V 11:19, zhruba 21 hodin před plánovaným odletem, jsme odbaveni pro let do Göteborgu, první ze tří, které nás během jarního výletu na sever a na západ Evropy čekají. Ač jde o Ryanair, z mého pohledu etalon nízkonákladovky, které se během odbavování snaží vnutit cestujícímu co nejvíc dodatečných služeb (samozřejmě za extra příplatky), to šlo snadněji než třeba u Wizz Airu, u něhož je složitější se k odstranění placených služeb proklikat. Uvidí se, jak to půjde zítra...

A ano, sedíme zvlášť, protože výběr sedadla za x eur jsem si taky nechal ujít.

Před odletem je toho třeba ještě hodně stihnout - žádné ambice ohledně zahrady a domu dnes už kromě přenesení krokví a vaznic/pozednic ze zlikvidované pergoly nemám, musím hlavně vypořádat povinnosti a uhradit všemožné platby. Dětem jsem poslal kapesné a nezapomněl jsem ani na Schillerku.

Největším dramatem dnešního odpoledne bylo ještě zařídit electronic travel authorisation, bez které britský král cizozemce na své území nepustí. Znamenalo to vyfotit pas, načíst údaje z čipu, dvakrát se vyfotit a potvrdit, že J. nemá kriminální minulost, a zaplatit 20 liber (resp. asi 24 eur). Já naštěstí tuhle formalitu od loňska mám, jen je od té doby zase o něco dražší...

A při té příležitosti jsme tentokrát s předstihem zařídili na nadcházejících 8 dní cestovní pojištění.

Ať jedeš, kam jedeš, Beroun je v posledních měsících ideální přestupní stanicí. Dům jsme zajistili, vodu pro jistotu vypnuli, ale popelnici, kterou J. vyndala před vrátka, aby ji ve středu vyvezli, jsem radši vrátil zpátky, protože v neděli vpodvečer vypadala jako pozvánka pro zloděje.

Zatímco u nás jsme si v posledních dnech užili pořádně teplého počasí, na severu nás podle všeho čeká ochlazení. Meteorologové pro Göteborg předpovídají denní teploty kolem 10 stupňů a v noci bude skoro kolem nuly. V Londýně má být viditelně tepleji, ale ty naše dnešní ataky třicítky tam zjevně nezažijeme ani náhodou. Měl jsem připravené kraťasy, ale J. mi doporučila nechat je doma. Dozajista užiju spíš zimní bundu, kterou jsem si bez rozpaků přibalil.

V Göteborgu už jsme byli - v roce 2018 jsme se tady i s naší kiou, která už nám neříká pane, vylodili z trajektu před cestou po Skandinávii. Byl jsem z toho tehdy celý paf, protože jsem Švédsko dosud znal jen jako tradičního hokejového soupeře a později jako průkopníka české bytové kultury v podobě obchodních domů IKEA. Vystoupil jsem z auta, dotkl se nohou země a přišlo mi to k neuvěření, že jsme se ocitli právě tam. Jenže město jsme nepoznali - za zážitky jsme uháněli dál do vnitrozemí. Kdyby sem Erasmus letos nezavál j., možná by při tom i zůstalo. A není divu, že letošní první půlrok tráví zrovna tam - Göteborg je studentské město. Má jenom dvě univerzity, ale na nich studuje asi 60 000 studentů, víc než kdekoli jinde ve Švédském království. Přitom je dva- až třikrát menší než Stockholm. A už od zítřka budeme mít možnost zjistit, co je pravdy na tom, že v porovnání s hlavním městem se v něm žije pohodověji a že tamní obyvatelé jsou otevřenější a přátelštější. A taky že gastronomie je tady díky přítomnosti moře mnohem autentičtější. Tak hurá do letadla, za necelých 11 hodin odlétáme!

Když před cestami rezervujeme ubytování, snažíme se vybrat takové, co za přijatelnou cenu poskytne dostatečný komfort (a ideálně snídani, neboť na ty ai potrpíme), a pokud je to hodně dopředu, pak taky ubytování s možností odložené platby - nikdy nevíte, jestli se v mezičase něco nepřihodí. (Letenky jsou v tomto směru jiná kategorie, tam člověk musí počítat s tím, že o peníze většinou přijde, pokud neobjedná letenky flexibilní, ale jejích cena nedává pro levné cestovaní smysl.) Já mám nejradši ta ubytování, kde lze platit až na místě, ale takových je na Bookingu málo. Někdy za možnost oddálit platbu chtějí poplatky, občas přijatelné, jindy méně - cestovaní a jeho plánování je zkrátka o kombinování a přemýšlení o míře rizika, které jsme ochotni podstoupit, a více lokalit znamená kombinaci různých podmínek. Na rozdíl od Polska nebo Baltu máme teď naštěstí lokality jen dvě, ale i tak se to liší, takže platbu za Londýn si teď v noci už naúčtovali a Göteborg budeme platit až během dne.

Když jsem obě ubytování rezervoval, zadal jsem číslo karty, které jsem v historii při placení používal v méně důvěryhodných obchodech (třeba v čínských e-shopech), dokud jsem nepolevil a nepřestalo mi to být jedno. Před touhle cestou jsem si na ni ale vzpomněl, a tak jsem ji znovu vytáhl. Jenže sloužila jen pro rezervaci a permanentně na ní nejsou peníze. Proto jsem včera musel na Booking.com číslo karty změnit. K tomu mi pro změnu posloužilo číslo jednorázové virtuální karty. Peníze odešly a karta zanikla.

Z Hradčanské by to sice bylo o krapet rychlejší a mohli bychom kvitovat, jak máme dostupné letiště, ale ani z Berouna se necestuje nijak komplikovaně. Stačí sednout kousek od bytu do autobusu 384, který teď ráno jede na Zličín, a tam přesednout na linku 100, která končí u terminálu. Příští rok oslaví toto rychlé spojení mezi nádražím a konečnou metra B na kraji Prahy a pražským letištěm své čtvrtstoletí. Zdá se mi, jako by to bylo pár let, co ho zavedli.

Na proslulou rybí tržnici Feskekörka, o které jsem se včera dočetl a kterou bych v Göteborgu nerad minul, je to od berounského bytu nejrychlejší trasou po silnici přesně 1448 kilometrů - před Dánsko je to prostě zajížďka, ale bez použití trajektu to nejde jinak. Čeká nás tedy pořádná štreka! Jenže my si to chytře zkrátíme, jednak poletíme rychle a jednak přímočařeji.

A ještě jedno číslo. Parters Banka, jejž kartu jsem si zvykl pro platby v zahraničí používat, mi zrovna napsala, že jsem letos díky ní právě na nich ušetřil 1500 Kč. Partners jsou sice kdozadkunakopání sviňští finanční poradci, ale protože se snaží do banky nalákat co nejvíc lidí, nemají pro převod hlavních měn kurzové přirážky. Při jednotlivých platbách je to fuk, ale pokud se platí opakovaně a dlouhodobě, něco se na tom dá ušetřit.

Když už jsem u těch čísel a přemýšlení o cenách, vzpomněl jsem si, že mám od té doby, co byla a. v Jižní Americe, kam já se nikdy nepodívám, v Revolutu ještě nějaký zbytek kolumbijských dolarů. Je to přesně 0,06 tamní měny. A je to opravdu zbyteček, po přepočtu na české koruny asi tři setiny halíře, tedy 0,0003 Kč. Jako řádný hospodář bych se tam měl přece jenom vydat a utratit to.

K neuvěření! Za necelou hodinu jsme včetně nákupu snídaně na Zličíně na Letišti Václava Havla.

Pražské letiště se od dob, co jsem začal pořádně létat, dost změnilo. Je větší, čekání na lety je komornější a některé gaty jsou v přízemí. A tohle přesně je náš dnešní případ. Bránu nám otevřeli hodinu před plánovaným odletem (snad je to předzvěst toho, že odletíme včas), ale stejně musíme ještě několik desítek minut čekat. Jak letíme na týden, připlatil jsem ke své letence jedno kabinové zavazadlo, letět jen s batohy pod sedadla by moc praktické a čistotné nebylo. Navíc British Airways mají kabinové zavazadlo v ceně letenky, takže šlo jen o tenhle příplatek. A přestože je Ryanair hodně nízkonákladová společnost a každý prd navíc si nechá zaplatit, ke kuférku jsem měl i prioritní odbavení. Moc jsem se nerozhlížel kolem, a tak jsem myslel, že hned po kontrole palubního lístku půjdeme do letadla, jak je jinde zvykem. Říkám teď J., že se uvidíme v Göteborgu a využívám svého přednostního práva. Ale priority tady znamená jen sednout si dříve na sedadlo před čekáním na let, respektive hlídat místo druhému. Aniž bychom opustili budovu, natož Prahu, jsme stále spolu.

Kdepak nastoupit do letadla hned u gatu, ještě se po letištní ploše projedeme autobusem! No, však letíme low-costem a stojánky u terminálu jsou drahé. Ještě že jsme nikde nemeškali, přijít pozdě by mohlo znamenat najít jen zavřenou bránu.

Tolik péče jsem během svých létání ještě nikdy nezažil! Vyfasoval jsem místo hned u nouzového východu, takže jsem si do přihrádky nad hlavou musel odložit nejen palubní zavazadlo, ale i batoh, co bych normálně musel mít pod sedadlem před sebou, a nakonec i mikinu, kterou jsem si narychlo sundal. A pak jsme ještě všichni ve  dvou řadách sedadel u emergency exits dostali rychlé instrukce, jak otevřít dveře, až budeme muset nouzově opustit letadlo. A máme tady luxusní prostor na nohy, já sedím u okna, a sedadlo uprostřed je navíc volné!

Irské aerolinky Ryanair jsou jednou z největších leteckých společností v Evropě. Byly založeny už v roce 1984 a sídlí v Dublinu. V současné době létají cca do 200 destinací ve 40 zemích. Co moje paměť sahá, nikdy jsem nezažil, že by Ryanair zažíval zlé časy nebo žehral na nepřízeň. Za jakýchkoli okolností byl schopný se přizpůsobit nastalým podmínkám a v dobách, kdy i velcí národní dopravci dostávali finanční injekce nebo restrukturalizovali, tihle modrožlutí dravci byli schopní obsazovat místa uvolněná na letištích po celé Evropě krachujícími dopravci. Tohle je můj první let s nimi, protože jsem se s nimi vždycky létat bál - jejich způsoby jsou naprosto nelítostné a místy velmi, velmi brutální. Ředitel Michael O'Leary je tak dost magor, nedávno se mimochodem kočkoval a Elonem Muskem a před časem přišel třeba i s tím, že si nechá vyrobit letadla, ve kterých budou místa na stání, aby se do nich vešlo víc lidí. Zejména Ryanair coby průkopník nízkonákladových letů díky přiměl k létání milion Evropanů, donutil konkurenci k rapidnímu snížení cen a má výrazný podíl na tom, že cestování letadlem tolik zevšednělo. Uvidíme, co se bude dít, pokud se svět nevzpamatuje z Hormuzu a kerosin zdraží.

Zatímco jsme ve vzduchu, na zemi se mohou dít věci! Ne že by jednomu neprospělo dát si na hodinu a půl oddych od události pozemského světa, ale klienti jako obvykle netuší, že cestujeme. Protentokrát jsem to stejně jako minule při cestě do Kodaně vyřešil tak, že to nejžhavější ohlídá J. z Göteborgu, a jakmile přistaneme, zase se honem přicucnu k notebooku, a navíc je pondělí ráno a riziko, že někdo bude na něco hned spěchat, je malé. Horší to bude během letu do Londýna - letíme v 11 a let trvá dvě hodiny. Zjevně jsem měl zatmění, když jsem objednával letenky. Ale včera večer mě napadlo, že je to vlastně řešitelné velmi jednoduše. U Ryanairu se internet kupodivu dokoupit nedá, ale British Airways mají na palubě za nepříliš vysoký poplatek WiFi.

To naše neskutečné dítě göteborské nám nachystalo itinerář na celé čtyři následující dny, takže máme až do čtvrtečního odletu naplánováno, co všechno bychom měli vidět, zažít a navštívit. J. nám to na pěti stranách poslala už včera a máme to včetně map s vyznačenými trasami a vypsanými linkami tramvají, autobusů a lodí.

S barovým vozíkem už projeli, s daňově zvýhodněnými suvenýry v podobě kosmetiky, šperků, alkoholu a já nevím čeho ještě taky, ale co jsem ještě nezažil, jsou charitativní losy, se kterými letušák prochází právě teď. Mají tři různé ceny a vyhrát se dá milion eur nebo nové auto. Anebo taky (jestli nelžou) pomoct dětem v nouzi po celé Evropě. Tipuju, že kdybych se nechal ukecat, k čemuž nemám daleko, vyhrál bych maximálně kredit na nákup při příštím letu s Ryanairem.

Jsme nad švédskou pevninou a před Göteborgem jsou lesy a spousty vodních ploch. A vypadá to, že bude slunečno.

Je to tak, po necelých 4 letech jsem zase v této severské zemi.

Letiště Landvetter je druhé největší letiště ve Švédsku, samozřejmě po tom stockholmském. Je to ale takové letišťátko. Leží asi 20 kilometrů od města a ročně odbaví necelých 6 milionů cestujících. Na předcovidová čísla se zatím nevrátilo.

Potenciálu dopravního spojení mezi letištěm Landvetter a centrem Göteborgu se chopil Flixbus a provozuje tady kyvadlovou dopravu, takže se dá do města dopravit poměrně levně, a přitom bezstarostně. Jízdenka se dá koupit z české aplikace, stojí zhruba 150 korun a platí nejen pro vybraný spoj, ale dokonce až 12 hodin před ním a po něm (ovšem podle obsazenosti). Oproti vlaku nebo autobusu flygbussarna je to o dost levnější a zastávka se najde snadno - je to číslo 5 hned před terminálem vpravo.

A ten náš vůz není ani zdaleka plný.

Do centra města nevede od letiště nějaká silnice po periferiích, ale rovnou dálnice číslo 40 od města jménem Borås. Při nástupu jsem šlápl do mazlavého čehosi, a když jsem se to snažil šetřit z boty, řidička z toho měla hroznou bžundu.

Samotné centrum jsme přejeli a vystoupili jsme na konečné, autobusovém a vlakovém terminálu Nils Ericson Terminalen.

Přes aplikaci Västtrafik To Go se dají kupovat göteborské jízdenky na MHD. Celodenní pro pásmo A stojí 120 SEK, třídenní 240 SEK, takže to byla jasná volba. Můžeme neomezeně cestovat tramvajemi, autobusy i místními loděmi, přesně podle itineráře.

Mně se jízdenku podařilo koupit hned, J. napotřetí, ale zvládli jsme to.

Naše první tramvaj, symbolicky nesoucí číslo 1, nás odvezla směrem k hotelu. Mezitím jsme mluvili s j. a ujistili jsme ji, že leccos zvládneme bez návodů, ale držet se itineráře zatím úplně nemůžeme.

Náš hotel ubytovává až od tří dopoledne, ale řekli jsme si, že to zkusíme. Recepční nebyl proti a tvrdil, že pokoj je připravený. Jaké však bylo překvapení pokojské, když jsme se tam zjevili! Ale nám to nevadí, měli jsme jedinou ambici: někde si nechat kufr.

Říkám si, že je mi zdejší hlavní nádraží nějaké povědomé. A opravdu, já jsem tady v roce 2022 přestupoval!

Když nevíš, co by, vrať se já začátek. Pro nás to konkrétně znamenalo zběhat několik provozoven s jídlem, až jsme si dali smažené kuře s hranolky u Číňana s výhledem na box, kam jsme s Flixbusem přijeli z letiště. Zatímco u nás máme KFC, tady to kreativně pojmenovali NFC. Ač jsme byli v celém podniku a jeho okolí sami, Číňan na nás zaťukal přes sklo, abychom si jídlo došli vyzvednout. No, účel to splnilo, ale za ty prachy, nevím, nevím.

Ti klienti se umějí probrat. Navalili to na mě v nejnevhodnější dobu, ale já se nevzdám! Museli jsme se rozdělit, protože je nesmysl, abychom dva jen tak civěli na dopravním terminálu, a sejdeme se před exkurzí po škole.

Ještě že existují mapy a fungují i ve Švédsku! Vydal jsem se směrem, kde jsem tušil univerzitu naší j., a zvolil cestu kolem kanálu Vallgraven, obepínajícího staré město. Pak jsem nasedl do tramvaje, protože  můžu, když mám třídenní jízdenku, a aplikace radila využít nástupiště A. Jenže se kdoví proč ukázalo, že jede opačným směrem. Na další zastávce jsem tedy vystoupil a nastoupil do tramvaje směrem druhým. Minul jsem Göteborskou univerzitu, tu ale nepotřebuju, a za chvíli se přiblížil. Začátek exkurze je blízko.

Tak tady to naše dítě šikovné studuje!

Göteborská hromadná doprava je intenzivní a promyšlená. Zatím tady jezdí jen tramvaje, autobusy a také vlaky, ale momentálně hloubí metro. Do tramvají se leze všemi dveřmi, ale do autobusů jak kdy - do modro-tyrkysových se může nastoupit taky libovolnými dveřmi, ale do růžovo-modrých a ryze modrých se vstupuje předem a ke čtečce u řidiče se přikládá jízdenka.

Dnes bude v Göteborgu hezky, ranní slunce o tom dává vědět. Jenže hezky na místní poměry znamená sice slunečno, ale taky dost větrno a teploty maximálně kolem 10 stupňů. Včera jsem byl moc rád, že mám s sebou zimní bundu. Jak tady j. mohla přežít zimu?

No, nebylo to špatné.

Včerejší exkurze po škole a kolejích se nesla v duchu únavy a nervozity, protože na 75 stran sraček, se kterými jsem se musel vypořádat, se nedá jen tak zapomenout. Ale během dnešního dopoledne jsem si dal rychločtení a mám téměř hotovo (a jednoho klienta jsem mezitím úspěšně odradil), tak se můžu přece jenom vydat na průzkum města. Mám zpoždění, ale doženu to!

Čtvrť Olskroken, ve které je náš hotel, si ráno j. pochvalovala, protože je sympatická a s její školou ji spojuje přímá tramvaj.

Tři mrakodrapy hotelového a kongresového komplexu, jednoho z největších ve Skandinávii, byly postaveny postupně v rozmezí 30 let, poslední v roce 2014. Celkem je v nich asi 1200 pokojů.

Takhle se v Göteborgu buduje budoucí metro.

Jedna z hlavních atrakcí Göteborgu je opravdu obrovský zábavní park Liseberg, otevřený už v roce 1923. Vedle stálých atrakcí, normálních i zcela extrémních, sem miliony návštěvníků míří každý rok na sezónní akce.

Náměstí Götaplatsen je považováno za kulturní centrum města, protože je tady koncertní síň, muzeum a divadlo. Vévodí mu obrovská Neptunova/Poseidonova socha.

Na hlavním göteborském bulváru Kungsportsavenyen neboli Aveny, který z jedné strany ústí do náměstí Götaplatsen, se údajně odehrává vše podstatné: setkávání, kultura, bary a život denní i noční.

Teplý bufet v jednom supermarketu na cestě do Hagy mi posloužil jako zdroj dnešního oběda, i když jsem po ranní dávce zase takový hlad neměl. Bylo to pestré a bylo toho dost a nejlepší byla slanina. Škoda že jsem si tam nabral brambory, byly na tom nejtěžší a vlastně zbytečné.

Centrum mořských plodů najdete v Göteborgu v budově připomínající gotický kostel, podle čehož se i jmenuje (ve švédštině Feskekörka), ale jde maximálně o svatostánek gurmetů, protože se jedná o krytou tržnici. Jenže klasické trhovce tady nehledejte, uvnitř se momentálně nachází několik fancy, tedy fajnovych podniků, jejichž ceny jsou pro našince oční bulvy protáčející. Ale zajít jsem sem musel, protože jsem to měl v plánu, a navíc tady mám sraz se zbytkem části rodiny, jež v těchto dnech pobývá stejně čerstvý přímořský vzduch jako já.

Švédský trdelník se jmenuje kanelbulle. Jde o skořicového šneka z kynutého těsta posypaného cukrem. 4. října tady dokonce slaví jeho svátek. A ve čtvrti Haga v cukrárně Husaren prodávají šneky přes celý talíř. Ale nejen to. Ráj pro diabetiky!

Pro čtvrť Haga ve starém městě Göteborgu jsou typické domy, které mají první podlaží zděné (to byla kvůli častým požárům úřední povinnost) a další dvě dřevěné. Ale není to pravidlem. Ústřední ulice se jmenuje Haga Nygata a je malebná a upravená a pro fotografy má takřka unikátní kouzlo, protože v ní neparkují žádná auta. Lemují ji desítky obchodů, kaváren, restauraci a butiků a je to častý cíl turistů. Však v našem itineráři byla naplánovaná už na včerejšek!

Když jsem psal o MHD, zapomněl jsem na lodě. Tahle má číslo 286 a díky j., která se tu vyzná, a jízdence, která platí ještě přes 40 hodin, nás převáží po řece Götě.

Budova Karlatornet je momentálně nejvyšší stavbou ve Švédsku. Měří 246 metrů a dokončena byla v roce 2024, ale dosud evidentně nebyla otevřena.

Speciálním bodem dnešního programu je tahle místní sauna. Rezervaci máme na šestou, ale jsme jen náhradníci. Avšak podle toho, co říká j., to nevadí a můžeme dovnitř i tak.

Ta göteborská sauna je zážitek, už jen proto, že se člověk ohřeje. Do vody mě nedostali, protože než jsem ušel 200 metrů k bazénku, zase jsem vychladl. J. to pochopitelně dala a potopila se až po hlavu. Jenže vzhledem k tomu, že já celé odpoledne chodím po městě v několika vrstvách a péřové bundě, považuju už jen to, že jsem byl schopný chodit po venku jen v plavkách, za srovnatelný výkon.

Největší údiv ale sklidilo setkání v šatnách. Byli jsme tam v tu chvíli tři chlapi. Snažím se rozkoukávat a pomalu si dávat věci do skříňky, která musí zůstat odemčená, protože máme jen jeden zámek a žádat personál o půjčení jiného se mi nechce. Najednou mě někdo osloví, a když se dívám nechápavě, anglicky se ptá, kolik je hodin. Lámaně si vzpomínám, jak se řekne "za osm minut šest", a odpovídám. Ptá se, odkud jsem, a když hlásím, že z Česka, odtuší, že je taky Čech. A třetí na to, že jsme se tam tedy pěkně potkali, protože on taky mluví česky. Na vysvětlenou dodávám, že šlo o Moravana, který z Olomouce přes Pobaltí a Finsko navštěvuje baltské a severské sauny a už se vrací domů, jen má v Göteborgu problémy s motorkou. Druhý, který předtím začal mluvit jako první, žije ve Švédsku už od studií, v Göteborgu deset let a celkově let patnáct.

V sauně se objevil ještě jeden krajan, a než jsme odešli, zamířil sem ještě jeden pár.

Chceš-li potkat Čecha, zajdi v Göteborgu do sauny.

Budova opery byla na břehu řeky Göta postavena v roce 1994. A z některých pohledů by měla připomínat loď.

Na náměstí Gustava II. Adolfa je socha, která ukazuje, kde má město vzniknout. A taky místní radnice.

Myslel jsem, že zajedeme do něčeho lepšího, ale nakonec jsme zvolili dokonce levnější verzi fastfoodu. Ono to je vlastně ve výsledku jedno a normální restaurace jsem se stejně bál, protože by to trvalo. Maxe nám j. s k. slibovali od Kodaně, tak jsme ho konečně zkusili. A bylo toho dost.

Řekl jsem si, že se po večeři ještě projdu, protože jídla bylo opravdu příliš, takže jsem vystoupil o zastávku dříve, a na co jsem nenarazil... Jediné obchody, ve kterých lze ve Švédsku legálně koupit alkohol s více než 3,5 % alkoholu (kromě restaurací a barů pochopitelně), je státem provozovaná síť Systembolaget. Funguje od 50. let, zavírá brzy večer a najít nějakou prodejnu není snadné. Včera jsem jednu viděl z tramvaje a dnes při procházce městem ani jednu. A po zavření jsou takřka neviditelné.

V běžných supermarketech lze koupit pivo s názvem folköl, tedy s obsahem pod zmíněná 3,5 procenta alkoholu. A s vínem je to tím pádem mnohem, mnohem horší.

Nechápu logiku hotelů, které dávají k dobru možnost uvařit si v pokoji kafe nebo čaj. Při příjezdu je připraven malý výběr čajů a přibližně dvě kafe, samozřejmě instantní, ale jakmile to spotřebujeme, nikdo to už nedoplní. Schválně jsem nechal na stole prázdnou skleničku, kde včera dva sáčky s kafem byly, aby si toho pokojská všimla, a nic.

Ono to tady s tím kafem je stejně problematičtější. Preso tady dělají jen někde a většinou je k dostání bryggkaffe, filtrovaná káva. V cukrárně v Haze jsme na baru viděli konvici, ze které si ji bylo možné libovolně dolévat. My jsme si tam ale dali cappuccino a to byla jediná možnost, jak si dát kafe, které aspoň jako kafe chutná. Bohužel ani ke snídani preso nebude, zase ten jejich filtr...

Včera nás na to j. upozorňovala, ale až dnes jsem měl možnost si to ověřit v praxi. Göteborg leží oproti nám hodně na serveru (skoro na 58. rovnoběžce), a i když je ještě poměrně daleko od polárního kruhu, severní polokoule je už v této době nakloněná ke Slunci natolik, že večer nezapadne úplně za obzor, takže v noci není úplná tma. Máme tak možnost zažívat lehkou verzi polárních dnů.

Dnes ráno je v Göteborgu krušno, ale aspoň můžeme natrénovat odolnost proti mrazu - jsou 3 stupně pod nulou. j., která původně neměla jít na dnešek do školy, nakonec musí na prezentaci, a navíc dříve než obvykle, a tak jsme se u snídaně sešli už krátce po půl sedmé.

Do aglomerace Göteborgu patří i celé souostroví v Göteborském zálivu. Dá se na ně dostat na jízdenky, které pořád máme v aplikaci, a trajekty jezdí z přístavu Saltholmen, kam nás pohodlně doveze tramvaj číslo 11, na kterou jsme přestoupili ve stanici Brunnsparken, odkud jsme pro změnu jeli včera po večeři k hotelu. Jediným dobrodružstvím v jedenáctce je kontrola zmíněných jízdenek, neboť před chvílí přistoupil revizor. Ale pro nás to není žádný problém.

Ti Češi jsou fakt všude, dokonce i v přístavu - a stejně jako my se dva, zřejmě táta se synem, chystají plout na některý z ostrovů. Na rozdíl od nás si ale nebyli jistí, jestli tam platí jízdenka na MHD.

Ale kdyby jenom Češi... Mám pocit, že tam směřuje i půlka všech turistů.

Se zastávkami na ostrovech Köpstadsö, Styrsö a Donsö jsme dojeli až na nejjižnější trvale obydlený ostrov souostroví Vrängö. Protože na jednotlivých ostrovech mají lidé z pevniny chaty, v přístavech jsme si všimli koleček, která tady mají zaparkovaná na odvážení zásob, které si s sebou vozí lodí. Kupříkladu na Vrängö, který má necelých 400 obyvatel, totiž vůbec nejezdí auta.

Fotky jsou ošklivé, protože mají upatlaná okna.

Auta tady sice nejezdí, ale úplně bezmotorové to na Vrangö taky nebude.

Nejvyšší bod ostrova, "rozhledna" Lotsukiken, leží v nadmořské výšce 10 metrů. Je odtud výhled široko daleko a směrem na západ přes je Dánsko.

Dohadujeme se, jestli je Baltské, nebo Severní, ale vždyť ono je to vlastně úplně jedno!

Piknik na pobřeží byl myslím taky v itineráři.

Na zpáteční cestu jsme zvolili delší trasu, ale v patře lodi je kavárna s tím jejich kafem a zajíždí to dovnitř zálivu.

A protože při jedenapůlhodinové cestě lze v pohodlí lodi dělat cokoli a British Airways se připomněly, jsme odbaveni na cestu do Londýna. Za 21 hodin a kousek opouštíme Švédsko a vydáme se na jihozápad.

Velká tržnice v centru Göteborgu taky není moc tržnice, ale spíš centrum, kde se dají koupit dobroty a ochutnat tradiční jídla. Taky dost fancy, ale ceny jídel byly přijatelné. A jestli jsme to dobře pochopili, dají se tady sehnat uzeniny z losa, soba i medvěda.

Hledat přijatelnou restauraci s rybou v Göteborgu je jako snažit se najít smažák v madridské Malasaně. Pár akceptovatelných jsme jich našli, ale skončili jsme v řeckém bistru. A já jsem rád, grilmix byl super!

V ulici Sveagatan jsme narazili na českou hospodu Gyllene Prag. Chtěl jsem vejít dovnitř a zařvat: "Je tady někdo z Česka?", ale nějak mi přišlo zbytečně to zjišťovat. Měli tam plzeň.

Každý den jezdíme z hotelu kolem starobylé pevnosti a mým cílem ji bylo dobýt. A výživná večeře k tomu byla vhodnou příležitostí. Byla postavena na konci 17. století na kopci Gullberg a byla součástí obranného systému města. Obránci hlídali Göteborg z vyvýšených míst proti nepřátelům, zejména Dánům. Název Lev pochází od velké sochy na vrcholu, symbolu historické oblasti Västergötland.

V pondělí to byla jen taková rozcvička a přelet z Berouna - nachodil jsem asi 13,5 kilometru. Včera, ačkoli jsem vyrazil až odpoledne, jsem nakráčel rovných 15 km a stejnou vzdálenost, přestože jsme část dne strávili na lodích, jsem přidal dnes. Chůze s s mnohem lehčím batohem nepůsobí mým nohám tak zásadní potíže, jako když se trmácím se zavazadlem, ve kterém mám všechno, co mám.

Dnes jsme na jeden otevřený Systembolaget narazili, tak jsem zakoupil vzorek opravdových, více než 5% alkoholu obsahujících švédských piv.

Včera jsme v centru města narazili na areál, na kterém bylo vidět, že z tamních objektů na člověka dýchne historie. I když okolí tvoří převážně moderní domy, na které navazuje obchodní čtvrť, Kronhusbodarna, několik malých budov rozesetých kolem nádvoří, a Kronhuset, který je jedním z nich, byly postaveny už v 17. století. Původně tu stály dřevěné domy sloužící jako řemeslné dílny a sklady a po požáru v roce 1746 byly nahrazeny stavbami kamennými. Kronhuset, který je největší, byl postaven jako sklad vojenského materiálu. V roce 1660 tady byl korunován za krále, ještě jako pětileté dítko, Karel XI.

Když jsme v hotelu vraceli klíče, recepční si všimla, že jsme z Česka. Zaradovala se a lámaně na nás vyhrkla: "Strč prst skrz krk!" Výborně, zhodnotili jsme její výkon. A ona pak spustila asi minutový monolog, zřejmě o tom, že buď měsíc, nebo dva studovala slavistiku a snažila se učit česky a polsky, jenže to bylo so hard, což já jsem jí rozuměl jako suchard a myslel jsem si, že nám chce říct, že Češi jsou hrozní suchaři. Bodejť by se jí to nezdálo těžké a suchopárné, když první věta, kterou ji naučili, byla Strč prst skrz krk.

A ona naučila mě, že bych si karty od pokoje neměl nechávat mezi platebními kartami, protože obsahují magnetický proužek.

Díky j. už jsme se naštěstí v Göteborgu trochu zorientovali a s její pomocí zvládáme i všelijaké přestupy v rámci MHD, takže jsme na zastávku Flixbusu nemuseli až na terminál k hlavnímu nádraží, ale jen na zastávku Körsvagen. Odtud to je na letišti za 20 minut. A díky kódu v aplikaci Air Bank máme dokonce 10% slevu.

Alternativou k Flixbusu jsou autobusy Flygbussarna, které po stejné trase pendlují každých 20 minut, takže častěji. Pro nás by ale byla jízdenka o dost dražší, stojí 129 SEK. Jízdné pro mladé do 26 let je "zhruba" srovnatelné s Flixbusem.

V roce 1927 (příští rok to bude přesně 100 let) založili Assar Gabrielsson a Gustaf Larson v Göteborgu továrnu na výrobu aut Volvo. Ta tu dodnes sídlí a díky tomu je město významným průmyslovým centrem Skandinávie. Dozvědět se i automobilce víc a projít si průřezem její historie lze ve Volvo Museu.

Tak důkladnou a zevrubnou prohlídku jako na letišti v Göteborgu jsem ještě nezažil. Ale prošli jsme. Oba.

Přijde mi neskutečné, že neletíme tam a zpět, ale v rámci téhle cesty absolvujeme celkem tři lety, takže je to takové pestré a cestovatelské. A skvělé je, že na palubě British Airways jde opravdu připlatit za internetové připojení, takže j. nemusí zbytečně sledovat cizí práci a může se věnovat čekání na k.

Pod námi jsme identifikovali Rotterdam. Ale s funkčními mapami to zase tak inteligentní postřeh není.

Přistávali jsme dlouho, ale zase jsme si to užili, protože za světla lítám málokdy.

Velmi pozdní oběd si dáváme u Victoria Station. Londýn je bláznivý, ale jsme tu!

Chvíli nám trvalo než jsme se vymotali z Heathrow, protože to letiště je neskutečný labyrint, a nám to navíc značně zkomplikovala práce. Abychom aspoň trochu hnuli, nechal jsem část do metra, jenže tam mi to pro změnu komplikoval vypadávající signál, jakmile jsme vjeli do tunelu. Na přestupní stanici se mi podařilo poslat to, co spěchalo, až jsme se nakonec ocitli na místě, které člověku na stresu neubere - Victoria Station. Odtud j. v roce 2020 vyjížděla na 20hodinovou cestu domů za covidu. J. se nechala přesvědčit, abychom místo vlaku pokračovali autobusem, což mě baví, i když je to s ohledem na odpolední provoz asi dvojnásobně delší varianta.

Jediného cíle, který jsem si tady letos zatím dal, jsme dosáhli záhy. Stačilo se v double-deckeru rozhlížet. Sídlo britské tajné služby MI6 je zvláštní členitá stavba a zjevně v jedné z posledních bondovek zničena nebyla.

Ty londýnské autobusy jsou fajn, jen se trošku moc kolíbají dopředu a dozadu, jak řidiči pořád šlapou na brzdu a přidávají plyn. A když jeden neví, kde vlastně je a kam pořádně jede, používá aplikaci, která jeho trasu každou chvíli přepočítá a variant je příliš, do cíle zbývá hodně desítek minut, a navíc to venku vypadá, že každou chvíli začne pršet, značně to omrzí. A tak jsme kdesi vystoupili, abychom pak zase nastoupili a znovu vystoupili, až nás třetí autobus odvezl do Streathamu, kde jsme našli vlak.

Na zastávce Herne Hill to máme k ubytování dál, než jsme měli předtím, ale nevěšíme hlavy. Všechny cesty vedou ke Crystal Palace Parku.

Když jsme blízko k bydlení, míjíme uličku s kočkou.

V domě Melrose House nás uvítaly dvě babky, jedna shrbená a druhá taky šedivá. Podezřívám je, že ani pořádně neumějí anglicky, protože měly problém nám říct, kde najdeme pokoj. Až když jsme v prvním patře neviděli čtyřku, došlo nám, že "top" znamená, že bydlíme až úplně nahoře.

Jsem nadšen! Z velmi civilizované společnosti ve Švédsku jsem odletěl do Londýna, který my Východoevropané považujeme rovněž za civilizovaný, ale zhruba po půlroce jsem se vrátil zpět do Albánie. Večeři jsme si pořídili v Sainsbury's, přestože okolí našeho viktoriánského domu nabízí nespočet příležitostí ochutnat více či méně prefabrikované (McDonald's, KFC, Burger King, Pizza Hut) a více či méně autentické, tu důvěryhodnější a jinde méně, gastronomické výtvory. Hlavní ulice se hemží mnoha bistry, která nabízejí průřez místní etnickou směsicí - je možné tady koupit arabskou, čínskou, thajskou, indickou nebo malajskou kuchyni. Ceny jsou rozličné a jejich výše (od 5 až po 20 Ł, přijde na to, na co máte zrovna chuť a jak hodně je vaše peněženka otevřená) se už z dálky pozná podle toho, jak daný podnik vypadá. Spousta z nich byla zavřená a nevím, zda navždy, nebo jenom do zítřka. Ve spoustě podniků nabízejí tradiční anglické fish & chips, na které určitě musíme zajít. Mezi těmito občerstvovnami jsou obchody se vším možným a všemu vévodí obchody označené "off licence", což, jak už teď vím, znamená večerky nabízející kromě nejrůznějších laskomin a drobných dobrot alkohol, jen není možné ho konzumovat uvnitř (licenci, o níž je řeč, mají restaurace a puby), v těchhle obchodech ho lze jen koupit a odnést si ho domů. Z uvedeného vyplývá, že čím víc se člověk ke čtvrti, jako je ta naše (jmenuje se Penge), přibližuje tím, vyšší procento v autobusech tvoří přistěhovalci - Afričani, Indové a podobně. A typické je to hlavně pro autobusy, které se vyznačují tím, že ať už jich za den použijete kolik chcete, vždycky zaplatíte maximálně asi 3,60, zatímco metro a vlaky jsou dražší. Zatímco ve vlaku a v metru jsme tedy měli šanci poznat alespoň pár lidí vypadajících jako domorodí Londýňané, v autobusech už se jich cestou na Penge vyskytovalo mnohem míň. Ale těžko říct, zda vlastně šlo o skutečné Londýňany - jeden z důvodů, proč Britové v roce 2020 opustili Evropskou unii, byl příval migrantů z východní Evropy, zejména Poláků. Ti, kteří už tu byli, tady ale zůstali a i to se dá poznat: na nejednom obchodě jsem dnes viděl nápis sklep a několik prodejen se specializuje na zboží z východní, případně i jižní Evropy. Ta změť lidí a podniků, kterých jsou ale plné mnohé čtvrti ve Velkém Londýně (až pojedeme do Camden Townu, bude to tam naprosto stejné), mi hrozně moc připomněla Tiranu. I tady je možné potkat restaurace, o které by si jeden neopřel ani kolo, natož aby v nich poobědval, jen na rozdíl od Albánie jsou všechny podniky označené a nějak se jmenují, a navíc je tady provozují migranti z mnohem pestřejších destinací, než jsou ti tiranští.

Pokud pojedu na půl dne do centra Londýna, bude mi to stačit. Zbytek klidně můžu strávit popojížděním autobusem po stejně mozaikovitě poskládaných místech, jako je tohle.

Jedním z úkolů večerní procházky bylo zakoupit skleničku, kelímek nebo hrnek. Staré dámy nám totiž v podkroví viktoriánského domu zanechaly jenom jeden hrníček. Na co ale neopomněly, vedle hygienických propriet, je instantní kafe v dostatečném množství. Jenže když ho nemáme z čeho pít, je to skoro stejné jako v göteborském hotelu, kde jsme měli kafe k dispozici jenom dvě a do konce pobytu ho pokojská nedoplnila, protože k nám ani jednou nepřišla uklízet.

Zvládl jsem jak nákup hrnku včetně konverzace s prodavačem, kterému jsem musel vysvětlit, že jsem v pohodě, jen musím design konzultovat s manželkou, tak pořízení dvou lahví vína u indické prodavačky v obchodě s evropskými potravinami, aby bylo dnes večer do obou hrníčků co nalít. Kafe si dám ráno k snídani.

J. si dnes všimla jedné zajímavé věci, která mi nikdy nedošla. Britská auta mají vepředu bílé a vzadu žluté poznávací značky. Tohle rozlišení bylo zavedeno v roce 1973. Do té doby měla vozidla ve Spojeném království černé značky s bílými nebo stříbrnými popisky, jenže s rostoucím množstvím aut na silnicích bylo třeba zavést nová pravidla bezpečnosti. Černá na žluté je dobře viditelná, ale tolik neoslňuje řidiče jedoucí vzadu. Naopak bílá odráží světlo, a je tedy viditelnější a bezpečnější pro vozidla jedoucí v protisměru.

V Londýně je ráno, díky časovému posunu tady máme před osmou hodinou, a vypadá to, že bude hezky. Předpověď sice hlásí oblačno, ale sluníčko se dere zpoza mraků a mělo by být až 18 stupňů.

Za to všemožné včerejší popojíždění metrem z letiště a pak několika autobusy a dvěma vlaky mi provozovatel dopravy v Londýně naúčtoval 11,25 libry. Není to sice žádná láce, a navíc to dohromady bude dvojnásobek, ale částku zvyšuje to letiště. Dnes by to mělo být míň. Hlavně ale musíme vymyslet nějaký rychlejší způsob, jak se přepravovat.

Snídani u dvou dam připravuje asi sedmdesátiletý chlapík, který před domem parkuje starý otřískaný ford, zatímco ženy jezdí mercedesem. Když jsme do rozlehlé kuchyně s jídelnou, byli jsme tam s ním sami. Na dotaz, jestli si dáme míchaná vajíčka, jsem drze odpověděl, že si dáme full English breakfast. To znamená kromě vajec i slaninu, která domem voní už od půl osmé, fazole a žampiony. Tím jsem ho zaměstnal a ucpal frontu, protože vzápětí přišel pár Čechů a ještě dva Francouzi a všichni si dali totéž. Jen jsem si musel do pokoje zaběhnout pro vlastní bagetu, protože ten tousťák je dá jíst, jedině když je nouze.

Usuzuju, že muž, který v našem B&B připravuje snídaně, se jmenuje Mark, protože na vchodových dveřích je napsáno, že pokud něco nebude fungovat, máme kontaktovat Marka. Jakmile jsem spustil lavinu se snídaněmi, naplno se projevily jeho limity. Už když jsme do kuchyně přišli, byl tam hrozný nepořádek po předchozích hostech, a on přitom seděl v pokoji a díval se na televizi. Šest anglických snídaní bylo nad jeho síly. Nejdříve obsloužil nás, Čechy přeskočil a donesl dva plné talíře Francouzům. Na oba Čechy mu nezbyla vajíčka, takže pán musel čekat, až dojde do obchodu. Za trest pak dostal várku asi šesti míchaných vajec a soudím, že nemohl odejít, dokud nedojedl. Připravené zásoby na bufetových stolech se mezitím ztenčily. Pomerančový džus nebyl už při našem příchodu, ale ten doplnil. Croissant jsme stihli poslední a další už nebyl. Jestli je Mark stejný údržbář jako kuchař a manažer kuchyně, nedivím se, že se v instrukcích pro ubytované odvolávají na fyzické postižení personálu.

Zdrojem největších dramat v londýnském ubytování není údržbář, kuchař a číšník v jedné osobě Mark, ale doslova zdroj. Loni jsem si před cestou do Londýna koupil nový adaptér do anglických zásuvek, jelikož ty, které jsem měl, byly zřejmě nefunkční, jenže ten jsem zapomněl už v hotelu, ve kterém jsme bydleli se Špacíry (a na oplátku jim odnesl klíč od pokoje, ale ten jsem jim dojel vrátit). V hostelu, kde jsem potom bydlel sám, jsem si za pět liber koupil jiný a ten jsem letos s sebou vzal, jenže je to jediný kousek, který máme, a tak se o něj musíme přetahovat. Ještě že je víkend a nebudeme tolik potřebovat notebooky. Ledaže bych někde sehnal další.

J. odjela do Viktoriina a Albertova muzea v Kensingtonu, kde je expozice užitného umění, a já jsem se rozhodl jen tak bloumat a najít ještě jiné čtvrti podobné té naší. Jenže my bydlíme opravdu kousek od Crystal Palace Parku a už v roce 2018 jsme s dětmi bydleli kousek odtud, a tak by byl hřích ho tentokrát minout.

V roce 1851 byly v parku umístěny jedny z prvních soch dinosaurů na světě. Vznikly pod dohledem paleontologa Richarda Owena a dnes jsou údajně svědectvím o tom, jak tehdejší věda prehistorická zvířata viděla, moderní znalosti by je zpodobnily jinak. Ale jsou chránění a momentálně se část expozice rekonstruuje.

V roce 1851 byl v londýnském Hyde Parku pro účely Velké výstavy postaven obrovský Křišťálový palác a už tehdy se počítalo s tím, že na místě nezůstane, protože 500metrová budova by výrazně změnila charakter ikonického areálu v centru Londýna. Proto stavbu po skončení výstavy rozebrali a během dvou let ji přesunuli do kopcovitého terénu Sydenham Hillu s výhledem na město. Jednalo se o nebývalou akci a na jihozápadně Londýna měl palác zůstat jako symbol pokroku navždycky. Kolem něj vyrostl stejnojmenný park, jenže v roce 1936 lehla budova popelem. Zbyly jen okolní terasy se schodišti, zábradlími a sochami.

Malou repliku je dnes možné vidět v parku Retiro v Madridu.

Vyznat se v londýnské dopravě je výzva. Začíná to metrem a končí autobusy, které město křižují v rámci velmi husté sítě. Intuitivně jsem vycítil, že čím méně cifer čísla autobusových linek mají, tím by mohly jezdit blíž k centru. U Crystal Palace Parku tedy stačilo najít správnou zastávku a už mířím trojkou na Victoria Station. Jede to přes Westminster, takže do samého srdce Londýna, jenom to odtamtud bude do Kensingtonu ještě dost daleko. Nevadí, čas mám a do pondělí daleko. Jen se mi nesmí stát, že by se mi po cestě vybil mobil. Bez mapy a aplikace bych sice do ubytování nakonec nějak trefil, ale stálo by mě to dost nervů a přemýšlení.

Tohle je prostě Londýn. Z balkánského předměstí se za chvíli popoveze do centra velkoměsta.

Victoria and Albert Museum v Jižním Kensingtonu je největší muzeum užitého umění, designu a dekorativního umění na světě. Bylo založeno v roce 1852 a na ploše 45 000 m² obsahuje přes 140 místností s více než 4,5 milionu exponátů pokrývajících 5000letou historii. Za jeho vznikem stál Albert, syn královny Viktorie, který chtěl shromažďováním a vystavováním dekorativního umění podpořit průmysl a designéry.

V zahradě uvnitř muzea si paní sedla ke kafi a koláči. Otevřela si knihu, ale pohoda jí dlouho nevydržela. Přiletěli holubi a zaútočili na koláč. Paní vstala, začala je odhánět knihou a vylila si kafe. Zaklela, provizorně utřela stůl, sbalila talířek s koláčem, prázdný kelímek a knihu a odešla. Říkala, že takhle je to tady celý den.

Z Kensingtonu jsme se vydali přes Chelsea k řece a po nábřeží došli k Chelsea Bridgi a pak jsme se asi milionem autobusů postupně přibližovali směrem k ubytování. A protože velká křižovatka cest je Brixton, kde je dokonce konečná jedné trasy metra (Victoria line), rozhodli jsme se omrknout tuhle čtvrť, kde se v pátek navečer bude jistě pohybovat dost lidí.

Brixton je urputně švitořící čtvrť plná barevných ulic a ještě barevnějších lidí, a to doslova. A pátečním večer to platí ještě víc. Už výstup z autobusu byl náročný - podél vozu se rychlostí povodňové vlny prodlužovala fronta čekající na vstup do koncertní haly O2 Academy na koncert The Big Push. A jen o kousek dál rostla řada další a za rohem ještě jedna. Chtěli jsme si dát něco na ulici, ale potřebovali jsme si odskočit a pouliční bistra mají záchody jen výjimečně, resp. asi skoro vůbec. Vysvobodily nás toalety v krytém tržišti Brixton Village, a když už jsme tu byli, začali jsme tady hledat i něco k snědku. Ceny nás moc neoslovily, možná že už místo objevili turisti nebo na večer nastavili krutopřísnější ceny. Pak nás ale přesvědčil jeden Brazilec (nevím, jestli byl autentický) s nabídkou brazilské kuchyně. Prodával to jako set meal, ale nemělo to nic do činění s tím, že bychom v rámci jedné ceny, relativně přijatelné, dostali víc chodů. Všechno bylo na talíři - fajnově kořeněné maso, rýže, černé fazole, salát a hranolky. Se dvěma malými lahvovými pivy jsme se vešli přesně do 30 liber.

V tom fantasticky obrovském muzeu jsem se několikrát ztratil, ale vždycky jsem se zase našel. Když jsem vešel dovnitř poprvé, z prvního patra jsem v jednom sále viděl dva velikánské sloupy a o kousek dál ležící soch nějakých postav. Chtěl jsem tu místnost najít a prohlédnout si to všechno zblízka, jenže v labyrintu chodeb, schodišť, sálů a předsálí to nešlo. Když už jsem musel vypadat bezradně, oslovil mě jeden starý kustod a ptal se mě, jestli mi může pomoct. Řekl jsem mu, že hledám expozicí s egyptským uměním, protože jsem měl za to, že by ty ležící postavy mohly být sarkofágy, ale on mě začal ujišťovat, že v tomhle muzeu mají výhradně britské umění a že nic egyptského tam být nemůže. S výhradně britským to rozhodně nebyla pravda, jsou tam vystavené exponáty z Dálného i Blízkého východu, Číny atd. Tím mě ten člověk, který navíc mluvil hrozně potichu, takže bylo těžké mu rozumět, dokonale zmátl. Snažil jsem se mu potom během bloudění vyhýbat - a povedlo se. A taky se mi povedlo najít ten sál a zjistit, že ty sarkofágy byly ve skutečnosti náhrobní figuríny používané v minulosti na hrobech významných anglických osob.

Dnes bude další pěkný den. V Londýně je tepleji než v Göteborgu a zdá se, že o něco tepleji než u nás.

Ke včerejším Čechům od snídaně, kteří ale dnes na cestě po Británii Londýn opouštějí, dnes přibyli další dva - Brňáky střídají Pražáci. A Marka se rozhodli týrat full English snídaní, zatímco my jsme si objednali jenom volská oka a slaninu. Jen nám to chudák dělal nadvakrát, takže jsme v kuchyni s jídelnou nakonec strávili víc času než včera.

Dopoledne jsem se trochu věnoval práci, aby mě to během víkendu tolik nestresovalo, a do Camden Townu vyrážím autobusy. Stačí jednou přestoupit - na velké přestupní stanici Elephant & Castle, kterou dobře známe se Špacíry, protože loni jsme tam několikrát bloudili při cestách do hotelu a z něj. Po povrchu trvá cesta hodinu a tři čtvrtě, kdybych zvolil rychlejší variantu, bylo by to cca o půl hodiny rychlejší, ale zase bych toho tolik neviděl. A autobusy jsou navíc výrazně levnější: včera jsem jel mockrát a stálo mě to jen 3,5 libry.

Tohle je snad první nečervený double decker, který jsem v Londýně potkal. A shodou okolností čekám právě na něj.

Tenhle výhled z autobusu číslo jedna je poněkud ikonický. A nikdy se neomrzí. Jedu samým centrem Londýna!

Přestože jsme na tržnici Camden Town mířili kvůli obědu, když jsem vystoupil z autobusu a viděl tu hromadu lidí, přišlo mi lepší raději se najíst někde jinde. Představil jsem si, jak hladoví pobíháme mezi stánky a nemůžeme se rozhodnout, co si dáme, a navíc stojíme fronty a vůbec... Díky deal mealu v Sainsbury's jsme se najedli dosytosta na ulici a na tržnici šli už jen na ochutnávky. A tak mi nakonec ani moc nevadí, že jsme za dvě piva v taverně Lock dali 13,20. Ale můžeme si při nich odpočinout a pak se vydat směrem na Penge.

V Camdenu jsou zdymadla, protože tady jsou kanály, kterými koně tahali lodě se zbožím. A ty kanály mají zdymadla, která jsou dělená na půl. U jednoho si takhle stojíme, když přijde nějaká žena s klikou, zatočí jí na jedné straně, pak přejde na druhou a zatočí znovu. Do zdymadla začne natékat voda. Když se vyrovnají hladiny, žena přejde zase zpátky, k naší polovině zdymadla, a pomocí velkého úchytu začne tuhle velikou věc otevírat. Jenže evidentně nemá dost sil. Přelézám zábradlí a říkám, že jí pomůžu. Za chvíli se nám podaří půlku zdymadla otevřít. Nebohá žena na chvíli poodejde a za chvíli už přijíždí s lodí sice dlouhou, ale úzkou tak, že by se mohla do škvíry vzniklé otevřením vejít. Zastaví zhruba v půlce komory a hází mi lano. S lodí to na vodě hází a ona vysvětluje, že je dnes docela silný vítr. Nejdříve sám a potom s její pomocí, protože úplně nerozumím tomu, co se po mně chce, uvazuju loď k ocelovému vazáku na břehu. Zavíráme první zdymadlo a žena přechází ke druhému, znovu bere do ruky kliku a z plavební komory vypouští vodu. Když loďka klesá, je mi žinantní ji tam takhle nechat, a tak čekám, až se zase vyrovnají obě hladiny, a pak jí pomáhám otevřít jednu půlku, a ona se navíc ptá, jestli až projede, zavřu to za ní. Okolo se mezitím shromáždili lidi a celou scénu si fotí. Možná se na příštích deset sekund stanu hvězdou instagramu. Říkám, že to není problém, a ona spokojeně odplouvá a nechává mě těžkou práci dokončit. Ta paní měla kliku, že jsem šel zrovna okolo.

Jdeme si takhle po ulici, když tu zvířátko. A za chvíli další a to se mi podařilo vyfotit zblízka. Že zrovna uvnitř Londýna ulovím fotku lišky, jsem tedy vskutku nečekal.

A za chvíli u kostela vidíme třetí...

Když jsem byl v Londýně poprvé, neměl jsem na smaženou rybu s hranolky štěstí. Minule už to bylo lepší - a letos mám pocit, že na tohle tradiční londýnské jídlo narážím v každé druhé hospodě nebo bistru. Cestu z Camden Townu nám zpestřilo přesednutí na špatný autobus, protože jsem popletl číslo, vzápětí přestup na jiný, protože se ten první buď porouchal, nebo si řidič potřeboval odpočinout (ostatně není divu) a potom vystoupením v Sydenhamu, kde jsme v Sainsbury's nakoupili a pak našli restauraci-bistro s fish & chips. Vařil zřejmě Španěl, protože pozdravil Holá, a ještě že rybu vystavoval - kdybychom si naslepo objednali dvě porce, umřeli bychom přežráním. Sice nám to naservíroval k odnesení, ale pak nás to nechal sníst uvnitř. Do pokoje jsme si odnesli celou druhou dávku hranolků, protože ani ty se nedaly sníst.

Jak jsem byl minule z Camdenu nadšený, dnes musím s lítostí konstatovat, že nebýt scény s otevíráním zdymadla, byl bych naopak poněkud rozpačitě zklamaný. Tahle svérázná čtvrť proslulá alternativní kulturou, hudebními kluby a street artem je bohužel proslulejší čím dál víc a patrně na ni nezapomene žádný průvodce. Výsledkem je nejen barevná směsice obchodů, barů a lidí, ale taky přeplněná tržnice, která vznikla z bývalých skladů a koňských stájí kolem kanálu Regent's Canal. V té tržnici je kromě módy a suvenýrů tradičních více i méně možné koupit i jídlo vařené podle receptur z mnoha koutů světa - slané i sladké, vařené, pečené i smažené, ale je obrovská a prakticky obsadila celou čtvrť. Jakmile si pomyslíte, že už máte všechno to hemžení za sebou, za chvíli to začne nanovo. A v pátek večer a v sobotu po celý den tam bývá narváno k prasknutí, kdyby Camden mohl prasknout. Je až s podivem, že v místech, kde člověk za bílého dne narazí na nefalšované pankáče, vyrostlo něco tak konzumně velkolepého. Odhaduju, že tak půlku návštěvníků tvoří cizinci - zaslechl jsem němčinu a španělštinu, ale jistě to nebude všechno.

Jestli je nějaké místo symbolem gentrifikace, pak je to pro mě ode dneška Camden Town - z lokality, která ještě před pár lety byla chudá a zanedbaná, se během chvíle ekonomicky "emancipuje". Začnou do ní proudit davy, stane se přitažlivou pro obchodníky a developery, podraží a místní si ji nakonec nemohou dovolit. Chudáčci pankáčci.

V Camdenu žila a zemřela britská zpěvačka Amy Winehouse a v marketu, v němž se to tak hemží lidmi, má od roku 2014 bronzovou sochu v životní velikosti. Dnes by se asi divila.

V neděli ráno je v Londýně pod mrakem a pouhých 6 stupňů. Byla by škoda, kdyby nám pobyt zkazil déšť, tak snad to ještě aspoň dnes zůstane bez kapek.

Včera jsem jezdil londýnskými autobusy mnohem, mnohem míň než předevčírem (subjektivně bych řekl, že to tak bylo), ale naúčtovali mi dvojnásobek, přesně 7 liber. Možná s tím má co do činění cestování ve špičce, ale i tak je to tedy dost nevyzpytatelné. Chodit kvůli tomu pěšky rozhodně nebudu. J. už třetí den po sobě zaplatila jenom libru. Pokaždé jí z karty při prvním vstupu do MHD odečtou jen tolik a pak nic.

Trafalgarské náměstí bylo pojmenováno po bitvě u Trafalgaru, ve které britské vojsko pod vedením viceadmirála Horatia Nelsona porazilo v roce 1805 francouzsko-španělskou flotilu a zabránilo Napoleonovi podmínit si Velkou Británii. Ta se na dlouhou dobu stala dominantní námořní velmocí. Samotný Nelson v bitvě padl a na náměstí mu vztyčili sloup se sochou vysoký 51,6 m. Hlídají ho čtyři mohutní lvi.

Marná snaha, nikdy nepochopím, proč je tohle náměstí tak proslulé a ikonické.

Socha od Banksyho je v Londýně na Waterloo Place teprve pár dní a už sem proudí davy. Takové Westminsterské opatství muselo o takovou slávu bojovat pat století.

Ve Westminsteru je pořád co objevovat. Jednak je tu St. James's Park, budovy námořní admirality s bývalým cvičištěm královské gardy, kde se právě konala nějaká přehlídka, a na dohled od Buckinghamského paláce pěstuje král brambory, salát, rebarboru, chřest, hrášek a další zeleninu.

A samozřejmě Westminsterské opatství a Westminsterský palác, sídlo britského parlamentu se světoznámým Big Benem. Minule to bylo ohrazené, takže jsem se nedostal tak blízko. Dnes ti je taky přístupné hůř, ale zase ne tolik.

Až dodneška jsme v Londýně prakticky nepotkali policajty, ale teď v samotném centru si jich užijeme. Zvlášť když jsme šli kolem Scotland Yardu. A k potyčce kupodivu nedošlo, ani když jsem fotil ministerstvo obrany.

Kytarista v City má nejen otevřené pouzdro na nástroj, do kterého vybírá drobné, ale i terminál na platební karty. Holt jsme v centru evropského byznysu.

Na Hope Square je u nádraží Liverpool Street památník Kindertransport připomínající 10 000 židovských dětí zachráněných Británií během druhé světové války. Autorem bronzového sousoší je Frank Meisler, kterým jedním z takových transportů přijel.

Oběd jsme odflákli, protože není čas hledat něco vhodného. Ale já jsem se aspoň zbavil většiny včerejšich hranolků. Na jednom z největších vlakových nádraží v Londýně jsou záchody a v samém centru města úplně zdarma.

Zvažoval jsem vzít si s sebou aspoň do foroty zimní bundu, ale nevzal a udělal jsem chybu. V City je nejen mrtvo, ale i zima.

Když jsem chtěl tuhle stavbu od Normana Fostera fotit v roce 2009, odháněli mě odtud sekuriťáci. V roce 2026 si můžu dělat, co chci, a nic. Že by to bylo tím, že je neděle?

Ty výškové budovy plné bankéřů, což ale o víkendu, a v neděli zvlášť, evidentně neplatí, mě nepřestává fascinovat. Včerejší sluníčko se ale bohužel schovalo, takže odrazy ve sklech se nekonají, ale i tak jsou ty pohledy nahoru dechberoucí.

Budova One Canada Square byla postavena v roce 1990 v oblasti bývalých doků a odstartovala bouřlivou výstavbu na místě nepotřebných přístavů. Se svou výškou 235 metrů byla až do roku 2012, kdy ji překonala The Share, nejvyšší stavbou ve Velké Británii.

Greenwichský poloostrov ve východním Londýně patří mezi další oblasti, které se prudce rozvíjejí. Stojí na něm O2 arena, která při koncertech pojme 20 000 lidí. Zábavnou atrakcí je lezení na její střechu. Poloostrov má i lanovku, která sem vede z Royal Docks a byla postavena kvůli olympiádě v roce 2012. Z Greenwichského poloostrova je krásný výhled přes řeku, třeba i na Canary Wharf.

A tady jsme kousek na východní a kousek na západní polokouli, protože stojíme na nultém poledníku!

O2 arena je přístupná bez vstupenek, jen jsme museli nechat batohy projet skenerem. Uvnitř jsou obchod a restaurace a na koncerty se chodí ještě přes další turnikety. Zvenku to fakt nevypadá tak pompézně jako zevnitř.

Místo autobusu 129, který nás měl z Greenwiche odvézt do Lewishamu, jsme nastoupili do 108, o němž tušíme, že by mohl jet tamtéž. A odtamtud to je už jen jeden autobus k nám do Penge. Řídí Afričan, a jen co vyjel, přiskočil k jeho kukani zezadu jiný Afričan a začal mu nadávat. Mluvil takovou tou černošskou angličtinou - mada faka a tak, ale to není jediný důvod, proč nevím, o co vlastně šlo. Řidiče vyzýval, ať zavolá policii, a rovněž zezadu mu za chvíli přispěchal ještě jeden kámoš. Ten na řidiče spustil, že vždycky dělá problémy. Na další zastávce oba vystoupili a řidič se zvesela smál. Jen byl celou dobu nějaký rozčilený, na všechny troubil a prohazoval a námi víc než obvykle.

Ještě než jsme londýnský pobyt a celý jarní výlet de facto symbolicky zakončili podvečerní procházkou po břehu Temže na Greenwichském poloostrově, kolem kterého londýnská řeka vytváří pořádnou zákrutu a kam jsme se takticky převezli jednu stanici metrem právě pod Temží, navštívili jsme Canary Wharf, kde jsem byl pěšky z centra při své první cestě do Londýna v roce 2009. Tehdy tam bylo několik rezidenčních areálů a tři výškové administrativní budovy a na mnoha místech byly staré kanály přístupné a tu a tam byly vidět pozůstatky po starých skladech a technice. O 17 let později vypadá ta oblast úplně jinak! I když One Canada Square zůstala nejvyšší stavbou čtvrti, k ní a jejím dvěma kolegyním jich přibylo víc než deset dalších. V podzemí vzniklo obrovské nákupní centrum, z něhož se dá na mnoha místech vylézt zase na povrch, kolem kanálů jsou tu rozeseté nejen kancelářské, ale i obchodní a bytové domy a okolí je moderně upravené a stále roste. Sídlí tady několik velkých finančních a bankovních institucí a bezesporu jde o velmi vážnou konkurencí City, které už se nemá tolik kam rozrůstat.

---

Je čas pomýšlet na návrat. Naše palubní vstupenky jsou připravené. A zase budeme sedět vedle sebe. British Airways jsou jiní pašáci, a ještě nám během letu naservírují vodu a sušenku.

Celý den jsme sužovaní zimou a v Canary Wharf už se těšíme do autobusu, že se ohřejeme, když tu vidíme partu lidí, jak plave v jakémsi raftu a přitom se koupe. No vážně, většina z nich měla plavky! Jenže pak jsme si všimli, že voda uvnitř té loďky je vyhřívaná, protože raft má komín, ze kterého se vesele dýmá.

Když už mi tolik přirostly k srdci londýnské autobusy, zjistil jsem o nich pár čísel. Dopravní podnik provozuje téměř 700 autobusových linek. Je na nich přes 19 000 zastávek, vzdálených od sebe většinou jen několik set metrů. Jezdí mezi nimi skoro 9000 autobusů a z toho čtvrtina je bezemisních, většina elektrických a některé jezdí na vodík. Denně přepraví okolo 6 milionů cestujících, ročně absolvují zhruba 2 miliardy jízd a najedou přibližně 450 milionů kilometrů. Asi tři čtvrtiny všech vozů jsou double-deckery.

J. musela vidět dům, kde bydlí filmový Hercule Poirot, a já jsem díky tomu objevil ulici, která je malebná, barevná, stará a snad zatím turisty opomíjená. Jmenuje se Charterhouse Street a přiléhá ke stejnojmennému náměstí u kláštera kartuziánů, který byl postaven na místě pohřebiště obětí morové epidemie ve 14. století. Právě na tomhle náměstí je onen dům, který hledala J., a protože já o Agathě Christie vím toliko to, že je to královna (nejen) anglické detektivky a Hercula Poirota jsem v životě nečetl ani neviděl, chtěl jsem se zatím projít po okolí. Ale nemusel jsem chodit daleko - ta ulice je okouzlující už na první pohled. Tedy platí to pro její konec, ten, který ústí do rohu náměstí s klášterem, který dnes už není klášterem, protože po zrušení klášterů Jindřichem VIII. se z něj stala škola a potom domov pro seniory.

Kdo půjde ulicí ještě dál, projde kolem staré viktoriánské tržnice a dojde až k číslu 17, které bylo svého času jednou z nejzabezpečenějších pevností uprostřed Londýna. Sídlila tady totiž firma De Beers, která svého času ovládala 90 % světového trhu se surovými diamanty. Čtvrť, která se rozprostírá okolo, se jmenuje Hatton Garden a to, že De Beers sídlili právě tady, není tak úplně náhoda - klenotníci, šperkaři a zlatníci a na ně návazané služby a řemesla se sem stahovali už od středověku. Nejvíc se tu tenhle obor rozvíjel v 19. století.

V jiném domě v této čtvrti se na Velikonoce 2015 probourala parta důchodců 50centimetrovou betonovou zdí do trezoru firmy Hatton Garden Safe Deposit a ukradla tady 14 milionů liber ve špercích, zlatě a hotovosti. O akci byl natočen film.

A aby byla tahle exkurze do místních zajímavostí úplná a kruh se uzavřel, je třeba říct, že společnost De Beer, respektive textařka Mary Frances Gerety, je autorem sloganu Diamant je věčný, který dal v množném čísle pojmenování jedné z bondovek.

Podle mojí předpovědi a oblohy to dnes vypadá na docela pěkný den, J. aplikace předpovídá déšť, ale toho bych se dočkal velmi nerad. Teplota je podobná té včerejší.

Jako poslední snídani jsme zvolili full English, abychom si ji užili, když jsme předchozí dva dny Marka šetřili a spokojili se s volskými oky a smaženou slaninou.

Účet za nedělní dopravu mi vystavili na 7,45 libry. J. to stále odečítá pouhou libru denně, ať jezdí, jak jezdí.

Dneska se taky svezu vlakem, abychom byli v centru blíž. Jedeme za nádraží Penge East na Victoria Station.

Abych ten kruh uzavřel zcela, zašel jsem k centrále MI6 po vlastních a udělal fotku z Vauxhall Bridge.

Další obrovité londýnské sídliště vyrůstá na pravém břehu Temže hned v sousedství centrály MI6. Jmenuje se Devět jilmů.

Opravdu začalo pršet, ale občas se zadaří. Povedlo se mi najít zastávku autobusu 360 na Bondway (sic!) a ten jede přímo do Kensingtonu, kde se J. povedlo v Přírodopisném muzeu umístit do úschovny náš kufr a kde máme na odpoledne rezervaci. Pokud se počasí neumoudří, můžeme to přečkat tam a odtamtud se metrem přesunout na letiště. Víc už toho tentokrát nestihneme.

Muzeum přírodní historie se v roce 2025 s více než 7 miliony návštěvníků stalo nejnavštěvovanějším muzeem ve Velké Británii. Vystavuje 80 milionů exponátů z botaniky, entomologie, mineralogie, paleontologie a zoologie. Otevřeno bylo v roce 1881.

Za ten týden, co jsme intenzivně na cestách, už jsme značně uchození. V muzeu jsme pobyli jen necelé dvě hodiny, dali si tam bagetu a pak jsme si zašli do Sainsbury's pro dva meal dealy, abychom se ještě prošli, protože mezitím vysvitlo sluníčko, a na letišti měli co večeřet za rozumné peníze. Když nepočítám sporadické výhledy z metra, které občas vyjede z tunelu ven, poslední, do jsme na londýnském povrchu viděli, byla stanice South Kensington. A pak už hurá do toho jejich podzemního labyrintu.

Muzeum přírodní historie rozhodně stojí za vidění. Vstup je stejně jako do Viktoriina a Albertova muzea zdarma a na první pohled je vidět, že sem míří víc lidí. Za jeden půlden se to v žádném případě projít nedá.

Mají tam vystavený i řez kmenem obrovské sekvoje staré až 1350. Na řezu jsou vyznačené důležité události, které se v průběhu života toho stromu udály. A taky kostry nejrůznějších zvířat a modely a naučné popisky.

No jo, už je to tak. Ještě jsme v Londýně, a přitom už úplně ne.

U brány nám sebrali kufr a řekli, že ho odbaví, což trochu komplikuje rychlý návrat do Berouna. Budeme si na zavazadlo muset počkat u pasu.

Tak ahoj, Londýne, zase příště!

Součet čísel dvou nočních autobusů je tak vysoký, že si to téměř ani netroufám v tuto noční dobu sčítat. Zatímco v Londýně mají stále pondělí, v Praze už je úterý. Sedm minut před půlnocí odjížděl poslední autobus s ještě jakýms takýms přípojem, další by nás do Berouna dopravil až ve tři místního času. V letadle jsme se rozdělili, protože J. jede ráno do školy a na letišti bylo třeba ještě vyzvednout kufr. Před pasovou kontrolou jsme se znovu potkali, ale pásy se zavazadly byly stále před námi. Čas utíkal a pás pořád stál a já netrpělivě u něj. Přece jenom by bylo lepší ulehnout v půl druhé než ve čtvrt na čtyři. Moc jsem nedoufal, že to stihnu. Pak se pás rozjel a a hroznými zvuky padajících zážitků začal vyplivovat kufry. Náš přijel zhruba dvacátý. Popadl jsem ho, rychle překontroloval číslo a uháním na zastávku. Když jsem vylezl ven, vůbec jsem to před letištěm nepoznával. Nezorientoval jsem se ani po tom, co jsem dostal tři nabídky na odvoz taxíkem. Jsem snad v jiném městě? Nebo v jiném podlaží? Až pak, když jsem se otočil směrem k východu z terminálu, mi došlo, že jsme přiletěli na jedničku. Měl jsem ale zjištěno, že autobus jede ze dvojky. Chvíli jsem se snažil hledat cestu k terminálu 2, ale ta chvíli mi bylo jasné, že to nestihnu. Napadla mě spásná myšlenka - podívám se, jestli to nejede odtud. A tak jsem za chvíli do 910 nasedl u terminálu 1 a na dvojce nabral J. Ten autobus jede takhle v noci křížem krážem Prahou až do Modřan. Kdybych to byl býval nestihl, mohl jsem si udělat okružní výlet. Takhle jsme stihli pohodlně přestoupit na Vypichu a užít si 50 minut v buse číslo 380, co se po cestě změnil na 952. Součet se stal ještě více magickým. Ale v posteli budeme kolem půl druhé.

Ač jsem si v městě nad Temží užíval autobusy, nachodil jsem toho dost - tedy jak kdy. Ve čtvrtek, to jsme dost času strávili v Göteborgu, přepravou na letiště, čekáním a pak v Londýně cestou metrem a vlakem, to bylo jen 12,5 km. V pátek, kdy jsem vyrazil až odpoledne, to bylo skoro 21, v sobotu jenom 12, v neděli 18 a poslední den, znovu věnovaný přesunu na letiště, 13,5 km.