, než je rozloha České republiky. Přestože její jižní hranice téměř líže pobřeží Černého moře, o přímořský stát se nejedná. I tyhle znalosti jsem stačil načerpat až během několika posledních dní, během nichž se snažím chytit jakýs takýs záchytných bodů. V podstatě o té zemi nevím vůbec nic...

A teď jak je to v encyklopedii...

Moldavsko, oficiálně Moldavská republika, má na západě za souseda Rumunsko a ze severu, východu a jihu ho obklopuje Ukrajina. S oběma zeměmi ho pojí zejména šířeji pojaté historické území Moldávie, v minulosti nazývané též Besarábie. Rumuni a Ukrajinci tvoří také největší národnostní menšiny, následují Gagauzové a Rusové. Území je velké asi 34 000 kilometrů čtverečních, tedy zhruba 2,3krát menší než Česko, a počet obyvatel dosahuje zhruba 2,4 milionu obyvatel. Úředním jazykem je rumunština, respektive moldavština, což je v podstatě totéž, ale jazykoví fajnšmekři by v nich možná našli nějaké dialektické rozdíly. Po rozpadu Sovětského svazu se Moldavsko stalo samostatnou republikou v roce 1991, ale už od roku 1990 se (nejen) na východním břehu řeky Dněstr projevily separatistické tendence, podporované výraznou ruskou menšinou a živené Ruskem, a už odtehdy se formovalo Podněstří, dnes oficiálně nazvané Autonomní územně správní jednotka se zvláštním statusem Podněstří, které z celkové rozlohy Moldavska zabírá víc než desetinu. Moldavsko je parlamentní republikou s prezidentem v čele, jednokomorový parlament má 101 členů a podle HDP na hlavu jde po Ukrajině o druhý nejchudší stát v Evropě a má jeden z nejnižších indexů lidského rozvoje v Evropě. To by se ale časem mohlo začít měnit, protože za prezidentování proevropské Maiy Sanduové se Moldavsko snaží sblížit s Evropskou unií. V červnu 2024 zahájilo přístupové rozhovory, ale jak víme my, ale třeba hlavně Turecko, cesta do Evropy může být velmi, velmi dlouhá a klikatá. Název státu je odvozen od řeky Moldova, která ale s územím dnešního Moldavska nemá vůbec nic společného, protože celými svými více než 200 km protéká výhradně Rumunskem, kde se taky poblíž města Roman vlévá do Siretu, přítoku Dunaje. Moldavská krajina je jen mírně zvlněná, hory aby tady pohledal - nejvyšší vrchol Dealul Bălănești má nadmořskou výšku 430 metrů. Měnou je moldavský lei, v Podněstří ale mají podněsterský rubl.

Kdybych se byl býval podíval na mapu dříve, pochopil bych, jak třaskavou oblast jsem nám pro tenhle výlet vybral. Jihovýchodní cípeček Moldavska sousedí s ukrajinskou Oděskou oblastí, kam s proradnou chladnokrevností nezřídka míří ničivé ruské rakety, jihozápadní cíp zasahuje až k rumunskému Galati, kam nedávno dopadl útočný dron Geran, a ze samotného Kišiněva je to jen několik desítek kilometrů k západním hranicím Ukrajiny. Ale to nic. Kdybychom chtěli navštívit naše bratry Slováky a udělali si výlet třeba z Košic do Michalovců, odtamtud je to do takového Užhorodu ještě míň. (Pravda, tam to mají russáci pár set let daleko.) Kdyby si Babiš místo glóbusu koupil podrobnější mapy, zjistil by, že ta debilní válka je od nás opravdu jen kousek.

V Česku se po teplém slunečném dni ochladilo a létu jako by se pořád nechtělo přijít. V Kišiněvě je 28 stupňů, ale jako na potvoru se má v pátek a v sobotu zrovna tak citelně zhoršit počasí a má taky pršet, jako teď u nás.

Největší dilema představují (možná už tradičně) boty. Do batohu se mi náhradní nevejdou, a pokud, budu ho mít zbytečně naducaný. Pantofle ale budou ve čtyřhvězdičkovém hotelu fajn, i když bych se asi klidně obešel bez nich a mohl chodit bos. Jenže mně se v nich stejně nejlíp chodí i po venku. Všechno mluví pro to, abych si vzal jen pantofle. V prodejně ecco jsem si pořídil takové festovní, které netlačí, protože přes nárt mají šetrný silný látkový pásek. Byly drahé, i když sleva byla velkorysá, ale pokud vydrží tak dlouho, jako mé pevné boty, které se mnou zcestovaly kdeco, je to cena akceptovatelná. Možná je rozhodnuto - na nějaké dlouhé pěší túry beztak nebude čas.

Nebýt Špacírovy bdělosti a naší krátké koordinační schůzky 2 dny před odletem, na pojištění bych si asi vzpomněl kdoví kdy. Ale nebýt jeho věčně otevřené peněženky, asi bych ušetřil, protože pojistit se s limitem 5 milionů do země, na jejíž lékařskou péči se mi nechce moc spoléhat, považuju za naprosto zbytečné. Naopak jsem chvíli zvažoval, že bych si mohl pojistit zavazadla, ale když jeden vezme v úvahu podmínky pojišťoven a představí si, že stejně bude mít batoh pořád na zádech, nakonec usoudí, že to nemá cenu. To nejdůležitější, co budu mít, bude notebook - a pokud o něj přijdu, stejně nejvíc zapláčou klienti, o které se nebudu moct postarat.

Ještě jednu věc jsme během dnešní koordinační schůzky zařídili. Měl jsem z ní trochu obavy, protože kde je výběr, je i těžké rozhodování. V Moldavsku vzniklo ještě za sovětské éry několik obrovských vinařství s rozsáhlými sklepy. Špacírovi o nich řekl nějaký moldavský kolega - sám bych je možná neobjevil, i když už drahnou řádku let chodívám doma kolem roztodivných lahví vína, které k nám tu a tam někdo přinese a která jsou naprosto strašná, i když se tváří exkluzivně. Jsou totiž příšerně sladká. Na etiketě je napsáno "Cricova". Tohle vinařství, úhlednější a organizovanější, vlastní sklepení, které ukrývá asi 120 kilometrů chodeb. Ale nedosti na tom. Vím to jenom proto, že jsem se před několika dny zeptal umělky, co ví o moldavských sklepích, a ta mě kromě Cricovy odkázala na Mileștii Mici, ještě poméznější, i když ne tak uhlazený podnik. A pokud něco není zase-tak-moc uhlazené, říká si to o moji přízeň. A tak jsme dnes objednali prohlídku, protože je údajně lepší objednat si exkurzi předem. Mileștii Mici zahrnuje kromě vinic i 200kilometrové chodby sklepení a nejbohatší sbírku vín čítající 1,5 milionu lahví. Turistům nabízí celkem osm různých okruhů - jeden je zavede na samotné vinohrady a trvá 50 minut, během dalších sedmi se podívají do sklepů. Kromě té nejskromnější, která trvá hodinu a půl, se podle všeho ten zbytek ale liší jen jídelníčkem a ceny se dost často podobají. I když byla představa 7 vzorků vína v rámci "Bachus" Menu lákavá, mě zaujalo "Moldova" Menu, protože nabízí průřez moldavskou gastronomií. Stojí to 1300 moldavských lei (+ poplatek 100 MDL) - no nekupte to! Jen doufám, že jsem to neobjednal přes nějakou fejkovou stránku.

Druhou, neméně snadnou volbou byl výběr jazyka prohlídky. Provádějí v moldavštině, tedy rumunštině, angličtině a ruštině. Normálně bych automaticky sáhl po angličtině a doufal, že moldavská angličtina bude s tou mojí českou tak nějak blízká příbuzná. Špacír prosazoval ruštinu a dušoval se, že jí bude rozumět, jenže tu já nemůžu ani cítit, ani slyšet, natož dvě hodiny. A tak jsem si pohrával s myšlenkou, že zvolíme rumunštinu a budeme na tom stejně - jako kdybych já poslouchal angličtinu a Špacír ruštinu. Dohodli jsme se, že objednáme angličtinu, protože ve výsledku je to stejně jedno a důležité budou jiné vjemy. Tak jen doufám, že jsem to dobře naklikal...

Tak už se o nás zajímají v hotelu. Napsala Diana, že při pozdním příjezdu mi z karty naúčtují první noc. Zbytek zaplatíme na místě v hotovosti. Tohle už ale já už dávno vím, protože jsem si právě kvůli nočnímu příletu ověřoval, jestli se tam vůbec dostaneme. Pozitivní zpráva je, že k dispozici je minibar a na snídaně máme vyhrazené tři hodiny.

Jak klasické! Když jsem přes Booking.com rezervoval hotel, pochopitelně jsem, stejně jako skoro vždycky, použil číslo karty k účtu, na kterém nemám peníze. Tak nějak jsem měl v hlavě, že bych měl to číslo změnit, než se hotel rozhodne inkasovat peníze za první noc. A oni se o to snažili ještě dříve, než jsem se k tomu dokopal. Museli jsme si s Dianou, či kdo to tam právě sedí, ujasnit, ať to zkusí znovu. A asi to bude Diana, protože stejně jako předtím zareaguje na každou moji zprávu srdíčkem. Už se na ni vážně moc těším.

Řekl bych, že to nebolelo, ale kdo má pořád kontrolovat čísla pasů, jejich platnost a data narození? Navíc jsem na to nejdříve zapomněl a až potom jsem si vzpomněl - a v tu chvíli zrovna koukám na mobil a na displeji mám zprávu od Wizz Airu, že je čas se odbavit. Tak jsem to udělal. Sedíme za sebou a asi to bude až skoro vzadu, tak pokud ztratíme ocas, přijdou naše rodiny o to nejcennější, co mají. Hlavně nesmím zapomenout, že zase letíme z jedničky.

Den odletu přišel zlehka, ani jsem se nenadál a prožil to bez stresu - díky pracovnímu tempu, abych stihl dodělat všechny práce, o kterých vím. Ještě není 100% hotovo, ale nakročeno mám dobře. V minulých dnech jsem průběžně balil, takže batoh by měl být taky jakž takž připravený. Na letiště se vydáme MHD až navečer rovnou z Hatí a za nějakých 17 hodin budeme dosedat v Kišiněvě. I děti mají své plány - j. začíná se státnicemi, a. vyrazila na přijímačky do Hradce a m. se drtí na pondělní poslední zkoušku druháku. Všechno je, jak má být. Jen těch 8 stupňů na teploměru vypadá docela zlověstně.

Tak MHD jsme pohrdli, protože vesnické autobusy, plánované úředníky z Prahy, standardně nestíhají vlaky, které jim úředníci plánují jako přípoj, a nechali se autem odvézt do Řevnic. Na letišti bychom měli být včas a užít si předodletovou atmosféru terminálu 1.

Ještě než jsme vlezli do vlaku, Špacír málem na nádraží přišel o jízdenku za 80 korun. Zásadně kupuje papírové, a když ji dneska strkal do automatu, skoro celou mu ji sežral.

Já jak začnu cestovat, postihne mě nějaký nepochopitelný syndrom a nechávám v kapse cizí klíče. Tentokrát jsem ještě ani nestačil dojet do hotelu a už mi volá J., jestli jsem jí neodvezl klíče od domu. Zatímco klíč od auta jsem jí na nádraží vydal, domovské klíče se mnou letí na výlet. Naštěstí jedny náhradní zůstaly od minulé péče o naši fotovoltaiku u Špacírů.

Tak tohle se mi ještě nestalo. T-Mobile mě vítá už na pražském letišti. Tím, že jsem tam před pár dny volal, to asi nebude, i když ten hovor byl poměrně zásadní: ujišťoval jsem se, jestli EU roaming funguje nejen v Moldavsku, ale i v Podněstří. Vše je nejisté, ale paní na infolince mě ujistila, že kdyby mi náhodou za tamní internet něco naúčtovali, bude mi to refundovat.

Není to tak dávno, co jsem tady po příletu z Londýna zmateně hledal autobus.

Až do letoška jsem o existenci supermarketu Billa mezi oběma veřejnými terminály neměl ani tušení, dokud mi Špacír neslíbil, že mě pozve na sekanou v housce. Sekaná ale došla, tak si dáváme šunku a rohlík. No jo, k. s VIP kartou do lounge tady tentokrát není.

Ostrý začátek!

Ten Špacír je schopný seznámit se kdekoliv a s kýmkoliv. Než jsem prošel bezpečnostní kontrolou, na kterou jsem zapomněl poslat batoh, ale on to udělal za mě, už se v čekárně na gatu A8 baví s nějakými chlápky o zpoždění letadla a o záludnostech cestování. Vyprávěl historku o tom, jak měl Wizz Air zpoždění v Londýně. A teď, když si šel odskočit, ti dva se baví o Podněstří, ale vzhledem k tomu, jak ten jeden vypadá jako brouk Pytlík, na jeho rady bych asi tolik nedal.

Na pražském letišti jsem po sobě zanechal nevýznamnou a naštěstí/naneštěstí smazatelnou stopu. V kapse mám vlhčené ubrousky a na chvíli jsem si sedl, jenže to jsem neměl dělat. Veškerá vlhkost těch ubrousků zůstala pod sedadlem, kam to steklo, a kousek ještě v mojí zadní kapse.

A teď už se to kolem nás začíná hemžit východními ženami. Můžeme si toho všímat dosytosti, neboť máme zpoždění.

Konečně je tady. Za pět dní touhle dobou přiletíme stejnou linkou zpátky.

Startujeme s více než půlhodinovým zpožděním. A to je docela důvod se na ně dost zlobit. Je možné, že kdybychom do Kišiněva doletěli včas, ještě bychom stihli nějaký trolejbus. Zdá se, že ani maršrutky už kolem půlnoci jezdit nebudou a nám nezbyde než sehnat taxíka.

Přestože jsme neměli palubní lístky vedle sebe, v letadle měli stejný problém (nebo možná spíš štěstí) dvě dámy v našich řadách, tak jsme se domluvili na výměně. Když už Špacír přestal chvíli mluvit, podařilo se mi trochu zabrat. Probudil mě pohyb, jak právě natahuje ruku k terminálu a platí dvě lahvičky ryzlinku. Tenhle výlet vážně nebude nízkorozpočtový...

A všude okolo je vidět, že vážně letíme na východ. Rumunština je srandovní jazyk. Zní dost jako italština.

Náš všudybýlek ví všechno a potvrzuje, že jsme dosedli. A taky že EU roaming vážně platí i tady.

Nějakých 1200 kilometrů jsme zvládli vcukuletu - a kdyby se dal nějak vypnout budík, který jsem měl nařízený po levé ruce, mohl jsem se trochu prospat.

Ono je to do Kišiněva vlastně míň než třeba do Madridu, takže není žádné hrdinství dopravit se sem.

Mezinárodní letiště Kišiněv patří mezi nejrychleji rostoucí letiště v Evropě - mezi lety 2023 a 2024 vzrostl počet cestujících o téměř 50 procent. Leží asi 13 kilometrů jihovýchodně od centra města.

Mám razítko v pase! Tak to je po mnoha letech zase zážitek.

Před letištěm byl v tuto noční dobu opravdu rušný provoz. U terminálu se nám nabídlo několik taxikářů, ale kývnout na to by nebylo rozumné, moldavská taxislužba bude fungovat podobně jako u nás v devadesátkách. Mají tu ale aplikace - nejznámější jsou Go Yandex a Letz. Tu první se mi nepodařilo ani na potřetí přesvědčit, aby se rozeběhla, druhá fungovala hned a její řidiči kroužili kolem letištní budovy. Takže stačilo kliknout a už jsme se vezli.

Když jsem se chtěl zeptat, jestli platí cena 208 lei a jestli můžeme platit eury, s angličtinou jsem ovšem nepochodil, a tak jsem ze sebe chtě nechtě musel vypravit pár ruských slov. Chlapík ale popadl telefon, když pochopil, že jsme Češi, a pomocí překladače jsme se dohodli. Aplikace evidentně nefunguje jako u nás, protože říkal, že se přesná cena ukáže v cíli. Jen jsem zvědavý, jak budeme platit 11 až 12 eur, když nemáme drobné.

Přejeli jsme centrum a řidič nás vezl takovou hodně ošklivou ulicí, až jsem začal koukat, jestli nejsme někde na periferii a neocitli jsme se tady, abychom byli připraveni o těch víc než tisíc eur, které s sebou dohromady máme, ale byla to naše ulice. Jen jsme přejeli - evidentně myslel, že bydlíme v pětihvězdičkovém, a nikoli jen čtyřhvězdičkovém hotelu. Půlku přejeté vzdálenosti couval, nakonec to otočil a vysadil nás "doma".

Při placení se mi nechtělo nechávat mu celých 15 eur, tak jsem si mu řekl o drobné nazpátek. Pravda, mluvil jsem česky, doufaje, že jsme přece oba z východu, ale stejně si myslím, že jen dělal, že nerozuměl. Dostal jsem 40 lei - není to nic moc, ale moje spořivá duše je jakž takž spokojená.

A těsně před českou půlnocí (ale tady je o hodinu víc) jsme stanuli na pokoji 211.

Už je to tak, jsme v Kišiněvě. A oba fascinováni tím, že nebýt toho dlouhého vybavování a ještě delšího čekání na zpožděný let, stačilo by v devět večer sednout do letadla a o dvě hodiny později je člověk v jiném světě. Na své mapě si budu moct setřít novou destinaci a další navštívené hlavní město. Kam se asi vydám příště? (V časopise v letadle lákali na Gruzii.)

Tak jasně, mohlo by to být mnohem horší, ale taky o dost lepší. Na párečky jsem se těšil celou noc, a když je hlad, tak je i pečená husa dobrá. Ale jakmile se trochu uspokojil, začaly se objevovat slabiny zdejší snídaňové nabídky: o druhé kafe už chuťové pohárky nestojí, pomerančový nektar obsahuje minimum ovoce a maximum cukru, jogurt je umělohmotný a výběr pečiva je zoufale fádní. Ale musí se jim nechat, že přes zjevnou skromnost je nabídka poměrně pestrá a personál starostlivý.

Špacír říkal, že tady mám VIP kout, protože v půlce pokoje blíž k mé posteli je jediné, byť malé okno, kterým sem jde aspoň trochu světla. A ten výhled!

Moldavští architekti vůbec asi přemýšlejí jinak. Na pánských záchodech v příletové hale na letišti byla k dispozici jedna mušle a jedna mísa a muselo se k nim projít velmi úzkou chodbičkou kolem záchodů dámských, před nimiž stála tradiční dlouhatánská fronta. Kdyby někoho napadlo udělat to opačně, nebylo by tam tak těsno.

Když nepočítám vypleněný minibar, který jsme ještě ani nemuseli zaplatit, uskutečnil jsem během ranní procházky první opravdový nákup v sámošce na rohu. Chtěl jsem se trochu porozhlédnout a koupit flašku vody, protože se mi nechce riskovat pití té kohoutkové. Cena 14,95 MDL znamenala, že nebudu muset platit kartou, protože mám s sebou těch včerejšich 40 lei od taxikáře. Ale prodavač nabízenou dvacku odmítl s tím, že nemá nazpátek. "To nevadí," říkám, ale on si dál vede svou (s angličtinou tady zjevně ani u mladých příliš nepochodíme) a odpovídá, že můžu platit kartou. A tak se taky stalo.

Čtyři následující noci ještě nemáme zaplacené, tak jsem našel náhradu.

V Bonjour Café jsme si koupili lepší kafe, než podávají k snídani. Špacír nemohl jinak, protože se mu to tady moc líbí. Vybral si Espresso Double Naked, a protože já jsem zvídavý, ptám se obsluhy, jaký je rozdíl mezi normálním a nahatým dvojitým presem. Zatímco na začátku to vypadalo, že bude obstojně konverzovat v angličtině, po položení otázky se slečna omluvila, že anglicky nemluví. Tak nevím nic. Ale možná to má něco do činění s tím, že to bylo silné tak, že to nebylo k vypití a musel si tam nechat dolít vodu.

První zdravotní problém, zatím tedy potenciální, je pražící slunce. A jelikož Špacír včera zatápěl u psa místo balení čepice, sháníme kšiltovku, aby si nepřipálil lebku.

Druhý potenciální zdravotní problém jsou psi. Kousek od hotelu jsem si chtěl vyfotit pěkné zátiší s obskurními poštovními schránkami. Nedaleko od nich leží pes. Slušně jsem pozdravil: "Čau pse!" A v tu ránu slyším, že začíná vrčet. Nestihl jsem dojít ke schránkám a hafan se rozštěkal. Raději jsem odešel na protější stranu ulice. To už pes štěkal ostošest. "Jen jsem si chtěl vyfotit ty schránky," volám na něj z dostatečně vzdálenosti, ale raději ne moc zhurta.

Druhého kišiněvského psa jsem potkal na tom náměstí hezkém tak, že jsme si tu museli dát kafe. Setkání to bylo ovšem velmi nahodilé. Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím o nejlepším záběru fotky, když najednou Špacír říká: "Nešlápni na psa!" Kouknu směrem k pravé noze a jen pár centimetrů od ní leží velký černý pes.

Kancelářský komplex SkyTower je jednou z nejmodernějších a nejluxusnějších administrativních budov v Kišiněvě. Leží jen kousek od historického centra města.

Kromě dvojjazyčných nápisů je jednou z velkých známek existence ruské menšiny v Moldavsku Divadlo A. P. Čechova, které hraje převážně v ruštině repertoár ruských dramatiků.

V jednom obskurním obchoďáku jsme koupili ještě obskurnější kšiltovku, takže můžeme pokračovat v obhlídce města. Teď už jen dávat pozor na psy.

V obchodě, kde měli nejen čepice, ale i pod čepicí, protože paní lei relativně rychle přepočítala na eura a Špacírovi vrátila po stejně střelhbitém výpočtu lei, jsme s kartou neuspěli. Snazší by to bylo k mému obrovitánskému překvapení na záchodcích, tam jsme se ale pro změnu chtěli zbavit drobných. Hajzlbába ale pod čepicí neměla vůbec a po dlouhém čekání mi na 20 MDL vrátila pouhých 12. Čůrání přitom stojí 3 lei na osobu.

K nejvýznamnějším památkám Kišiněva patří Metropolitní katedrála Narození Páně (Catedrala Nașterea Domnului) je hlavní zdejší pravoslavný chrám a sídlo moldavského pravoslavného metropolity.

Čekám před supermarketem, kam si šel můj společník koupit vodu. Čekám dlouho. Co chvíli vychází nějaký urostlejší chlapík s naditou igelitkou a já se zhrozím, jestli to není Špacír. Pak se uklidním, že přece šel jenom pro vodu. Takových návalů zažiju několik. Po čtvrthodině, ale možná ještě později vychází Špacír s naditou igelitkou a volá: "Skoro všechno v akci! Jsem spokojenej. Já rád nakupuju."

Kišiněvský vítězný oblouk připomíná vítězství Ruska nad Osmanskou říši v letech 1828 až 1829. Je vysoký asi 13 metrů a uvnitř visel 6,4 tuny vážící zvon ulitý z ukořistěných tureckých děl.

Ryze sovětskou éru a architekturu reprezentují dvě budovy, Budova vlády (Casa Guvernului), stojící naproti vítěznému oblouku (pěkně ošklivá), a Národní palác Palatul Național „Nicolae Sulac", hlavní koncertní a kulturní centrum.

Národní muzeum historie Moldavska bylo postaveno na místě bývalého chlapeckého gymnázia a zahrnuje asi 350 000 exponátů od pravěku až do moderní historie a expozice o Moldavském knížectví, Besarábii a sovětském období. Před jejím hlavním vchodem je replika sochy kapitolské vlčice, která připomíná latinský původ Moldavanů a Rumunů.

Než jsme odjížděli, museli jsme přerušit ne příliš intenzivní trénink na letošní pingpongový turnaj a Špacír vtipkoval, že jestli budeme mít stůl v hotelu, budeme trénovat tam. V hotelu je spa, ale ping-pong nikoliv. Několik stolů jsme ale objevili v jednom z mnoha kišiněvských parků, kde se dnes koná i nějaká čínská akce. Bylo mi žinantní se nějak vtírat, ale naštěstí (od toho) mám Špacíra. Během chvilky sebral pálku z ruky jednomu z mladíků, druhý mi tu svoji předal dobrovolně a už jsme trénovali. A máme dokonce video od jednoho u těch dvou zhrzených.

V těchhle dvou vagónech připomínají výstavy dvě traumatická období moldavské historie - v prvním hladomor na jihu Sovětského svazu v letech 1946-47, který měl nejvíc obětí na počet obyvatel právě v Moldavsku, ve druhém celé období státního teroru od roku 1917 do roku 1989. Jedním z hlavních nástrojů represí byly deportace - proto ty vagóny - na východ (hlavně do gulagů), jejichž cílem bylo odstranit neposlušné a zlomit zbývající. Celkový počet moldavských obětí dosáhl podle historiků 340 tisíc.

V ulici plné směnáren jsme našli i jednu, která kuouje české koruny.

Tradiční plněný moldavský koláč je v podstatě burek, jen to není tak mastné a těsto tolik nelístkuje. Lepší byla bramborovo-slaninová než s mletým masem. Svačina za 30 Kč pro každého a ochutnávka místní kuchyně jen tak na ulici. Měli tam i obrovské trdelníky (kurtos), třikrát větší než u nás a asi dvakrát levnější.

Proč mají v té kavárně takovéhle kukaně?

Ukázkou naprosto brutálního sovětského brutalismu je budova bývalého státního cirkusu, otevřená v roce 1981. Našli jsme ji náhodou, ale za tu fotku to stálo.

Myslím, že můžu téměř s jistotou říct, že v Kišiněvě je nejlevnější jízdenka na MHD v Evropě. Za cestu trolejbusem jsme průvodčí, takové stařičké ženě, co mi pořád něco říkala, aniž bych jí rozuměl, jsme za oba zaplatili 14 MDL.

Kišiněv vyrostl kolem řeky Bic, ale žádná malebná městská zákoutí a náplavky s hipsterskými bary nečekejte. Ale viděli jsme jen kousek. Řeka údajně trpí znečištěním a je to přítok Dněstru.

Vracíme se od trolejbusu kolem Národního muzea historie a v rohu parku slyší Špacír Čechy. A já za chvíli zaslechnu Smetanovu Vltavu, respektive krátký motiv z ní. Měli bychom se cítit jako doma, ať už to znělo odkudkoli.

A český zážitek za malou chvíli prodlužujeme náhodným setkáním s Kozlovnou a českým nápisem a točeným kozlem. Pivo stojí asi 50 českých korun, ale mezi námi - Kozlovně to dělá spíš ostudu.

U rozcestníku se směrovkami na partnerská města Kišiněvu jsem vyfotil jednoho trochu dotěrného Moldavana. Nejblíž je to odtud do ukrajinské Oděsy, jen 197 km.

Zásadní kišiněvskou ulicí je bulvár pojmenovaný od raných 90. let po moldavském knížeti Bulevardul Ștefan cel Mare și Sfânt. Předtím se v závislosti na tom, komu se rád zrovna klaněli, jmenoval třeba Alexandrův nebo Leninův, ale názvů měl mnohem víc. Kolem této velkorysé třídy je soustředěno vše podstatné: budovy postavené v mnoha různých stylech, kancelářské, obchodní, kulturní, ale zejména státní a městské, například radnice. Přiléhá k němu i hlavní pravoslavná katedrála Narození Páně i vítězný oblouk a velkou část prostranství kolem něj zabírá Piața Marii Adunări Naționale (náměstí Velkého národního shromáždění) a táhne se skrz historickým centrem Kišiněva.

Restaurace LeAcasa byla prakticky prvním funkčním podnikem, který dopoledne Špacír v rozespalém Kišiněvě viděl. Majitel stál venku s hadicí a čistil chodník. Když jsme procházeli, vodní proud namířil směrem k domu, aby nás nepostříkal, a pořád nás sledoval. Zaměřil jsem ho a v tu chvíli si představil, jak by podobné setkání dopadlo v Tiraně - tam by se dotyčný jistojistě usmál nebo se pokusil o nějaký kontakt. Tenhle muž se na chvíli usmál taky, dílem myslím ale proto, že nás odhadl na turisty. Když jsme prošli, zavolal na nás "restaurant". Vrátili jsme se, nakoukli dovnitř a od mladé dvojce si vyžádali jídelní lístek. A od té doby Špacír otravuje, že tam musíme jít. Nejdříve na oběd, ale to jsme byli daleko, pak na pozdní oběd, ale to si žaludek zaplácl placintou... A tak tady sedíme na večeři. Mně se sem moc nechtělo - odrazovala mě hlavně servírka v takovém příšerném kroji či stejnokroji, ale co dělat. Ceny jsou příjemné a do hotelu je to po těch 16 nachozených kilometrech blízko. K večeři se podával borsç cu vitā a frigarui de pui neboli šašlik neboli shishkebab. Já jsem místo něj chtěl původně salatā cu rost beef neboli salát s rostbífem, ale ten neměli, tak jsem taky skončil u jehly.

V hotelu nám během dne uklidili, doplnili zásobu toaleťáku, mýdla a nápojů a vyměnili ručníky. Péče jako ve čtyřhvězdičkovém hotelu! Ale jinak je tahle kategorie hodně diskutabilní. Já bych to viděl na dvě hvězdičky, co se vybavení týče, a dvě a půl za koupelnu. Protékající sprcha a kyvná mísa si lepší hodnocení nezaslouží.

Po prvním velmi aktivním dni v Kišiněvě (17 nachozených kilometrů) se nemůžu zbavit dojmu, že převládajícím jazykem je tady ruština, a jsem tím znechucený natolik, že mě přešla chuť udělat si výlet do Podněstří, kde by to bylo ještě mnohem, mnohem horší. Údajně je to tak, že v hlavním městě Moldavska žije zdaleka nejpočetnější ruská menšina - oproti ostatním částem země zhruba dvouapůlnásobná (ale pořád je to prý oficiálně jen pětina obyvatel), velké množství lidí mluví oběma jazyky a při běžné konverzaci prostě použijí jazyk, kterému rozumí oba. Stává se nám, když nám někdo nerozumí, že se zeptá, jestli mluvíme rusky, a až potom se doptávají na angličtinu. Velmi často slyším ruštinu nejen při rozhovoru dvou mladých lidí, ale i při telefonování. Subjektivně je tady tedy rusáčtina zdaleka převládající mluvou. Typických Rusek od pohledu - s injektovanými pysky, zmalovaných, ořasených a nezřídka v teplákách - je tady sice o poznání míň, ale na můj vkus pořád až moc a i tohle může klamat: když už někde vidíme normální ženu a zhodnotíme ji jako obstojnou Moldavanku, vzápětí promluví rusky. Shrnuto - Kišiněv je zcela nekompromisně dvojjazyčné město (nápisy, jídelní lístky a popisky zboží v obou jazycích o tom svědčí dostatečně) a skutečný poměr rusáků není možné objektivně spočítat. Přístupové rozhovory s EU, které začnou už za dva dny, mohou a měly by být pro tuhle republiku se smutnou prezidentkou značně komplikovanější, než se může zdát.

Moldavsko má jednu velmi podivnou, ale o to víc fascinující zvláštnost. Tak fascinující, že kdybych měl víc času, vydal bych se do té lokality i přesto, že tam pro turistu nic zajímavého není...

U města Giurgiulești na jihu země se moldavské území dotýká nejen ukrajinských a rumunských hranic, ale i řeky Dunaj, která je v těch místech víc než kilometr široká. Viděl jsem ji na hranicích se Srbskem a už tam je její šířka velkolepá. Z Giurgiulești je to k ústí téhle druhé nejdelší evropské řeky ješte dalších více než 100 kilometrů a moldavské pobřeží Dunaje měří pouhých asi 500 metrů. Jen takový kousek země, který Moldavsko získalo výměnou části území s Ukrajinou v 90. letech, umožňuje Moldavsku přepravovat loděmi zboží do Černého moře a pak dál do světa.

Z Giurgiulești se díky tomu stal na moldavské poměry obrovský dopravní uzel, který zajišťuje 70 % veškerého vodního importu a exportu.

Z Kišiněva je to tam přes 220 kilometrů, tedy dost daleko. A místo kaváren, architektury a pamětihodností jsou tam jen překladiště, sklady a koleje.

Moldavsko, tedy zatím pochopitelně Kišiněv, mě překvapilo prakticky plošným rozšířením platebních terminálů. Až na taxíka a obchod s čepicemi jsme zatím nepotřebovali hotovost a všechno šlo dosud platit kartou, včetně veřejných toalet v obchodním centru za 3 MDL. Ve směnárně jsme tedy ještě nebyli. Špacír je nervózní z toho, že pořád máme spoustu eur, a včera dokonce neuspěl v restauraci s pokusem zaplatit jimi večeři - tvrdou konvertibilní měnu odmítli, a tak jsme taky zaplatili kartou. Dnes se ale musíme maršrutkou (minibusem) přemístit do Milestii Mici a mít nějaké drobné se může hodit, protože platit eury a čekat, kolik nám na větší bankovku vrátí, může být ošemetné. Zkusíme při cestě na autobusové nádraží najít směnárnu.

Cesta na autobusové nádraží vede přes ulici 31. srpna 1989, kde je Muzeum vojenské historie. Exponáty vystavené venku se nedají přehlédnout. Je to až děsivé.

Název ulice pochází od významného dne moldavské historie. 27. srpna byly v Moldavsku velké demonstrace podporující emancipaci a obrození Moldavska a o čtyři dny později byl přijat zákon o moldavštině jako státním jazyku a obnovení latinky namísto cyriliky.

Ústřední autobusové nádraží je obležené směnárnami. Já jsem za svých 200 eur, které ještě všechny nejsou moje, protože disponuju půjčkou od Špacíra, dostal 4012 ve dvoustovkách. Špacír si odmítl vzít kus balíku k sobě a za rohem si musel vyměnit taky. Dostal 4014 v padesátileiových bankovkách, takže mu teď ten štos utrhne kapsu.

A protože je autobusové nádraží obležené nejen směnárnami, ale také zastávkami, na třetí pokus se nám povedlo nastoupit do nějaké maršrutky s nápisem Milestii Mici. Že jsme tu správně, nám ovšem potvrdil jen nějaký chlapík pokuřující venku. Mysleli jsme, že je to řidič, a jeho ujištění ohledně cíle cesty jsme považovali za ujištění. Jenže když mu pak chtěl Špacír zaplatit, nabízenou padesátku odmítl a sedl si na sedadlo před námi. Evidentně jde o cestujícího. Doufám, že tahle maršrutka nesváží dobrovolníky na ukrajinskou frontu.

Nastoupit se dá i jinde než na nádraží, po cestě jsme několikrát zastavili a někdo přistoupil, ale kdoví, jaký je v tom systém a jak poznat zastávky. Zvenku nijak označené nejsou.

Do maršrutky s kapacitou 20 osob během příštích 10 kilometrů nastoupilo celkem 30 lidí. Vepředu u řidiče se jich na sklo mačká asi osm. Dvě sedadla přesto stále zůstávají neobsazená. Lidi se zjevně rádi tisknou, a jak jsou ve starém mercedesu zpocení, jde jim to krásně.

Paní v mikrobusu nás odhadla správně a doporučila nám vystoupit dříve, než nás odvezli do centra města.

Takhle nějak to možná vypadá v ráji.

Připraveni na prohlídku. Díky výbornému růžovému velmi dobře.

Jedna z klasických moldavských polévek je zeamă, kuřecí vývar s nudlemi, bylinkami a zeleninou ochucený zakysanou smetanou.

Mămăligă je polenta neboli kukuřičná kaše a ve vinařství nám ji naservírovali s kousky vepřového, cottage sýrem a míchanými vejci.

A na závěr palačinky se šlehačkou.

A na závěr dáreček.

Matuška.

Dneska už nemusím nic psát, všechno už bylo řečeno. Vinařství Milestii Mici a jeho sklepy jsou areál, který by měl každý aspoň jednou za život navštívit. Ale jednou to stačí. Všude samá vína uložená za nějakým cílem - tu jako sklad arabských šejků, jinde jako soukromá sbírka afrických vládců. Největší hloubka, ve které jsme byli, byla 80 metrů. Z 200 kilometrů sklepů využívají jen 55. Každá kóje (caza) má své jméno a ukrývá svůj jedinečný poklad. Podnik testuje vína a uchovává vzorky, aby mohl svou produkci přizpůsobit.

O cestě s moldavským taxikářem napíšu později, až se vzpamatuju. Večeři obstará restaurant El Paso.

Restaurace El Paso v Bulharské ulici se prezentuje jako mexická, ale s Mexikem toho nemá moc společného. Jídlo je fajn, o tom žádná, servírka mluví anglicky a donutili jsme k tomu i číšníka, ale kde jsou fazole a omáčky a co tam dělá rajčatový salát a ten kopr? Ale jak píšu, dobré to je, jen mám chuť jim strhat ty mexické cedule a přeladit hudbu.

Dali jsme si zase špíz a pálivou směs.

Tradiční problém objevující se v hotelech ve chvílích, kdy si koupíte víno se špuntem (v ceně vstupného byla láhev pro každého), jsem vyřešil prosbou o půjčení vývrtky na recepci. Recepční se rty tlustšími jako stehna staré indiánky naštěstí nedělala zagorku, ale láhev jsem musel přinést dolů a umění otevírání lahodného moku předvést takříkaje v plné polní. Pro dnešek je otevřeno, ale zítra radši pořídíme vlastní nástroj.

Takže taxikář... Jakmile jsme dojeli do Milestii Mici a od zastávky maršrutky museli k vinařství dojít asi půl kilometru po asfaltové silnici a slunce nás upražilo víc, než by se zdálo zdraví prospěšné, začali jsme si pohrávat s myšlenkou, že na cestu zpět si objednáme taxi, když už to umíme. Cena kolem 180 lei nás od plánu nijak neodrazovala, a s přibývajícími deckami lahodného růžového vína za skvělou cenu podávaného slečnou, která se víc a víc tvářila, jako bychom ji obtěžovali, se navíc tenhle nápad jevil jako skvělý. Po skončení prohlídky jsme ještě chvíli lelkovali ve vinařství, a když nastal čas odjezdu, taxík přijel dříve, než jsem si stačil odskočit.

Řidič byl Moldavan ve věku maximálně třicet pět let. Ačkoli za jeho mládí nebo stáří nemůžu dát ruku do ohně, na národnost jsem se ho pro jistotu během rozhovoru několikrát zeptal. Bavili jsme se rusky, protože jinak to nešlo, a i když někde uvnitř mé hlavy občas zablikala kontrolka varující, že o politice se v těchto končinách pro jistotu bavit nemám, nedalo mi to. Začal jsem opatrně a ptal jsem se, jestli mu nevadí mluvit rusky. Divil se, proč se vůbec ptám. "No, Rusové přece napadli Ukrajinu," říkám, "a vy se k nim třeba vůbec nechcete hlásit."

Vyvedl mě ze všech omylů, které jsem v sobě nosil. "Během éry Sovětského svazu jsme měli jistoty - lidí měli práci, měli kde bydlet a všude bylo bezpečno." Jako bych slyšel argumenty frustrátů, kterých i u nás dodnes chodí hodně. "Jasně, ale co svoboda?" ptám se. "Není to to, co je důležitější než tohle všechno? Nebojíš se, že kdyby si vás Rusáci zase vzali, že o ni přijdete?" "A proč by o nás Rusové měli stát? Moldavsko je malá a bezvýznamná země."

Snažil jsem se mu vysvětlit, že na tom přece nezáleží a že na Ukrajině je vidět, že Rusku jde o to, získat zpět území, které považuje za vlastní, ale neuspěl jsem. A vyslechl jsem si spoustu důvodů, proč se Putin chová tak, jak se chová - Západ ruským politikům po rozpadu východního bloku několikrát neformálně slíbil, že se NATO a Evropská unie nebudou rozšiřovat na východ - a jak to dopadlo? Na tuhle otázku se samozřejmě nedá odpovědět, že nijak. Od 90. let se situace rapidně změnila. Jenže proč mi tohle říká mladý člověk žijící v zemi, která usiluje  o to, aby se stala součástí Západu, veze mě soukromým taxíkem a mohl jsem si ho objednat díky aplikaci stažené že serveru provozovaného západní firmou? "Jsi vážně Moldavan? Občan státu, který se chce stát členem Evropské unie?" pokládám naivní dotaz. "Ano, jsem Moldavan. Ale tohle všechno je jenom politika. Naše každodenní životy politici neovlivní."

I když je ten přepis rozhovoru značně zkreslený a ovlivněný mojí schopností a ochotou aktivovat ruštinu a nějak to všechno interpretovat, v kostce je to zhruba vše, co jsme si byli schopni během asi 30minutové cesty říct. Uznávám, že v jednom pravdu má - kvalita našich životů nezávisí na politicích.

Cesta z Milestii Mici nás stála 220 lei. Maršrutkou bychom se do Kišiněva dostali za čtvrtinu. A od té doby pořád myslím na to, jak stejně malá a bezvýznamná země naše Česko je.

A nejhorší na tom samozřejmě je, že jsem si během vysedávání ve vinném baru ulomil zub.

V Milestii Mici nemají WiFi, ale WineFi.

Naše snídaně začala provázet čím dál větší fádnost: každé ráno stejné párky, den ode dne studenější, hnusné kafe a ovocné nektary. Kéž by personál zítra napadlo, že tomu, kdo je tady pět dní, leze takový začátek krkem!

Usoudili jsme, že když už umíme najít maršrutky a když jsme tady ještě nezažili pořádné vzrušení, měli bychom přece jenom vyrazit do Podněstří. Po tolika setkáních s nefalšovanými rusáky to beztak nebude nic tak dramatického a aspoň ten jejích skanzen omrkneme hezky zblízka. Na Kišiněv budeme mít ještě dost času zítra a pozítří a já aspoň nebudu litovat, že jsme nevyužili příležitost. Až trochu rozdýchám tu snídani, vyrazíme na nádraží.

Po včerejším bloudění a premiérovém hledání autobusáku jsme dnes k maršrutce zamířili najisto. Jen jsme neplatili přímo řidiči, ale jízdenku jsme si museli koupit u pokladny. Něco přes 150 lei za dvě osoby a dobrodružství není moc. Půlhodinová rezerva stačila na to, abychom si koupili vodu a sendviče a trochu se tady porozhlédli.

Není to jen výlet do Tiraspolu a sovětského skanzenu, je to velká neznámá, protože absolutně netuším, co nás tam čeká, a já mám dneska pracovní den. Trochu se obávám, že v Podněstří skončím offline - podle toho, co jsem četl, tam asi nemusím mít strach, že mi bude T-Mobile účtovat nějaký příplatek za roaming, protože se tam možná vůbec k síti nepřipojím. Na druhou stranu, i separatistická republika musí nějak fungovat a potřebuje nějaké peníze, tak předpokládám, že pokud telefon ohluchne, bude možné sehnat tamní kartu. Tiraspol naštěstí leží na Dněstru, tak jestli neuvažuju příliš scestně, přinejhorším bude stačit překročit most a budu zpátky v Moldavsku.

Do Tiraspolu je to z Kišiněva nejkratší cestou něco přes 70 kilometrů, necelou hodinu a půl. Zdá se, že jedeme přesně touhle trasou. Osazenstvo maršrutky je velmi různorodé: několik typických Rusek, postarší žena s igelitkou z moldavského Kauflandu, pár chlápků kolem šedesátky, a dokonce i nějaci mladíci. Při nastupování jsem zaslechl angličtinu a největší naději, že my dva nejsme jediní magoři, vzbuzuje chlap kolem třicítky, který rozhodně nevypadá jako Moldavan a Rus už vůbec ne a taky mluvil anglicky.

Když jsme po silnici na Tiraspol začali sjíždět k městu Bendery (což je ruský název, rumunsky se to jmenuje Tighina), silnice se rozdrkotala víc než předtím. A už vím proč - Bendery sice leží na pravém břehu Dněstru, ale poilticky už patří k Podněstří. A skutečně, za chvíli už jsme přijeli k checkpointu na hranicích. Všichni vstoupili z maršrutky a šli si vyřídit papíry.

Vyndali jsme pasy, celník se nás zeptal,jestli jsme dva a jestli se dnes vracíme, a vytiskl nám návštěvní lístek. Jsme za hranicemi, asi 15 kilometrů od Tiraspolu!

Kousek za městem Bandery jsme přejeli Dněstr, který hlídal voják s ostrými. Pak jsem se ocitl offline. Teď jsme téměř u cíle a chvíli to funguje a chvíli zase ne. Ale na nějaké velké soubory to zjevně nebude.

Takhle unikátní nápis na nádraží jen tak nevyfotím. Na azbuku už jsme zvyklí, na ruštinu zrovna tak. Celou cestu hrála nějaká děsná ruská popmusic.

Hned u nádraží je nějaká šílená kavárna s wifinou. Sice potřebuje heslo, ale na bezpečný internet si tady vážně nehrajou. Zkusím tady něco udělat a pak se snad pohneme dál.

Člověk přijede do rusácké výspy a druhý člověk, kterého Špacír osloví s otázkou, kde je čentro, mu suverénní angličtinou poradí cestu.

Asi tady budeme správně.

I tady jsme správně.

A aby toho chleba a Lenina nebylo málo, v Leninově ulici jsme si od babky koupili ledový chlebový kvas. Bohužel se Špacírovi nepodařilo objednat i tmavý, ale moldavskou měnou ženská nepohrdla, přestože původně trvala na rublech. Jenže ty my nemáme.

Tržnice kdesi v centru Tiraspolu je výlet do osmdesátých let.

Tady aby se prase vyznalo. Jedna ulice se jmenuje 25. října a zároveň Pokrovská.

Suvorovův jezdecký pomník na stejnojmenném náměstí je megalomanský jako všechno ostatní, co kdy v Rusku vymysleli.

Nastal čas pomalu se vracet.

Památník tady mají nejen oběti druhé světové války, ale dokonce i obětí dosud neskončené války v Podněstří, která měla na straně separatistů až stovky mrtvých (mezi Moldavany zrovna tak, ale těch stovek bylo míň) a která skončila v roce 1992 příměřím a dosud zamrzlým konfliktem.

Nějací Poláci luštili na tanku nápis v azbuce, a protože já už leccos pamatuju, pomohl jsem jim .

Řeka je v těchto místech klidná a mírně se ohýbá.

Se Špacírem je vážně legrace! Když už má možnost využít ruštinu, kterou údajně ovládá, na pravověrné Rusky mluví v Tiraspolu podivnou směsí španělštiny a italštiny. Když jsme hledali centrum, na jednu ženu spustil: "Por favor, seňora, čentro?" Ukázala nám rukou, a protože si vzápětí vzpomněl na svačinu, kterou jsme si koupili v Kišiněvě na autobusáku, vydal se úplně opačným směrem, protože uzřel lavičky. Nestačil jsem se ohlédnout, jestli si ta paní zaťukala na čelo...

Svoji velkou sochu má v Tiraspolu u Kateřina Veliká, původně německá princezna Sofie Frederika Augusta a později manželka cara Petra III. Toho však svrhla a sama se ujala vlády. Populární byla pro osvícenské reformy, navzdory nim ale upevnila nevolnictví.

Podněstří (oficiálně Podněsterská moldavská republika) zaujímá zhruba desetinu rozlohy Moldavska. Žije v něm asi 16 % všech obyvatel země, a je tedy obydlenější než zbytek Moldavské republiky. Začátek snahy o odtržení se datuje rokem 1990, ještě před rozpad Sovětského svazu, kdy se Moldavsko emancipovalo a vznikal nezávislý stát. Výrazná ruská menšina si chtěla zachovat azbuku a jazyk a podněsterská vláda vyhlásila nezávislost na Moldavsku, které později potvrdilo i referendum uspořádané mezi místními - s podezřele vysokým procentem voličů hlasujících pro, jak je obvyklé kdekoli, do čeho strká nos Rusák. Nezávislost ani referendum žádná z normálních zemí nikdy neuznala. Separatistické tendence a ozbrojené provokace živené Ruskem vedly na začátku 90. let ke konfliktu, ve kterém přišlo na obou stranách o život až 1000 lidí včetně několika set civilistů. V roce 1992 přišli ruští bratři podněsterským separatistům na pomoc vojensky a od té doby v regionu zůstávají jako tzv. mírová vojska.

Od tiraspolského nádraží se dá dojet leckam, třeba i do Košic. Jen doufám, že se jezdí něčím jiným, než co na té zastávce momentálně stojí.

Většinu podněsterské ekonomiky ovládá konglomerát Sheriff, který v roce 1993 založili dva příslušníci sovětských bezpečnostních složek. To se ví, že se jedná o oligarchickou strukturu jako vyšitou. V centru tak patrná není, ale kolem Tiraspolu je provozoven z mnoha oborů jako hub po dešti.

Lístky do Kišiněva stály o 35 lei víc než z Kišiněva, ale není komu si stěžovat a proč to řešit, hlavně že jsme na poslední chvíli nemuseli shánět rubly a paní z nás měla srandu. Bumážky na přechod máme připravené.

Cesta do civilizace byla náročná, protože po cestě se ucpala nejen silnice, ale hlavně internet, který jsem zrovna jako na potvoru potřeboval, protože dámičky z pražskýxh reklamních agentur posílají na jazykovou korekturu tisková data. A z džungle je fakt stahovat nejde.

Na hranicích nás tentokrát nechali sedět a vybrali doklady. Trochu v nás hrklo - kdybychom je nedostali zpátky, nezbylo by než se nechat rozprodat na orgány nebo narukovat. Ale kolovaly maršrutkou a k nám dozadu naše pasy dokolovaly.

Jako zapřísáhlý rusofob jsem dnes musel zapomenout na všechny své zásady, ale zhruba pětihodinová návštěva Tiraspolu za to rozhodně stála. Naplnily se ovšem moje obavy ohledně internetu - vyjma centra, kde se připojení občas rozeběhlo, byť často ne úplně spolehlivě, jsem byl prakticky mimo signál, a to i tehdy, když se telefon tvářil, že je připojený k 5G síti, takže například i bez mapy. Všudypřítomné nápisy v cyrilici nedávají na zdejší ruskou převahu zapomenout a podivnou zvrácenost regionu na levém břehu Dněstru si lze připomenout na mnoha místech, včetně podněsterské vlajky, která jako jediná na světě obsahuje srp a kladivo. Nápisy v ruštině ale nezřídka doprovázejí nápisy v angličtině - třeba jména ulic, ale ta zase matou tím, že někde je jich víc. Oproti tomu nápisy v rumunštině tady jsou jen málokde - distancování se od Moldavska je v téhle věci důkladné. Samotné centrum vypadá upraveně a relativně moderně, i když za architekturou se sem nevyplatí jezdit, nejste-li zrovna obdivovateli ošuntělých a hrůzu budících panelových domů rozesetých už po okrajích širšího centra nebo ruských staveb.

S podněsterským rublem jsme do kontaktu nepřišli. Peníze nesmrdí, ani když jsou moldavské. A ani ty jsme v Tiraspolu nakonec moc nepotřebovali, za pět hodin jsme tam ve dvou utratili zhruba stovku.

Mladá žena na autobusovém nádraží v Kišiněvě mluvila dobře anglicky, ale mohlo ti být naučené. Vypadala těhotně, ale mohlo to být předstírané. Mluvila o bratrovi a sestře a o tom, že je z Oděsy. Přesvědčila mě a dal jsem jí 50 lei, víc než za kolik Špacír za chvíli objednal dvě točená piva na oslavu šťastného návratu "domů".

Kdo chce, může se nechat zaměstnat ve slovenském Volkswagenu. Ten pán spící dole to ale asi nebude.

Beru zpět, že v Čechách je nejlevnější pivo. Včera jsme si dávali lahvové v "mexiku" za 67 lei, což je dost. V kantýně na autobusáku ale mají točené za dvacku! Ale lahvové je dražší, a kozel stojí dokonce pětatřicet.

Přes den jsme toho moc nenajedli, ale mně osobně to ani tolik nevadilo. A protože jsme včera v "mexiku" za rohem byli svědky flambovacího rituálu, slíbili jsme, že ještě přijdeme. Byl bych radši, kdybychom narazili na něco autentičtějšího, ale tady v Kišiněvu to fakt nejde. Restauraci aby tady pohledal. A tak jsme skončili tam a ty jejich fajitas, tedy proužky - kuřecí a vepřové - si objednali. Ačkoli to není mexiko (i když texas možná jo), bylo to luxusní.

Je smutné, když se člověk těší na snídani jen proto, aby ji měl za sebou.

Ještě jednu věc musím o té včerejší návštěvě Tiraspolu napsat. Jako dva téměř důchodci vydavší se na výlet, během nějž tu a tam potkají nějaké ženy, jsme si nemohli nevšimnout, že v Kišiněvě se pohybuje velké množství oněch opyskovaných ruských ženštin, zatímco v Podněstří jsme neviděli ani jednu. Všechny klasické Rusky se zjevně přestěhovaly do Kišiněva.

Památník Eternitate (Věčnost) jsme poprvé spatřili z maršrutky cestou do Milestii Mici. Od hotelu to k němu máme necelý kilometr, stačí projít kolem věznice, takže dnešní poznávání Kišiněva začínáme právě tady. Byl otevřen v roce 1975 ke 30. výročí konce 2. světové války (respektive Velké vlastenecké války, neboť rusáci tohle velmi důkladně rozlišují). Kompozice z pěti stylizovaných kamenných bajonetů vysoká 25 metrů symbolizuje pět let bojů. Uprostřed hoří věčný oheň. Komplex připomíná osvobozování Moldavska a zejména vítězství v jasko-kišiněvské operaci v srpnu 1944.

Taky Kišiněv má hlavní vlakové nádraží (Gara Feroviară). Z centra města je to k ní docela daleko a musí se projít kolem hotelu Kišiněv s dávno zašlou slávou a pak po bulváru Jurije Gagarina a kolem babek prodávajících z dek své cetky.

Návštěva hlavního nádraží nás zavedla do minulosti se vším všudy. Perony jsou prázdné a infrastruktura poněkud historická.

Bleší trh kolem nádraží je prakticky nekonečný a sežene se tady úplně cokoliv za minimum peněz. Třeba blyštivá podprsenka stojí 20 lei!

Komu nestačí blešák, může hned opodál dokoupit v nákupním centru nebo v mnohem modernějším Atriu či Grand Hall.

Jelikož je během dne potřeba průběžně uspokojovat všechny tři Špacírovy potřeby, které se se železnou pravidelností, i když v náhodném pořadí objevují, a už odbilo poledne, zasedli jsme v přízemí jednoho z obchodních center k obědu. V bufetu jsme si vybrali, na co byla chuť. Jediná kaňka na tom všem byla teplota - bylo to prakticky studené, ale na to už jsme že snídaní zvyklí.

Na záchodě už jsme byli, teď půjdeme koupit vodu.

Kvůli práci jsme museli zajít na pivo, protože v jídelně, kde jsme obědvali, už jsem vypil dvě kafe. V beerhousu to bylo fajn a k zakousnutí jsme si dali sărătele, takové kaškavalové tyčinky z listového těsta nakrájené natenko a osmažené. Jak říkám, bylo to fajn.

Náhoda (a točené pivo za 20 lei) nás přivedla do čtvrti kolem autobusového nádraží, kde končí několik ulic protínajících ulici s naším hotelem. Pokud jsem si myslel že Balkán letos nezažiju, tady to není pravda. Stánky, kam se podíváš... Seženete tu úplně všechno: od oblečeni přes kosmetiku az po expanzní nádoby a zahradní vybavení.

Chceš-li zažít příval hnusu, vylez tady z autobusu.

V podniku Brothers'' Pub, kam jsme vlezli proto, že už se to nedalo vydržet na záchod do hospody za rohem, mají barové stoličky svařené ze sudů z Pražskýxh pivovarů. Servírce se snažím vysvětlit, že jsme tady vlastně doma, ale ona dělá, že nerozumí, stejně jako to dělala venku, než začalo pršet, když jsem objednával zapečené brambory se sýrem. Přinesla hranolky s kečupem a nějaké sýrové tyčinky.

Dělá, že nerozumí, a visí jí tu česká stovka a kousek od ní dvoustovka.

Požádal jsem umělku, aby nám doporučila nějakou tradiční moldavskou restauraci. Navrhla tři a dvě z nich byly mimo rozpočet a kdoví kde. Třetí za rohem od hotelu, takže nebylo co řešit. Těšil jsem se na to celý den. Když jsme přišli blíž, vypadalo to jako docela fajn podnik, až jsem se zhrozil, že budeme potřebovat rezervaci. Venku je zahrádka, uvnitř jakýsi klučík znuděně posedává na barové stoličce. Když přijdu k baru, kdesi za ním je zhroucená ženská obsluha. Iniciativně si říkám o jídelní lístek a radši si beru jen jeden, abych je svými požadavky příliš nezahltil. Z mladíka se záhy vyklube číšník. Naštěstí mluví anglicky, ale nepřetrhne se.

Požádali jsme tu znuděnou obsluhu, aby nám doporučila nějaké tradiční moldavské jídlo. A měl to být goulash, tedy kousky kuřecího nebo vepřového masa s mamaligou neboli polentou. To jídlo vypadá chudě, ostatně kaše z kukuřičné mouky tam zastává roli vydatného zasycovadla. Strouhaný kaškaval a zakysaná smetana už slouží jen jako doplněk. Abychom si to zpestřili, objednali jsme si hovězí steak s grilovanou zeleninou, dobrý, ale příborovým nožem neukrojitelný, a předtím poctivý kuřecí vývar s opravdu velkými kusy masa zeama. A najedení jsme, a to hodně!

V téhle budově se před několika dny jednalo o technikáliích trestního tribunálu o ruských válečných zločinech na Ukrajině. Chtěl jsem k paláci Republiky dojít řízeně, a nakonec jsme ho našli během podvečerní p/Procházky.

Další bod mého zájmu, jen kousek za vítězným obloukem. V tomhle prapodivném baráku sídlí ta smutná moldavská prezidentka Maya Sanduová. Hlídá tu stráž, ale přesto jsme mohli jít dovnitř areálu a bez problémů fotit.

A aby to bylo úplné, ještě foto budovy moldavského parlamentu. Kdo najde prezidentku, najde i tohle, protože stavba je hned naproti Prezidentského paláce.

A na závěr (údajně) tradiční višňový likér podávaný s celými višněmi.

S mírným sebezapřením jsem do sebe vložil poslední dávku studených párků a vypil poslední hnusné hotelové kafe - ty snídaně jsou tady čím dál víc za trest, ale je to v ceně a účel to ostatně vždycky splní. Checkout máme ve dvanáct a žádné velké ambice už si pro dnešek nedáváme. Od včerejška jsme checknutí i do letadla. Zbývá jen zaplatit zbytek ubytování a první večer vypitý minibar a zabalit. To bude trošku problém, protože batoh není nafukovací a já mám tlustou mikinu, kterou jsem v podstatě nepotřeboval. Přinejhorším pojedu s igelitkou na letiště a tam se oblíknu.

Recepák v hotelu po dlouhém přemýšlení souhlasil s tím, že část útraty zaplatíme v hotovosti a zbytek kartou, takže jsme se zbavili zbývajících 2650 lei, aniž bychom museli shánět směnárnu. Balení ale bylo náročné, protože při nakupování po několika sklenkách výborného růžového člověk o omezeném objemu batohu nepřemýšlí. Naštěstí má Špacír v batohu rezervu, jelikož s sebou netahá notebook, myš a všelijaké kabely, a já si holt po zbytek dne ponesu mikinu v igelitce.

Jdeme takhle po městě, míjíme palác Republiky a blížíme se k Prezidentskému paláci, jenže mě už předtím postihl hlad, který se v žádném případě nedal zaplašit dvojkou chardonky. Naopak, bylo to mnohem horší. A najednou vidím nápis "KANTÝNA". "Pojď, tady se najíme," lákám Špacíra. Jenže jídelna je nějaká zastrčená, a když vlezeme do dvora, najednou se ztrácíme, protože tady nic není. Špacír už to skoro vzdává, ale já vidím nějakou ženu a ptám se, kde je tady kantýna. Ukazuje na nenápadné dveře vlevo. Vcházíme dovnitř a objeví se hala s podivnou závodkou. V prosklených skříních je na výběr několik jídel. Tady asi kartou nezaplatíme, napadá mě a přikročím k ženě, která účtuje, protože poslední lei jsme nechali na recepci hotelu. "Euro, dollars, lei," říká ta žena a já se uklidním, protože v kapse mám spoustu eur. Necháváme si nandat dosytosti, kromě světlého boršče alias zelňačky mleté šišky s omáčkou a rýží a ještě rybu ("ryba sbasíba," objednávám žoviálně), a když platíme 260 lei, tedy 13 eur, a já jí dávám patnáct, žena u pokladny říká, ať si vezmeme ještě nápoj, cosi podivně cukrového s příchutí třešní. Natláskli jsme se, jen co je pravda...

Ve dne to vypadá ještě víc jako u marťanů.

Nakonec nejvíce jazyky mluví v Moldavsku bezdomovci. Tzv. Ukrajinka, která mě přesvědčila k daru 50 lei na autobusáku, to na mě zkoušela asi třemi, jako stejně nadaný (rumunštinou, ruštinou a angličtinou) vypadal i Eduard, co si přisedl na lavičce v parku. Vzápětí si ale odsedl - stačilo mu říct, že nemám hotovost.

Toulání po Kišiněvě bylo fajn, dokud Špacír nepřišel z obchodu, odkud minule vynesl igelitku, a prázdnýma rukama, protože jsem na něj spoléhal, že přinese něco k pití. Pak ukázal směrem, kde tušil letiště, tak jsme se tam vydali, a když mi přišla urgentních práce, zjistilo se, že je to úplně jiný směr. Zjišťovat cestu a děláte práci najednou nešlo a já už jsem měl objednaného taxíka, který by mi poskytl azyl a jistotu. Jenže Špacír se chtěl ješte svézt trolejbusem, tak jsem to zrušil, popojeli jsme zpátky k hlavní ulici a tam se zeptali na směr. Sice to znamenalo přejít pořádný kus na příští zastávku (k radnici), ale jízdní řád čísla 30 vypadal optimisticky.

Trolejbus až na letiště stojí standardních 7 lei, ale zastavuje každých 100 až 200 metrů a dostatek lidí vystoupil až dost daleko od centra. Užili jsme si tedy nejen trolejbus, ale i blízkost lidí mnoha charakterů a vůní. A než jsme dojeli, začalo pršet.

Návštěva Kišiněva a okolí byla poměrně výživná aktivní turistikou - tedy až na neděli, kdy jsme se vozili vláčkem po sklepích, a dnešek. Každý den naměřily moje hodinky kolem 23 tisíc kroků, tedy téměř 20 kilometrů, v neděli a ve středu zhruba polovinu.

Aerolinky, se kterými letím tentokrát, vůbec nejsou malé. Wizz Air má momentálně 264 letadel, létá do více než 180 destinací ve 45 zemích a v roce 2025 přepravil skoro 69 milionů cestujících.

Od návštěvy Kišiněva jsem nečekal nic zvláštního, nic jedinečného, nic okouzlujícího. A přesně tak můžu tohle město po pětidenní návštěvě zhodnotit. Na druhou stranu to neznamená, že by ve mně nezanechal nezapomenutelné zážitky. Jelikož jsem letěl na východ, mám tendenci srovnávat ho zejména s Tiranou a řekl bych, že při vzpomínce na rozpadající se domy, rozbité chodníky a diplomaticky řečeno rozvojový potenciál je co srovnávat. Já jsem ale očekával téměř výhradně hotovostní ekonomiku podobnou té albánské a v tomhle ohledu mě Kišiněv velmi příjemně překvapil. Příště můžu s klidným srdcem letět bez hotovosti – všechno (až na velmi drobné výjimky) se dá zaplatit kartou. V tomhle ohledu je Tirana výrazně pozadu. Jakmile kroky přenesou turistu dál od centra, obě města jsou z mého pohledu podobně (ne)upravená, ačkoli Tirana, řekl bych, má mnohem výraznější balkánskou příchuť.

V čem mě metropole Moldavska překvapila nepříjemně, je málo razantní odstřižení se od východu a azbuky. Čekal bych přesný opak Podněstří – zatímco v Tiraspolu jsme se téměř nesetkali s rumunštinou a museli jsme rozdýchat ruštinu, doprovázenou angličtinou, v Kišiněvě si také zachovávají dvojjazyčné nápisy, ale vedle domácí rumunštiny je tady stále zdomácnělá ruština. S ohledem na to, že se evidentně jedná o hlavní dorozumívací jazyk mezi všemi třemi národnostmi, které tady jsou zastoupené zhruba rovnoměrně – Moldavany, Rusy a Ukrajinci, není zjevně jednoduché ruštinu jednoduše škrtnout.

Další podstatná poznámka na téma Kišiněva je ta, že město nemá žádné charakteristické nebo centrální náměstí tak, jak je známe snad ze všech měst. Možná za to může prostranství, které přirozeně vzniklo podél bulváru Stefan cel Mare si Sfînt, kolem kterého je soustředěné vše podstatné a na který prochází náměstím Piata Marea Adunare Nationala, jenž se sice náměstí jmenuje, ale není to úhledný, ohraničený prostor vymezený jasnými hranicemi a lemovaný domy. O zmíněné ulici se stejně jako o spoustě ostatních v centru města dá říct, že je dlouhá, a v jejím případě navíc platí, že je také široká – jak se ostatně na správný bulvár sluší. Uliční systém v centru je navíc až podezřele geometricky pravidelný.

Přestože můj dojem z Kišiněva ovlivnily hlavně ulice v neopravených čtvrtích, některá místa prošla zjevně nedávno vkusnou rekonstrukcí a vdechla městu ráz moderní metropole. Ještě velká spousta míst ale na zvelebení čeká. Za takových dvacet třicet let možná nebude Kišiněv k poznání. V tu dobu už tam jistě bude o dost víc obchodů, které nahradí tržiště kolem autobusového nádraží a bleší trh kolem nádraží vlakového, ale hlavně restaurací víc. Ty jsme letos museli hledat.

Už teď ale město nabízí příjemná a zdařile vyvedená zákoutí v podobě velkého množství parků, kde lze posedět a odpočinout si nebo si udělat piknik. To je velké plus, které je třeba Kišiněvu připočíst k dobru. Co naopak vidím jako velký nedostatek, je takový zvláštní nezájem a apatie lidí. Mám pocit, že všichni jsou si tak nějak navzájem lhostejní a tohle hodnocení vynikne zvlášť výrazně právě v porovnání s Tiranou. Zatímco Albánci dávají svými gesty, úsměvy a letmými kontakty najevo svoji pohostinnost, Moldavanům jako bychom byli putna. Kdyby tam Špacír pár lidí aktivně nekontaktoval se svou větou Por favor seňora, opustili bychom Kišiněv prakticky netknutí mezilidským kontaktem. A platí to i pro obsluhu v drtivé většině restaurací, kde jsme rozhodně nešetřili.

A to je konec...

Domů jsme málem odjeli limuzínou, ale po zážitku z kišiněvského trolejbusu jsme dali přednost MHD.