Tak zase balím a jako vždycky ve stresu a tentokrát ještě značně roztřesený z nejistoty, jestli tahle výprava nedopadne nějakou pěknou blamáží. Nejsem si jistý, jestli nám v ubytování dají ručníky a mýdlo, tak radši budu muset pár kousků přibalit. Naštěstí já neletím úplně nízkorozpočtově (na rozdíl od Špacírů, ale ti zase mají na cestu tam každý dvě letenky), tak se mi do batohu leccos vejde. Zde je seznam:

• můj fungl nový telefon (starý skončil v záchodě) včetně rychlonabíječky,
• náhradní telefon (člověk nikdy neví),
• adaptér do britské královské zásuvky,
• nezbytný notebook s adaptérem,
• počítačová myš (některé práce se bez ní dělat nedají),
• deštník (v Londýně by mohl být potřeba),
• sluneční brýle (ano, i ty),
• krém proti slunci (tak když už...),
• termohrnek na kafe,
• dostatek ponožek,
• spodní prádlo,
• mikina (o víkendu se má v Londýně ochladit),
• dlouhé kalhoty,
• kraťasy,
• tričko s dlouhým rukávem,
• trička s krátkým rukávem,
• mýdlo,
• 2 ručníky,
• powerbanka (měla by být solární, ale to fakt není, ale naštěstí se umí nabíjet a přitom i nabíjet telefon)
• a pro jistotu ještě jedna powerbanka.

Na poslední chvíli ještě řeším jednu patálii. Včera jsem si v informacích o hotelu, kde budeme první dvě noci přebývat, přečetl, že snad chtějí kauci 50 liber. Chtějí na to kreditku, kterou bohužel nemám, neboť ji obyčejně nepotřebuju, ale když projde karta debetní, jediná použitelná je ta, co je k rodinnému účtu, a tu bych tam pochopitelně nerad nechával. Další dvě karty (kdoví proč) mám z UniCreditu, ale tam kvůli utopenému telefonu nejsem schopný zjistit PIN a jednu z Raiffeisenbank, avšak ta je v šuplíku v Berouně. Snad jedině Revolut - anebo je ukecám na hotovost. V roce 2025 budu cestovat s hotovostí!

Život umí být pěkný šprýmař. Za pár desítek minut jdu Špacírovi naplánovat cestu po Londýně (z letiště, do hotelu, na autobus do Birminghamu a tak, aby to v té daleké Anglii zvládli) a pořád myslím na tu blížící se blamáž, protože vstupenky na fotbal, kvůli kterému tuhle cestu všichni absolvujeme, pořád nemám v mailu. Ale právě ve chvíli, kdy zvoní zvonek a Špacír veze chleba, dorazil mail od klientky. Vstupenky máme, zase tak velká blamáž se snad nekoná a cesta do Londýna a Birminghamu se otevírá doširoka.

Stálo to trochu úsilí, protože tyhle věci nedělám tak často (a ani tak často jako dřív), ale povedlo se mi odbavit,a dokonce získat mobilní palubní lístek. Schválně zítra časně zrána zkusím poprvé v životě přikládat ke skenerům jen mobil.

Na svůj ranní let jsou odbaveni i oba Špacíři. Zatím to jde hladce.

Všechny moje cesty začínají na nádraží. I tahle. Za osm a půl hodiny bude čas vstávat.

Jaká klasika! Začínat a Českými dráhami zjevně nebyl dobrý nápad. Ze Řevnic odjíždíme s 22minutovým zpožděním.

Já jsem nakonec k těm všem ochranám proti slunci a krátkým rukávům přidal lehkou zimní bundu, protože předpověď počasí nevypadala úplně přívětivě. A zřejmě jsem udělal dobře.

Ale zase je to symbolické, to se musí nechat. Do toho vlaku Českých drah přistoupili v Radotíně lacrossisti, či co je to za sport, k němuž sí nesou takové srandovní koše na tyčích, takže už teď zní okolo angličtina. A dokonce i v Řevnicích nastupovali nějací dva anglicky mluvící cizinci.

Nekladu si žádné velké ani vysoké cíle. V Londýně budu potřetí a všechno, co bylo potřeba vidět, jsem v roce 2010 oběhl během půl dne. Část z toho, co za těch několik let přibylo, jsme viděli minule s dětmi. Letos mě čeká speciální zážitek s jednodenním výletem mimo město. Jde mi víceméně vlastně jenom o to, abych

• překvapil Špacíra na nádraží svatého Pankráce,
• doprovodil oba haťské sousedy do Birminghamu k Villa Parku, což už samo o sobě bude ta největší výzva,
• absolvoval procházku po temžském nábřeží,
• po čase zkoukl Brick Lane, multikulturní ulici s rozličnými gastronomickými zážitky,
• se jen tak procházel, nechal doznivat víkendové dobrodružství a vychutnával atmosféru opravdového velkoměsta,
• si někde dal fish & chips, které jsem při první návštěvě hledal dost obtížně.

Blížící se stáří zjevně přináší jednu jistotu - totiž že se nemusím bát, že zaspím, ale naopak že se dostatečně nevyspim. Odpolední práce na zahradě a tři rychlé plzně na rohu na Hradčanské, rychlé tak, že se nad tím podivil i hostinský, způsobily, že jsem večer jakž takž hbitě usnul, jenže ráno jsem byl vzhůru už před druhou a ne a ne usnout. Ale aspoň jsem měl dostatek času na to, abych dotáhl své překvapení a pohodlně se vypravil.

Autobusem s tak vysokým číslem jsem ještě nikdy nejel. Tenhle dělá okružní jízdu západní částí Prahy: jede Bubenčí, pak se vrací do Dejvic, projíždí Hanspaulkou a Divokou Šárkou a přes Nebušice dorazí přímo na letiště.

Původně jsem si sedl na čtyřku pro invalidy, ale prostor se mnou sdílel chlap, co má zjevně opačný dnešní režim - zatímco já už jsem vstal, on se možná odněkud vrací. Tedy jestli se vůbec má kam vracet, protože nepokrytě smrdí. Sice spí, ale občas dělá, že se probírá, a pochrlává. A protože nemůžu potřebovat, aby se vracení kdoví kam neproměnilo v náhlé zvracení s následkem neodvratného potřísnění cestovatele, jakmile to šlo, preventivně jsem sí odsedl.

Do autobusu přistoupila moje první dnešní letuška! Když jsem podle stejnokroje rozpoznal, že se jedná o ženu z Wizz Air, na chvíli mé srdce zaplesalo, že se třeba nevidíme naposledy, než jsem sí uvědomil, že já ale přece nejsem ten, kdo dneska letí s Maďary. To by taky bylo, aby letušky British Airways jezdily autobusy!

Jak to, že to šlo tak snadno? Jen jsem naskenoval boarding pass a cestovní pas a skener si prohlidl můj unavený obličej a jsem za hranicemi.

Tak už vím, proč to šlo tak hladce. Bezpečnostní kontrola, která mě vždycky vykolejí, protože vždycky pípám, je až těsně u brány. Tak ještě musím čekat.

Dnes jsem poprvé v životě nezapípal. Tedy úplně pravda to není,ale jako vtipná historka pro personál na pražském letišti se to hodilo. Mému odletu, zdá se, už nic nebrání.

Královský personál bude mít evidentně problém umístit nás všechny včetně batohů. Už několikátá zoufalá hláška nám oznamuje, že let je plně obsazen a že se jim na palubu nevejdou všechna zavazadla. Kdo chce, může si nechat to svoje zdarma odbavit. Případně to udělají oni, když uznají za vhodné. Kdyby to řekli hned a nesnažili se za každou cenu vydělat na extra kufru, mohl jsem se tomu přizpůsobit.

Tak tímhle fešákem dnes letím. Pochybuju, že se mi podaří něco dospat, ale zkusím to.

(a zveřejněno zpětně)

Zrovna jsem přemýšlel, že létání přestalo mít styl a stalo se masovou přepravou z místa na místo, jako když ve městech nastupujeme do MHD, protože jen co jsme dosáhli letové hladiny, letušky vyrazily s vozíkem a jaly se nabízet občerstvení, když najednou se jedna z nich ocitla až vzadu u mě a podává mi celozrnnou tyčinku a potom vodu. Byla to tedy jen taková návnada, protože za chvíli přivezly kafe a za to chtěly zaplatit, ale i tak musím zatleskat, protože tohle jsem fakt nečekal.

V 8:33 našeho času se objevil první výběžek britských ostrovů. Mám pocit, že jsme nad mořem letěli docela dlouho, asi 8 minut. Chudák ten Venclovský!

Žádná kvalita to není, ale okno holt otevřít nemůžu.

Ba, ba, velké to letiště! Snad se co nejdříve zorientuju. Špacíři za chvíli odlétají z Prahy.

Tak tohle jsem hledal. Potíž byla v tom, že stanice metra je mezi terminály 2 a 3, takže jsem musel ujít dlouhý kus, než jsem mohl vlézt dovnitř a najít Piccadilly line. Ač jsem tak nějak věděl, že mi ke vstupu stačí platební karta, indický zřízenec byl bezprizorní,tak jsem se ho radši zeptal. A notabene potřebuju trénovat angličtinu,no ne?

Jenže ouha! Londýnské metro je o pár let za tím pražským a není v něm internet. Všechny slavné mobilní mapy, jízdní řády a umělé inteligence tady nepomůžou. Tak snad jedině ta moje (myslím inteligenci).

Do metra mě to pustilo, z metra taky,ale zatím to nic nechtělo. Chce se říct, že to ani nebolelo a jsem na Piccadilly!

V parku ve čtvrti Soho si dám oběd a půjdu dál. Na svatého Pankráce jsou to asi tři kilometry.

Jsem na Pankráci, ale na nástupiště jít vítat nemůžu, jestli to neošulím, pouští tam jen s jízdenkami.

Delegát vyzvedl turisty na nádraží.

U Harryho Pottera na King's Cross je tentokrát velmi narváno.

Chvíle odpočinku v Chinatownu. Ale jen chvile. Špacíři měli hlad, tak se v libanonské restauraci najíme. A pivo tu samozřejmé nemají. Pokusím se je u jídla zdržet co nejdéle a pak nás dojedu ubytovat, abych si odlehčil, neboť batoh tíží víc a víc.

Jakmile jsme v restauraci zaplatili, stali jsme se nepohodlnými, a tak se nás rychle zbavili. A klienti jsou dneska zvlášť otravní, a tak jsem se já musel zbavit těch dvou, abych jim nezkazil den tím, že na mě budou pořád čekat. Naštěstí Špacír pochopil, že je nesmysl, aby se mnou jeli do hotelu, když je hezky, netrápí je hlad a mají odpoledne na hledání zajímavostí.

Já se snažím dostihnout hotel co nejsnazším způsobem, jenže pochopit zdejší systém dopravy mi zase chvíli zabere. Chodby podzemky jsou velmi spletité, na některých se kříží několik linek a někde se linky ještě větví. A když už jsem se přiblížil na jednu z blízkých stanic, vede odtamtud tak rozvětvená síť, že je v mém stavu těžké to pochopit.

Naštěstí na povrchu funguje internet. Musím se v tom do rána zorientovat, ať stihneme spoj do Birminghamu.

Tak já jsem na místě. A Špacíři mi jsou zjevně v patách. Vzhledem k tomu, že v hospodě dole mají pivo za 4 libry, myslím, že dnes už do města nikdo nepůjde.

Tak jsem neodolal a nechal se přesvědčit k návštěvě večerního centra. A jsem rád. Od hotelu jede k Toweru autobus a na zádech už mám jen malý batoh.

Zakončení dne v hotelu musí být lahodné, i kdyby nechutnalo. Ind, který nás obsluhuje, se mě při check-inu ptal,jak se česky řekne "See you later„. Vzpomněl jsem si těsně po tom, co se za ním zavřely dveře. Tak zatím!

Noc byla klidná, a pokud někdo chrápal, já jsem nic nezaznamenal. Dvě minuty po páté (místního času) nás ale Špacír nelítostně vzbudil. Párky s anglickou hořčicí, džus a káva servírované vlastními silami nás povzbudily do nového dne, takže jsme stihli dřívější autobus a s přestupem na metro ve stanicí London Bridge míříme na Finchley Road a autobus do Birminghamu.

Přestup jsme zvládli bravurně. Zbývá devět zastávek a budeme hledat Flixbus.

Cestování se Špacírem skýtá řadu nečekaných záludností a výzev. Na Finchley Road jsme přijeli víc než 40 minut před odjezdem autobusu a to je pro něho hrozně dlouhá doba, takže se musel jít projít do přilehlého obchodního centra a stát se jedním z prvních dnešních zákazníků místního Aldi. Nikdo nic nepotřebuje, ale on i tak prochází regály a vymýšlí, co všechno by koupil. Pak se opakovaně dobývá na uzamčené záchody, a když už je skoro čas, preventivně navštíví jiné kdesi v útrobách nákupáku. Mezitím přijíždí autobus, takže Špacír dobíhá na poslední chvíli, a protože naše sedadla mezitím obsadili jiní, dominový efekt zvedá půlku autobusu, aby se všichni přeuspořádali. Slečna, která už si na jednom z našich míst stihla otevřít opulentní snídani a půlku z ní sníst, si otírá ústa, zavírá krabičku a těžce se zvedá. Čekám, odkud konečně uslyším hlasité klení, ale naštěstí se všechno obejde bez výčitek a následků. Vyjíždíme s 10minutovým zpožděním, a řidič před odjezdem dokonce decentně vtipkuje. Den D začal intenzivně!

Zhruba po hodině cesty jsme projeli kolem města Milton Keynes, kde j. strávila devět měsíců na studiu v Anglii. Trochu jsem si zdříml, než mě začalo do kolena tlačit sedadlo hovada přede mnou. Snažil jsem se mu mírným zatlačením naznačit, že nemám moc místa, ale zjevně je natvrdlý. Kolega vedle mě spí a má nohy roztažené do velkoryse širokého V a ten za mnou pro změnu chrápe. A Špacír si stoupl, protože ho bolí koleno. Zkrátka je tu těsno.

Už tam skoro budeme. Snad se cestou po městě dáme zase do kupy.

V Londýně jsme ráno jeli metrem kolem mého ubytování z neděle na pondělí, v Birminghamu teď autobusem kolem stadionu Aston Villy. Jenže zastávka je samozřejmě na opačném konci města.

První dojem z Birminghamu je, že je tady pěkná kosa! Proč jsem nechal svojí zimní bundu v hotelu?

Cesta ze zastávky, která je jen kousek od centra, vedla nehezkou balkánskou čtvrtí Birminghamu, která se kdoví proč jmenuje Newtown. Zpočátku byl klid,ale pak se k nám začaly přidávat větší a větší proudy lidí, až jsme se ocitli před stadionem, který skoro dvě hodiny bzučí víc než vršovický ďolíček během utkání klokanů. Špacír mi kupodivu řekl, že na fotbalových zápasech už byl, ale uvítání na letišti jako včera ještě nezažil. Ondra fries za 13,5 oželel, Špacír dvě piva za stejnou cenu ne, ale já jsem naštěstí jako správný delegát ráno vzal zbytek bagety a sýr a taky oplatky, tak snad přežijou do odpoledne. Teď mám pár hodin pro sebe. Pokusím se najít nějaký rozumný spoj do centra a zajdu se podívat na Kaplického.

Od reportéra jsem právě obdržel foto zevnitř stadionu.

Kdo chce v Birminghamu vidět lidi a město, měl by zajít do New Street, High Street a přilehlých ulic, protože tady zjevně jsou všichni, kdo zrovna nefandí Aston Ville, a také všelijací věrozvěsti Kristovi i jiní. A pokud chce vidět sen všech, co rádi nakupují, měl by dojít jen o kousek dál do obchodního domu Bullring, do něhož je vestavěný obchod Selfridges od studia Future Systems, jejž založil Jan Kaplický. Okolní terén je trochu kopcovitý, takže když jsem do centra vešel a pak vyjel dvě patra, jiným vchodem jsem se ocitl zase na ulici.

Došel jsem sem pěšky, takže už mě bolí nožky.

V obchoďáku je vedro, ale venku už se někteří přioblékli. Zřejmě předzvěst toho, co mě čeká v příštích dnech.

A šílené je, že ten obrovský obchodní dům s obrovským obchodem ještě propojili s dalšími budovami včetně dvou nádraží, takže tady člověk najde pod jednou střechou naprosto všechno.

V tuto chvíli jsem překročil (doslova) včerejší počet kroků. Mám jich zhruba 26600, asi o 500 víc než včera,ba ještě zdaleka není konec. Všem se zdá, už viděli celý Birmingham, a autobus odjíždí až za dvě hodiny.

Návštěvu Birminghamu jsme zakončili v klasické anglické hospodě: na čepu několik piv, lístek bez cen, objednávání na baru a placení hned. Mé obavy, že jsme to propletli a objednali si nealko pivo, se naštěstí záhy ukázaly liché. Hospoda se jmenuje Shakespeare a je jen kousek od zastávky Flixbusu. Autobus ani zdaleka není plný,a tak máme pohodlí.

Je to náhoda, která se stát může, ale i tak je to neuvěřitelné. Když jsem v Birminghamu vítězoslavně zvolal, že už vím, odkud nám jede autobus zpátky, protože jsem si předtím zastávku obhlédl, oslovili nás na ulici tři lidi (asi prarodiče a vnuk, ale těžko říct, dneska se lidi do rodičovství moc nehrnou) s dotazem, jestli taky jedeme do Londýna a jestli nevíme, odkud to jede. Chvíli jsme se snažili naladit na nějakou srozumitelnou mluvu, protože se z nich vyklubali Španělé, dohodli se, oni řekli, že stejně jako my jedou v sedm, a Špacír v tom nejmladším poznal svého souseda z autobusu sem. A také oni byli na Aston Ville. Teď s námi jedou poloprázdným autobusem a stejně jako my evidentně nepočítali s tím, že se do města dostanou o dost dřív, než odjíždí autobus.

Tak ve výsledku se z Birminghamu vyklubalo docela sympatické město, i když je poměrně těžké představit si, že na tamní univerzitě stravim čtyři roky. Má ale všechno, co je potřeba. My jsme se bohužel po našem příjezdu vydali do úplně jiných míst, než jaká nás mohla jakkoliv oslovit nebo ještě lépe neohromit nás svou ošklivostí. Jasně, chybí tu nějaký jasný historický prvek, kvůli kterému sem stojí za to přijet a který by městu víceméně dominoval. Nejpřitažlivějším cílem zůstávají nákupy, pro které jsou tu k dispozicí obrovské možnosti, a ostatně Aston Villa, jeden z nejvýznamnějších fotbalových klubů nejslavnější fotbalové ligy světa.

A to je pro dnešek vše, co se Flixbusu týče. Vzhledem k absenci vody na záchodě a smradu odtamtud se linoucímu to stačilo.

Jeden si myslí, že se ráno vyspí, když už má tu možnost, ale kvůli režimu narušenému ještě víc než jindy stejně nemůžu dospat. Venku je chladněji než v předchozích dnech, v tom se předpověď nespletla, ale zatím nesměle svítí sluníčko. V průběhu dne by měly přijít přeháňky.

Špacíři dnes chtějí už jenom omrknout Wimbledon a jiné ambice si nedávají, já musím slevit i z dalších podmínek, do deseti se sbalit a odpoledne se ubytovat v hostelovém šestilůžáku. Ale v hotelu Hour Glass, který nepřekypuje designem, ale vlídností personálu zatím ano, mám domluveno, že sí tady do tří hodin nechám batoh. Do té doby nevystoupím z role delegáta.

Špacír je expert na snídaně, ať je, kde je včera jsme měli párky, dnes nachystal pestřejší výběr. Nesmí chybět káva a pomerančový džus. Táhli jsme se s tím z Birminghamu, ale vydatná snídaně je základ dne. A za necelých sedm liber pro všechny je to podle mého nízkonákladového gusta.

Bydlet v sousedství takového paneláku se mí jen tak nepoštěstí, ledaže bych se ubytoval v Chánově. Ale tohle je přece Londýn.

Přívětivý personál hotelu ani upovídaného Poláka, který pracuje za barem, jsem nikde nepotkal, tak se potáhnu s batohem, ale zatím to zvládám.

Tak Wimbledon jim nestačí. K Chelsea to je jen kousek.

Až teď v parku směrem na Fulham mě napadlo se Špacírů zeptat, jestli klíče od hotelu hodili do schránky. Nehodili. Já je totiž jako vždycky mám v kapse.

Tak ještě Fulham a můžeme do Wimbledonu! Dnes hrají ženy a fotbalistky zrovna přijely.

Fish & chips si můžu že seznamu odškrtnout. Dáváme si je ještě společně u Rybáře ve Fulhamu.

Velká porce jídla a následné zmatky při hledání optimálního spojení a správné zastávky autobusu vnesly do nedělního dopoledne menší drama. Wimbledon je po cestě na Gatwick, ale nejdříve je potřeba se tam dostat a pak dojet na letiště. Já bych na to tři hodiny před odjezdem neměl nervy, Špacíři, zdá se, mají. Tak přinejhorším mám klíče od hotelu pořád v kapse...

Centrální kurt jsme našli a vyfotili v letu. Kdyby byl čas, mohli jsme si nechat prohlédnout batohy a projít se okolo.

Dvojici sportovních nadšenců jsem opustil na stanicí Clapham Junction, odkud odjela na letiště v Gatwicku. Kdybychom tuhle anabází neabsolvovali, těžko bych se někdy do Fulhamu nebo Wimbledonu podíval. A to by byla škoda.

Myslel jsem, že z nádraží pojedu přes Victoria Station k hostelu, nejdříve se ubytuju, nechám tam batoh a pak zajedu do hotelu s klíčem, protože Špacír mi tu na rozloučenou nechal dvoulitrovou láhev vody, ale bus 170 nepřijel, jak měl, a dřív přijela 344, která jede na Elephant & Castle, jen asi 5 zastávek od hotelu, tak měním směr a vezmu to v opačném pořadí. A v příštích dnech se pokusím preferovat autobusy. V těch dvoupatrových je pěkný výhled, bývá tu poměrně komfort a teplo a nemusím se nikam trmácet.

Klíč jsem vrátil, žena za barem,kterou jsme tam během těch dvou dní vůbec neviděli, pěkně poděkovala, pozdravil jsem se s Polákem Wojtkem, který v hospodě seděl nad notebookem, a konečně vyrážím do hostelu, zatímco Špacíři čekají na zpožděný let. Kdybych volil úsek metrem, byl bych tam za tři čtvrtě hodiny, ale budu si užívat cesty double-deckerem, takže to bude o půl hodiny delší. Ale teď už není kam spěchat.

Bylo to mnohem delší, protože linka 1, kterou jsem projížděl po břehu Temže a centrem města, změnila kvůli zácpě někde u Britského muzea trasu. Aplikace mi poradila, ať u nádraží Euston vystoupím, přestože jsem úplně nemusel, a tak jsem po její trase pokračoval 253 do stanice Camden Town. Odtamtud už to byl jen "kousek", protože jsem stihl dřívější 31, zřejmě taky bloudící, ale pěšky bych to opravdu jít nechtěl. No a nejlepší na tom je, že už když jsem přicházel, byl mi název zastávky nějak povědomý. Já teď budu bydlet asi 200 metrů od zastávky, že které jsme včera brzy ráno odjížděli do Birminghamu a pozdě večer se sem vrátili. Nebýt těch všech zážitků, zbytečný den, řekl bych.

Tak byla to moje volba... Horší je, že jsem si uvědomil, že jsem v tom hotelu na druhém konci města zřejmě nechal adaptér do zásuvky.

Adaptér jsem vyřešil, protože na recepci se dal koupit za 5 liber (musel jsem poprosit recepční, ať ty jejích fufniky spočítá, protože se v nich absolutně nevyznám). A těsně před tím, když jsem zrovna mluvil s J., vtrhla do pokoje jedna z mých spolubydlících, Češka Helena. Ano, pokoje jsou sdílené, stejně jako sprchy. Takhle my si tady žijeme. Hostel má velký lounge a skvělý bar s pizzou a pivem asi za osm liber, takže až udělám práci, pro dnešek asi ještě nízkonákladovost odložím

Já vím, že přespávání v 6lůžkovém smíšeném pokoji může znít dost divoce (ale mohlo být hůř, myslím, že zrovna právě v tomhle hostelu mají i 33lůžkové varianty), jenže já jsem si ho zvolil naprosto dobrovolně. Zvažoval jsem, že si objednám nocleh v jednolůžkovém pokoji za přijatelné peníze, ale tenhle styl je prostě fajn - a Palmers Lodge zatím vypadá víc než sympaticky. Je tady opravdu obrovská spousta lidí, zakotvil jsem v takové továrně na hromadné přespávání, ale je to přesně o tom, o čem hostely jsou: lidi se tu seznamují, povídají si, v baru je příjemně a útulno (a ceny nejsou nijak přehnané). Já tedy nijak společenský nejsem, ale stejně se tu a tak nějaké komunikaci nevyhnu. Proti mně sedí nějací Španělé a některým z nich je o dost víc než mně a i oni se vydali do téhle fabriky. Jednak to zjevně všichni chápou jako svého druhu kulturu a jednak jako možnost, jak v tomhle drahém městě prožít pár dnů, aniž by se jim utrhla kapsa s peněženkou. Po prvních zkušenostech můžu říct, že v porovnání s hotely, kterých jsme si loni užili plnými doušky, to samozřejmě není nic, o co by člověk stál, ale oproti kempům mají hostely výhodu v pohodlných postelích a mnohem lepším servisu. Komu nevadí diskomfort, že do sprchy musí přes chodbu, a vystačí si s převlíkárničkou před sprchovým koutem, může být spokojen. A pokud se mi podaří trefit do správného pokoje a vylézt na palandu (špinavé prádlo a boty jsem zavřel do boxu pod dolní postelí, takže spaní nahoře je vlastně výhra), stačí pak už jen usnout a ráno bude snídaně v ceně. Soukromý pokoj jsem zkrátka vyměnil za jedno dvě piva navíc.

Večer jsem usnul jako malina a spal jsem až do rána, víc než 7 hodin. V Londýně je šest stupňů a oblačno, ale sluníčko to zatím nevzdává. Ke slovu ale zřejmě opravdu přijde zimní bunda.

V obrovském hostelu panuje velká rozmanitost. Kolem šesté tu byl ještě klid, ale o hodinu a půl později už se mnozí probírají. Každý je jiný. Někteří ani nepozdraví, jiní sotva odpoví na pozdrav, jeden se tváří znuděně a další se aspoň snaží na tváři vyloudit úsměv. Komunikativností a čilostí překypuje zjevný Američan, kterého jsem potkal v koupelně. Ač měl pusu plnou zubního kartáčku a pasty, po jeho odpovědi následoval tradiční dotaz "How Are you?". a já jsem tradičně odpověděl, že je mi fajn.

Ranní strava byla pestrá míň, než kdyby ji připravoval Špacír na svém bolavėm koleně, tedy co se slaného výběru týče. Víc toho bylo k dispozici ve sladké formě, a ke všemu mají jenom tousťák, ale co už - nemusel jsem to odnikud nést, stačilo si nabrat, a navíc to bylo v ceně.

Po Marylebone Road právě projíždějí královští dělostřelci na koních.

Dvě prodejny blbostí hned vedle sebe.

Velká část Westminsteru je zavřená kvůli nějaké přehlídce či co a nedostal jsem se ani k Buckinghamskému paláci, ani k Big Benu, jen k Westminsterskému opatství.

Tak v Londýně se vážně něco děje! Právě před několika minutami začala vojenská přehlídka u příležitosti oslav 80. výročí konce války. Na nebi mimo jiné lítají letadla a nechávají za sebou barevné chemtrails. Všechno se to odehrává mezi parlamentem a Buckinghamským palácem, tak proto ty davy, zavřené ulice a velký zmatek v dopravě.

Měl jsem v úmyslu zajet na oběd do čtvrti Camden Town, která je jen kousek od hostelu a na kterou jsem včera při cestě tam nevěřícně zíral. Je to velmi živé a kulturní místo s trhy, kde se dá koupit rozličné mezinárodní jídlo, takže by mohlo protentokrát nahradit Brick Lane. Jenže doprava mi to zkomplikovala, tak jsem se vydal do hostelu se záměrem trochu ulevit nohám. Jenže na pokoji mi tohle pro změnu zkomplikoval jeden ze spolubydlících, který má postel pod mojí palandou, byl tam už včera a na posteli seděl i teď (ani přes něj nemůžu do boxu, kam jsem neprozřetelně uložil batoh). Zašel jsem tedy do Sainsbury's v nedalekém Špacírovi dobře známém O2 centru. Ondra mě naučil kupovat Meal Deal, hlavní jídlo se snackerem a nápojem za sympatickou cenu, ale já jsem regál s touhle nabídkou nemohl za boha najít. Hladov a vysílen jsem sáhl po coleslawu a bagetě, našel vlhčené ubrousky a u pokladny sí řekl o vidličku. Regály s Meal Dealem jsem pak našel mimo. Oběd jsem snědl na lavičce v obchoďáku a do Camdenu dojedu večer. S ohledem na ty dopolední těžkosti s autobusy se mi ani moc nechce do centra, ale ještě je čas. Budu se muset pro jistotu vypořádat s prací, která mě tak jako tak čeká, a pak se uvidí.

Všichni, kdo mi říkají, že na sebe mám dát pozor, mi měli klást na srdce, abych se při přecházení ulice (vyjma jednosměrek) díval nejprve nalevo a teprve pak napravo. To je totiž při pohybu v Anglii to úplně nejdůležitější, vždyť auta tady jezdí vlevo. Způsoby zažité odmala z Evropy jsou velmi, velmi zažrané, a často se mi tak stává, že suverénně hledím napravo, jak velí instinkt. A má to své důsledky i při čekání na autobusy. Nezřídka jsem jediný kdo se dívá směrem vpravo, jestli už to jede. A přitom se mi ještě nestalo, že by to tady nepřijelo zprava.

Pokud zítra zvládnu aspoň krátkou procházku po nábřeží Temže, můžu letos z Londýna odletět s klidným svědomím, že jsem splnil všechno ze stanovených cílů. A i kdybych to nedal, nevadí! Jak jsem předpokládal, Camden Town měl potenciál uspokojit moji touhu po autenticitě a případně ochutnat nějakou z etnických chutí. Obojí tahle čtvrť splnila, a moje očekávání dokonce předčila. Čtvrť se rozkládá podél Regentova kanálu, což vlastně definovalo její dnešní podobu. Po kanálu se sem kdysi dávno pomocí koňských spřežení dopravovalo do velkého přístavu a přilehlých skladišť zboží po lodích. Odtud ho zde ustájení další koně rozvážely do celého Londýna. A protože na místě zbylo velké množství původních budov, dnes tu můžou na velké ploše provozovat tržiště s myslitelnými i nemyslitelnými věcmi, cetkami, uměním, vintage předměty, oděvy a tak dále a tak dále. Stánky a obchody se tady tísní v širokých i úzkých uličkách a část tržnice Camden Market je vyhrazená i gastronomii. Hlavní camdenská ulice je pestrá a barevná, z mnoha místních barů a klubů zní alternativní hudba a lidi o sebe zakopávají, protože jich tu je požehnaně. Jen před před klubem Roundhouse stojí asi dvou- až třísetmetrová fronta poslušně. Říká se, že je to nejalternativnější část Londýna a ano, hodně mi to tu připomínalo Berlín.

Jen kousek od vchodu jsem narazil na stánek se svou oblíbenou malajskou kuchyní, kterou znám právě z jednoho gastrotrhu na Brick Lane. Nejdřív jsem si tam nic nedal a slíbil, že se vrátím, až mi slehne oběd, a protože jsem slib dodržel a chlapík byl obchodník, místo malé porce jsem dostal velkou - kuřecí maso na tři způsoby s rýží a nudlemi. Večer tak znovu nemůžu nazvat nízkorozpočtovým, ale co jsem ušetřil na obědě (a hostelu), mohl jsem vydat za zážitek.

V Londýně je oblačno, 5 stupňů a já už mám hotovou práci na dnešek a jsem po snídani. A taky jsem odbavený. Při pohledu na bar je třeba říct, že jsem jim včera trochu křivdil, výběr pestrý je, ale dnes bych si vážně býval dal třeba ty párečky.

Londýnské metro má sice velmi rozvětvenou síť, a pokud je rychle dostupné, patrně představuje nejspolehlivější způsob přepravy po městě, ale jako nejzábavnější se ukázaly autobusy. Od neděle nepoužívám nic jiného, a i když jsem si jich předevčírem a včera užil dosyta, nikdy jsem nezaplatil maximální částku, která je na všechny druhy dopravy v hlavních pásmech 8,90 a z účtu si ji strhnou další den. V pátek jsem jel z letiště, odkud platí zvláštní sazba, a stálo mě to 12,10. Maximum (8,90) jsem zaplatil v sobotu, ale to jsme hodně jezdili metrem, v neděli 8,05 a včera už jen 5,25. U vchodu (a v metru i u východu) stačí přiložit bezkontaktní kartu ke čtečce a je to. Podmínkou pro účtování limitu je, aby to pokaždé byla ta samá, což dá rozum.

Dal jsem sbohem svým pantoflím koupeným před dvěma lety v Lublani (skončily v koši hned po Heleniných střevících) a spolu s nimi i hostelu Palmers Lodge.

Dnes mi Trafalgarské náměstí přijde mnohem živější a veselejší, než když jsem tu byl naposledy.

Dnes je to bez slavnosti, takže relativně přístupné. Až na ty davy ovšem!

Dnes ještě ne, ale příště už na to Oko vážně musím sednout.

Pro cestování londýnskými autobusy je nicméně podstatné vědět, že všechny zastávky jsou na znamení. Uvnitř vozu dává řidič o tom, že zastaví, vědět nápisem na tabuli. Pokud není jasné, že "bus stopping", je třeba zmáčknout červené tlačítko. Venku jsem nezřídka viděl víc lidí, jak jich na řidiče pro jistotu mává několik, aby si byli jistí. A když jsem včera na zastávce Marble Arch stál sám a nikdo nezamával, nikdo se neobtěžoval, aby mě naložil. Tak teď sebevědomě mávám.

Procházku po nábřeží Temže jsem uskutečnil, ale byla velmi krátká. Ze South banku, tedy Jižního nábřeží, jsem po dlouhém čekání na autobus 76 odjel skrz město ke katedrále sv. Pavla. A mezitím vysvitlo sluníčko!

Tenhle most, od kterého je krásný výhled na City,  jsem vynechat nemohl.

Že já se vždycky musím k něčemu připléct. Tate Modern, kam jsem si chtěl odskočit, je uzavřená a před chvílí odsud odletěl vrtulník.

Zabrousil jsem na Borough Market, protože jsem se naivně domníval, že kde jsou lidí, budou i záchody. Vůbec tahle absence toalet je absurdní. Londýňani nemočí?

Shard nebolí Střep je s 310 metry nejvyšší budova ve Velké Británii.

Temži jsem nakonec viděl z obou břehů, a i když to tentokrát nebyla procházka dlouhá, můžu říct, že dnešek byl výživný. Vydávám se autobusy na Hammersmith, odkud jede přímá linka na Heathrow. Jen jsem před chvílí vystoupil o zastávku dřív, ale to nevadí, devítku, v níž sí užiju 24 zastávek, jsem stihl o stanoviště dál stejnou, na jakou bych přestupoval.

Tak tuhle historku mi nikdo neuvěří, ale přesto ji zkusím odvyprávět. Pozornému čtenářů jistě neušlo, že jsem se včera v Sainsbury's pokoušel najít trojici dobrůtek, kterou prodávají jako Meal Deal. Když jsem vystoupil na zastávce Hammersmith, viděl jsem Tesco Express, kde ji mají taky, s vkročil dovnitř, abych si tam koupil svačinu či večeři na letiště. Nabídku jsem našel hned a volnou pokladnu po chvíli taky, i když jsem chvíli čekal v docela dlouhé frontě na informace a asistenci. Co je to za kraj, kde potřebují tolik pomoci, říkal jsem si a přistoupil k samoobslužné kase. Meal Deal (sendvič, porce hroznového vína a džus) měl stát celkem 4 libry, a kdybych měl místní Clubcard, stál by jen 3,60. Naskenoval jsem všechny tři položky, obrazovka mě vyzvala k zaplacení 3,60 a já jsem standardně přiložil kartu k terminálu, tak jak to tady dělám v každém autobuse. Terminál napsal, že jsem překročil limit pro bezkontaktní platby. Divné, říkám si, a tak to zkouším znovu. Naskenuju všechny tři položky. Tentokrát je cena 4 libry. To je fér, pokyvuju hlavou, s tím jsem počítal. Terminál hlásí, že jsem překročil limit. Nemíním se vzdát a zkouším to ještě jednou. Když se mi to stalo počtvrté, vytahuju jinou kartu, ale ještě předtím vkládám kartu dovnitř a zadávám PIN. Znovu se objevuje hláška. Ještě než to popáté zkusím s druhou kartou, napadne mě podívat se na účet. A tam vidím čtyři platby - první za 3,60 a další tři po 4 librách. V duchu počítám, kolík mě ta hra Kdo s koho stála, a jen tak pro formu oslovuju indského chlapíka opodál, v ruce jenom jeden paragon na 4 libry. "Já jsem zaplatil čtyřikrát, můžete mi prosím pomoct?" ptám se a ukazuju mobilní bankovnictví. Čekal jsem, že mi řekne, že mám teda špatný den a v horším případě že si mám všechno vzít z regálu ještě třikrát. On ale ukázal na tu frontu, co jsem předtím opovržlivě přehlédl, a opáčil, že na informacích mi pomůžou. Nějak jsem v sobě najednou objevil schopnosti obstojné komunikace v angličtině. Povídám, že zrovna spěchám na letiště a že čekat nemůžu. Přivedl mě přímo k okýnku a tam tu krátkou jednoduchou větu opakuju jeho krajance. Ta se obrátí na jakéhosi šéfa, ten jí dává instrukce a ona chvíli kouká na můj mobil, kde se dají dopočítat čtyři platby. "Platil jsi to jen třikrát, ta první platba je něco jiného. Máš snad Clubcard?" Odpovídám, že ne, že tomu sám nerozumím, a ukazuju jí, že všechny platby proběhly tady, každá po minutě. Chvíli se tam ještě handrkujeme, já povídám, že to je teda vážně Meal Deal, a nakonec hlásí, že mi vrátí 10,80, ať přiložím kartu k terminálu. Zdálo se mi, že to je velkorysé, k tomu součtu ale zjevně došla tak, že spočítala třikrát 3,60, jako bych měl Clubcard. Peníze mají dorazit na účet do dvou dnů.

Rodina ví, že na běžných účtech nenechávám moc peněz. Ani na tomhle jsem nepřekypoval bohatstvím. Čtyři platby způsobily, že na další platbu už bych neměl, zbývalo jen 34,73 Kč.

Jestli všechno dobře dopadne, bude mě ten deal stát 4,80. Vážně Meal Deal!

U gatu 11 už se to hemží češtinou.

Jedna fotka z letadla, poměrně působivá.

Tak už jsem evidentně zase v Česku. V Londýně jsem se neztratil, Heathrow jsem zvládl bravurně, ale navigační cedule u pražského letiště jsou pěkně zmatečné. Od terminálu 1 sice něco jezdí, ale pohodlný trolejbus 59 startuje u dvojky. Byl jsem zvyklý na londýnskou aplikaci, budu si muset odvyknout.

A co nejdříve si musím odvyknout i na přecházení silnic. Těžce jsem se učil rozhlížet se nejprve doprava a zjevně se to podařilo.

Vlastně vůbec nerozumím tomu, proč Praha a její dopravní podnik, který investuje do rozšiřování sítě a zavedl trolejbus na letiště jezdící co 10 minut a který brečí, jak prodělává (však těch tunelů tam je!), neúčtuje za dopravu na letiště a z něj nějaký extra poplatek. Ono je fajn svézt se na lítačku, jenže ty miliony cizinců, kteří jsou všude jinde zvyklí za cestu k letadlům a od jich platit majlant, se tady svezou do centra za necelou libru a půl.