Už pár dní přemýšlím, proč já vlastně do té Tirany jedu: moc se mi tam nechce. Jenže kdo mohl v červenci, když jsem objednával superlevné letenky, tušit, v jakém rozpoložení se budu nacházet o dva měsíce později? No nic, aspoň se z té cesty stane kalvárie. To by v tom byl čert, abych já si nějaký turismus užil. Zbývá pár dní, abych těch 1500 korun oželel a zůstal doma.
Aby mi moji potomci nemohli vyčítat, že jsem neudělal maximum, podal jsem pro každý případ žádost o vydání voličského průkazu, protože mě volby, tenhle pravidelný cirkus v parodii na politiku, zastihnou v Tiraně, odletím-li. Má to několik pih na krásném nosíku:
No, k funkčnosti své otevřeně dodávám, že k žádosti mě dokopala spíš touha po dobrodružství a zvědavost než občanská odpovědnost a upřímná láska k politickým reprezentantům.
Ne, pořád se mi nechce. Dokonce je to horší než dřív. U nás je venku naprosto příšerné počasí, a i když by mělo být v Tiraně přece jenom o 10 až 15 stupňů víc, mám podivné mroukle a prodlužovat si léto za každou cenu nemám zájem. Jenže přece to nevzdám a nestáhnu kalhoty, když brod je ještě daleko.
Musím říct, že po tom, co mně J. nakladla na srdce, abych proboha nechodil ve dvě hodiny v noci od autobusu z letiště do apartmánu pěšky, přečetl jsem si pár postřehů z cestování hromadnou dopravou, která nemá jízdní řády ani pořádně označené autobusy, zjistil jsem, že bude problém leccos zaplatit kartou, a podíval se na web Tirany, kde anglická sekce směřuje na "internal server error", jsem se začal docela těšit. Tohle bude vážně balkán!
Zdálo by se, že při rozměrech zavazadla 40 × 30 × 20 cm, aby se v letadle vešlo pod sedadlo přede mnou, nebude balení žádná věda. Jenže právě tyhle limity se ukázaly jako dost náročná slovní úloha. Osmidenní pobyt daleko od domova s nutností fungovat jako obvykle znamená mít s sebou všechno, co můžu potřebovat, aby nikdo nic nepoznal. Pár dní jsem zvažoval, že si připlatím za kabinové zavazadlo, ale pak jsem tu myšlenku zaplašil a raději se soustředil na to, co všechno naopak můžu protentokrát nechat doma. Nejdříve jsem eliminoval obuv a chystal se vyjet jen v pantoflích, ale J. mě přesvědčila, abych si s sebou vzal jedny pevné boty. Naštěstí mám jedny, co dosluhují, tak v nich zítra poletím a před cestou zpátky je někde hodím do koše. Pantofle, co se hodí v apartmánu, se naštěstí vejdou. Powerbanku beru menší než minule, ačkoli přemýšlím, jestli má vůbec cenu ji brát, ručník jsem si vzal jen malý a kalhoty si oblíknu univerzální - ty, co se z nich dají udělat kraťasy.
Co se týče mrouklí, nic se nezměnilo, takže jsem se rozhodl nechat se vláčet tokem času. Ten prostě nějak plyne a odlet je až zítra večer, tak se uvidí.
Občas je dobré zatoulat se na starou dobrou Wikipedii. (Kde jsou ty časy, kdy jsem před braním ji na milost coby důvěryhodný zdroj varoval, že?) Podle ní se totiž Tirana albánsky řekne Tiranë a v gegském dialektu Tirona/Tiron. ChatGPT si ale hraje na chytráka a poučuje mě, že jsem se zřejmě zmýlil a patrně jsem neměl na mysli gegštinu, ale gagauzštinu. To je turkický jazyk, kterým mluví Gagauzové, obývající mimo jiné autonomní republiku Moldavska Gagauzii, která je pro Kišiněv neméně problematická jako Podněstří. Abych tedy umělku uvedl na pravou míru, je třeba říct, že gegština (albánsky gegë) v Albánii skutečně existuje a představuje jedno ze dvou hlavních nářečí albánštiny, kterým se mluví na severu země a také v částech Kosova, Černé Hory a Severní Makedonie. Spisovná albánština se vyvinula ze druhého dialektu, toskičtiny, který je možné slyšet hlavně na jihu země. Dnes se zapisuje upravenou latinkou, ale ještě na začátku 20. století byla její abeceda odvozena od řecké alfabety.
Hlavně na nic nezapomenout:
Nevím, jestli je mé rozpoložení důsledkem špatného spánku a událostí a úvah posledních dní, nebo projevem stárnutí, ale pořád se mi moc nechce. Doma dozrávají ořechy a jablka, a dokonce se i zlepšilo počasí. Umím si představit, že si pustím několik filmů a strávím příjemný večer. Nákup pojištění a SIM karty raději nechávám na poslední chvíli - to kdybych se otočil na podpatku a ještě z cesty se rozhodl pro návrat zpět. Času mám stále dost. Ale copak to jde, vzdát to?
Tok času, který dnes plyne kupodivu nějak strašně pomalu - aspoň mně to tak přijde, mě unesl do Berouna. Tentokrát moje cesta nezačíná na vlakovém nádraží, ale svezl jsem se sem autem a na letiště mě povezou autobusy. Doma jsem stihl udělat veškerou práci na pondělí a k tomu ještě něco, na co jsem si netroufal ani pomýšlet. A pořád mám dost času. A pořád přemýšlím, jestli je tohle nutné. V tak podivném rozpoložení jsem nikdy před cestou nebyl, a to už jsem prožíval leccos.
Večeře na Zličíně byla rychlá, přestože mám pořád čas. A když jsem pak přišel na zastávku, autobus číslo 100 přistavili hned. Žádný zádrhel se nekoná, tak jsem si už zaplatil baťůžkářské cestovní pojištění.
Nicméně asi jsem naddimenzoval oblečení. Bundu, která se bude hodit, až bude pršet, nesu v ruce, ale na sobě mám několik vrstev, takže je mi dost vedro. Tak snad mi to bude k něčemu aspoň po příletu, protože předpověď to vidí na krásné noční dva stupně.
Na bezpečnostní kontrole to taky proběhlo hladce, to horší mě mohlo potkat o trochu dál v podobě ponížení v okamžiku rvaní batohu do kovové konstrukce. Několika svalovcům přede mnou se to podařilo jen tak tak. Ba, ba, Wizz Air je ona památná aerolinka, se kterou jsem letěl poprvé do Madridu a za to ostudné měření zavazadel mi bylo dost stydno. Nevím, jak jsem si to zasloužil, ale ani dnes jsem je nezajímal.
Letiště Matky Terezy v Tiraně není balkánský blázinec. Až na to, že před ním postává velké množství všemožných postav, které turistům nabízejí odvoz taxíkem. Na to už jsme si v Praze odvykli. Letiště je docela malé, v tuto noční dobu živé a naštěstí má WiFi, ke které se mi na druhý pokus podařilo připojit, takže jsem mohl střídavě nadávat na Vodafone, že jeho eSIM karta nefunguje, a testovat, jestli mě nějaké připojení k internetu přes český T-Mobile nestojí majlant. Až když jsem toho pro jistotu povypínal ještě víc než v Praze a zapnul datový roaming, protože mi došlo že to může být nutné, internet naskočil.
Díky umělce, která mě ze stavebního areálu vyvedla tam, kudy jsem předtím už několikrát prošel, totiž kolem desítek stánků půjčoven aut, zdárně jsem našel i autobusovou linku Luna. Příští spoj odjíždí přesně ve dvě, zjistil jsem, cena je pouhá 4 eura a průvodčí, co se poptal a zjistil, že jsem z Prahy, mě pěkně přivítal.
Linka Luna staví prakticky na tom nejhlavnějším tiranském náměstí, Skanderbegově (Sheshi Skënderbej) a odtamtud to bylo k apartmánu asi 2,5 kilometru. A můj první dojem z Tirany byl, že je to velmi živé město, ve kterém není důvod cítit se jakkoli ohrožený. Když mě ale navigace z Bulevardi i Ri jen chvíli po tom, co jsem minul partu asi patnácti namachrovaných týpků s auťáky zaparkovanými do kruhu maskami nasměrovanými do středu, nasměrovala do boční potemnělé ulice, suše jsem polkl a vzpomněl si na J. varování. Jenže nedobrovolně se procházet nočními ulicemi jsem sem nepřijel, zaplacenou mám už dnešní noc, a tak jsem hrdě vyrazil vstříc tmě. A tam začal balkán. Omšelé ulice s nerovnými domy, krčícími se jeden vedle druhého, elektrické dráty vedené cik cak, jak to zrovna vyšlo, nehostinnost a zmar, chtělo by se říct. Opodál jsem minul psa spícího uprostřed silnice. Když jsem procházel, jen pohnul hlavou mým směrem a naštěstí spal dál. Já musím mít opravdu pro strach uděláno... A jak jsem ubytovatele varoval, začal jsem uprostřed toho všeho nočního klidu čtvrt hodiny před příchodem psát přes WhatsApp vzkazy, po pěti minutách na každé ze tří čísel, které mi dal k dispozici. Když jsem odeslal zprávu třetímu (jako že sorry, ale potřebuju se vyspat), chytilo se druhé a že prý je do dvou minut u mě. Mezitím mě na ulici odchytil nějaký kluk, anglicky moc nemluvil, ale ochotný byl, a zavedl mě před dům, ze kterého ona dvojka za chvíli skutečně vyšla. Několika ulicemi jsme se vrátili, pak vyšlapali vzhůru do čtvrtého patra a začal další balkán. Všichni vědí, že já komfort nevyžaduju, a tak si není na co stěžovat, ale bydlet tady napořád bych vážně nechtěl. Ale mám tady kuchyňku s lednicí, záchod, pračku, a k ní dokonce i prací prášek.
Chlapík, kterému jsem zjevně přetrhl snění a který umí anglicky ještě míň než kluk z ulice, takže vůbec, je ale přátelský, hned mi podal ruku a nabídl, že když budu cokoli potřebovat, mám mu napsat. Pak si takhle hezky nad ránem řekl o peníze a o pas. (Aha, už je to tady! řekl jsem si. Teď mi ho vezme už mě odtud nepustí, protože se celá Albánie třese na moje orgány.) Vyfotil si stránku s fotkou a pak si vyžádal peníze. Dal jsem mu slíbených 180 eur a on bůhvíproč povídá, že mi zítra přijde vrátit. Ujistil jsem ho, že to je v pořádku.
Když ochotná dvojka odešla, podařilo se mi projít ještě jednou, poslední balkánskou etudou: jakmile jsem si chtěl - jen tak ze zvyku - umýt sklenici, ani jednu baterii jsem nepřesvědčil, aby nějakou vydala. Stačilo pár zpráv a za chvíli se odkudsi ozvalo bublání a voda teče. A po pár desítkách minut jsme vyřešili i wifinu.
Na dobrou noc jsem si otevřel pivo. Ke dvěma plechovkám jsem v tom polospícím městě přišel tak, že jsem objevil otevřenou trafiku. Sáhl jsem po něčem, co jsem identifikoval jako místní, ale není to tak - birra Peja se vaří v Kosovu v největším tamním pivovaru ve městě, po kterém je pojmenované. Musím říct, že to není nic moc. Chuť si trochu spravím italským Peronim, i když ani to není plzeň. Ještě že mám jablko z domácí úrody a ovesné sušenky z českého Penny. Zítra se vydám na obhlídku místních příležitostí!
Když jsem chtěl v trafice zaplatit, automaticky jsem sáhl po kartě, ale prodavač (ten pro změnu anglicky mluvil dobře) mi říká, že kartou to nejde. Odpovídám, že keš nemám, a dělám smutného, ale poučen načtenými zdroji nejen umělointeligentními jsem nabídl eura. Cena je tři eura (v tuto noční dobu nic neobvyklého a taky nic, nad čím bych ohrnoval nos). Nabízí, že zbytek mi vrátí v lecích. Výborně, těším se, že přijdu ke svým prvním albánským fufníkům. Chvíli počítá a pak mi na mých 10 eur cosi vrátí. Jsem ale příliš unavený na to, abych to v tuhle chvíli přepočítával. Vím jen, že za jednu korunu někde dostanu něco kolem čtyř leků a že autobus od letiště do města stál buď 400 leků, nebo 4 eura. To je už sama o sobě slovní úloha, která by vyžadovala bystřejší hlavu, než je ta moje. Vrátil mi 670 leků. Ptám se, jestli si je jistý, a když se tváří sebevědomě, s úlevou si ty peníze vkládám do peněženky a odcházím středem směrem k apartmánu.
A tak jsem přišel ke svým prvním lekům.
Moje první albánská snídaně nebude okouzlující, ale to bych musel bydlet v Hiltonu. Navigace ukazovala, že poblíž apartmánu je nějaký supermarket. Vydal jsem se tam pro nějaké zásoby, ale hned po prvním dotazu se projevily dvě reality místní hotovostní ekonomiky: supermarketem tady nazývají kdejaký obskurní krámek se smíšeným zbožím na rohu a sympatická mladá prodavačka, co uměla anglicky líp než já, mi řekla, že kartou se platit nedá. Naštěstí mám pořád eura, ale taky leky od nočního trafikanta. Jenže třetí realita zdejších obchodů je ta, že se moc neobtěžují s umisťováním cenovek, takže jsem dal do košíku jen to nejnutnější, abych se najedl: kafe 3 v 1, párky a u pultu chleba. Ač to není dlouho, co jsem o noční směně eur skrze pivo na leky psal, z nějakého důvodu jsem si zafixoval, že mám jen 160 leků. Mých 760 mi samozřejmě bohatě stačilo, takže eura nebylo třeba použít.
Časně ranní ubytovatel byl sice ochotný a 70metrový apartmán levný, ale když se teď seznamuju s veškerou výbavou, musím poznamenat, že bydlet tady někdo náročnější, asi se brzy odstěhuje aspoň kousek blíž k tomu Hiltonu. Hlavně si musím dát pozor na vodu, protože když jsem se vracel z obchodu, řidič dodávky naproti vchodu zrovna prodával lidem nějakou stáčenou do barelů. Budu si muset zatím nějakou převařit. Voda na kafe se naštěstí vaří, jenže ouha, hrnek tady nemají ani jeden. Obhledávám skříňky, ve kterých nacházím jen ledabyle umyté nádobí, sem tam na mě vypadnou dvířka. Hrnek nikde, tak jsem si odřízl vršek plechovky od piva a kafe udělal do ní, jenže ouha podruhé - ono to pěkně pálí. Tož přelil jsem to aspoň do sklenice, ale když se napiju, chutná to jako plíseň.
No nic. Během dneška najdu nějaký supermarket, jak jsem zvyklý z Česka, kde půjde platit kartou a kde budou mít základní suroviny, a navíc označené cenovkou, vyměním všechna zbylá eura v nějakém rozumném kurzu na leky, protože se budou hodit, a koupím si balenou vodu, abych tady ten týden neproběhal. Už chápu, proč ubytovatel nad ránem důrazně upozorňoval na připravený balík toaletního papíru, jako by to v dnešním světě byla nějaká zvlášť úžasná vymoženost.
Sotva jsem se vypravil do obchodu, začalo pršet, a to tak, že hodně. Krátce předtím ještě přišla nějaká seniorka s telefonem v ruce, kde měla napsaný text o opravě vody. Omlouvala se, že v domě bude rušno. Na chvíli mě to uklidnilo, že nákup vody z dodávky by mohl souviset s tím. Ovšem dokud jsem se nenapil převařené vody. Dost páchne, je cítit plísní (ejhle, kafe!) a vůbec je hnusná.
Asi není v Evropě moc hlavních měst, kde lze za bílého dne vidět na docela velké ulici sedět babičky na miniaturních stoličkách u maličkých grilů na dřevěné uhlí a opékat kukuřici přinesenou v látkovém pytli rovnou z pole. V Tiraně to možné je, jedna taková kukuřičná babka sedí hned kousek od vchodu do nákupního centra Concord!
Jedna z albánských sítí obchodů je Conad. Chtěl jsem tam koupit nějaké zásoby do mé velké lednice, ale jak jsem zvyklý na ten obrovský výběr v každém krámě u nás, zůstal jsem dost zaskočený, protože tohle byla taková parodie na supermarket. Od každého druhu zboží tam mají jen pár položek, třeba jogurty asi ve třech vydáních, piv asi jen šest značek, dva druhy sýra, brambůrky, že by je pětileté dítko sluplo na posezení. A všechno je to na naše poměry dost drahé. Ti Albánci musí být skromní lidé!
V obchodním centru Concord jsem našel i směnárnu. Všechna eura jsem s sebou neměl, protože jsem padesátku nechal v apartmánu, ale zbytek jsem si vyměnil - za 60 eur jsem dostal 5778 leků (ALL). Jsem teď téměř boháč, ale hlavně můžu nakupovat bez obav, že nebudu mít na zaplacení. Aspoň než mi dojdou.
K dnešnímu obědu jsem si dal byrek, tedy burek, jak ho znám z Lublaně. Ten kulatý byl se sýrem, ten trojúhelníkový s masem, ale obojího to obsahovalo jen takové symbolické množství. Že bych si úplně pochutnal, se říct nedá, tahle věc se musí jíst ještě teplá, ideálně rovnou vytažená z trouby. Ale za tu cenu by se na to možná dalo zvyknout - spolu s takovým dalamánkem jsem za to dal jen 220 leků. Nákup se neobešel bez nádechu komična. Paní za pultem nerozuměla anglicky a na moje otázky odpovídala německy. Díky tomu jsem pochopil sýr. Maso ale řekla albánsky (mish), ale to jsem pochopil taky, protože to jsem předtím odkoukal na masně. Výběru dalamánku už byl přítomen ochotný čtyřicátník, kterému naše předchozí konverzace přišla poněkud nepraktická, tak nám trochu vypomohl.
Když Albánec vysloví jméno své země v rodném jazyce, drtivá většina cizinců nebude vědět, že mluví o Albánii. Jmenuje se totiž Shqipëria [ščipería]. Všiml jsem si toho včera na letišti, kde bylo napsáno "Mirë se vini në Shqipëri" a já jsem to pochopil jen díky anglickému překladu. Shqipëria v překladu znamená "země orlů" a dvouocasý orel je i na státní vlajce. Někteří tvrdí, že název není odvozen od slova shqipe, ale od shqip, což znamená "jasně, srozumitelně", takže Shqiptarë (Albánci) by znamenalo "ti, co ti rozumí". Ale to zní jako nesmysl, protože albánština je zcela samostatná jazyková větev indoevropských jazyků, která není podobná žádnému z jazyků. Občas je tu možné narazit na slovo, které známe nebo mu rozumíme i v češtině (mama je máma, kafe kafe, shkollë škola a market je obchod), ale jinak se stačí zaposlouchat do rozhovoru a člověk zjistí, že se opravdu vůbec není čeho chytit.
Skanderbegovo náměstí v Tiraně patří mezi největší náměstí v Evropě. Má rozlohu 40 000 metrů čtverečních a je pokryto dlažbou pocházející z různých míst Albánie. Samozřejmě tady nesmí chybět obrovská socha národního hrdiny Skanderbega, který v 15. století bojoval proti Osmanům a mimo jiné podporoval mírové úsilí Jiřího z Poděbrad. Místo je to živé, pro Albánce velmi důležité a sbíhají se sem všechny důležité tiranské tepny.
V restauraci Faktak jsem si od mladého číšníka nechal doporučit, co si mám dát, abych ochutnal něco tradičního z albánské kuchyně. Na fotce to vypadalo jako polévka, ale je to jednohrnec s telecím masem a paprikami a sýrem. I když jsem zrak a řeč stočil na kofty a pleskavici, zůstalo u jeho první volby. Tavë dheu me mish překladač překládá jako maso v hliněném hrnci. Je to zapečené, omáčka poskakuje, jak je to horké, ale s opečeným chlebem potřeným olivovým olejem s bylinkami to chutná dobře. Radost mi trochu kazí to, že popisek u vývěsky restaurace je anglicky a anglicky dobře mluví i číšník, ale cena turistická není, stojí to jen 600 leků.
Přestože mám za hodinu a půl důležitý hovor a klientem, dovolil jsem si jedno pivo.
Když jsem ve Faktaku platil, všiml jsem si platebního terminálu, a jelikož žiju ve stresu, že mi dojde hotovost, zeptal jsem se, jestli je možné platit kartou. Ten mladý číšník se moc netvářil, ale ani se moc netvářil. Ale vysvětlil mi, že z každé karetní transakce platí bance 8 %. Jestli měl pravdu, tak jsou vážně o mnoho let pozadu. Je to pěkný masakr. Já jsem nehledě na láci jídla samotného přispěl docela dost, protože v ceně nebyla ciabatta a pivo, které je tu drahé podobně jako v Německu. Takhle tu bezhotovostní ekonomiku nevybudujete, soudruzi!
Bez ohledu na to, jaká vláda se bude po mém návratu v Česku těšit na svá korýtka, mám pro ni z Albánie, kde je ani ne poloviční průměrná mzda, dvě terénem ověřená doporučení:
O výsledcích dalších pozorování budu informovat.
Jedním z úkolů, které jsem si na tento týden předsevzal, je prozkoumat albánskou gastronomii, abych se inspiroval pro příští MDŽ, a nakoupit patřičné koření. Jenže naprostou většinu ingrediencí známe v Česku dobře, a vléct se s něčím letadlem tedy nemá smysl. Ověřil jsem si to dneska narychlo u jedné babky kořenářky na chodníku v centru města - neměla tam nic speciálního, ve dvou pytlících nabízela oregano a mátu. Tak jsem jí udělal radost aspoň tím, že jsem koupil listy vavřínu vznešeného, totiž bobkový list.
Jdu si takhle po městě a najednou vidím větší krámek s ovocem a zeleninou. Před ním sedí tak třináctiletý kluk a nudí se, tak si říkám, že ho trochu rozptýlím. Mám totiž konkrétní problém: spatřil jsem plody, o kterých netuším, co to je. Vypadá to jako větší olivy, ale evidentně jde o ovoce. Ptám se ho, co je to a jestli by mi to nenapsal do překladače. Říká a píše hide, ale Googlová kdoví proč nepochopila, že nejsem v Anglii, a odpovídá skrýt. Jako vyhledávač naštěstí funguje docentka líp než jako překladatelka, takže za chvíli už vím, o co jde. Vrátil jsem se, řekl klukovi, že je to cicimek čínský neboli jujuba, a dvě hrsti tam toho koupil. Je to docela sladké, příjemně tvrdé a údajně zdravé.
Před sedmou hodinou večerní ve všední den se zjevně všichni Tiraňané rozhodli vzít město útokem, takže centrum je naprosto ucpané nejenom chodci, kteří se odkudsi jakoby náhle vyrojili, ale hlavně auty. Řidiči na sebe troubí a snaží se vydobýt si prostor, chodci se mezi nimi proplétají, většinou v místech, kde tuší přechody, ale nejen tam. I když by tomu mumraji mohly dodat řád semafory, které jsou v těch rekonstruovaných místech vyvedené pěkně viditelně, mnozí barvy jejich světel nerespektují.
Letošní volby se mě netýkají proto, že máme starostku ještě blbější, než se čekalo. Požádal jsem o voličský průkaz ve středu minulý týden s tím, že si ho vyzvednu na úřadě, a ona mi ho ještě ten den přinesla domů. Řeklo by se skvělé služby. Jenže my jsme nebyli doma. Čekal bych, že mi napíše, že ho mám k vyzvednutí, ale ta hloupá ženská pak kamsi odjela a můj průkaz dala jakési osobě, která mi ho přinesla dnes. J. ho nedala, protože se prý vydává proti podpisu. Takže asi takhle. Můj voličský průkaz běhá po vesnici.
Když je nejhůř, gyros najdeš všude. Pro Tiranu to sice zase tak neplatí, ale mně jedno bistro, které ho má dokonce v názvu, přišlo do cesty, zrovna když jsem přemýšlel, jestli stihnu najít nějakou specialitu, nebo si dám byrek. Jenže hlad a jiné biologické potřeby jdou proti všem úvahám. Ale je to podávané vkusně a kromě hranolků ještě s pitou, takže hlad bude ukojení a to ostatní taky.
Už vím, kde budu trávit večery před usnutím! Tenhle podnik je asi 6 minut od mého apartmánu, v ulici Dervishe Luzhy tipuju, daleko od rušných ulic, a je naprosto autentický. Napsal bych, jak se jmenuje, ale autentický je právě proto, že nemá ani jméno a na mapě ho nenajdete. A takových hospůdek je tady většina. Prostě si nějaký děda nebo strejda otevře bar a chodí tam jen místní, kteří ho znají. Nepotřebuje k tomu reklamu na Googlu ani vývěsní štít zářící daleko do dáli. Nevadí mu, že sem zrovna dneska přišlo jen všehovšudy sedm lidí včetně jeho manželky, která znenadání přicupitala odněkud zezadu, a tak se ten můj děda právě teď diví, kde jsem se tady vzal já. Pivo má jen v plechovce, a navíc to ne příliš dobré, co se jmenuje Peja a vaří ho v Kosovu, ale když jsem si na záchodě uvědomil, že už nemám moc hotovosti, protože se mi sželelo chlapíka od gyrosu a netrval jsem na placení kartou, a radši jsem hned zaplatil, abych věděl, jak na tom jsem, ukázalo se, že stojí jen o něco víc než v supermarketu. K tomuhle dědovi těch 150 léků zase přijdu rád zaplatit, a klidné v hotovosti. Dneska mám svátek, tak na zdraví!
A protože děda, co si v ulicí Dervishe Luzhy otevřel bezejmennou hospodu, neumí anglicky ani česky, bude třeba se do zítřka pořádně naučit tuhle větu. Španělsky jsem se to naučil poměrně rychle (Una jarra/cerveza más por favor), ale na tu albánštinu si zatím fakt netroufám. Ale bude to otázka přežití.
Když už se blíží ty volby, měl bych všech pět čtenářů svého blogu poučit taky v dějepise, protože zeměpisu jsem se věnoval už dost. Mezinárodní letiště v Tiraně se jmenuje po Matce Tereze. Narodila se sice ve Skopje v Severní Makedonii, ale ta tehdy byla ještě dva roky po jejím narození, až do balkánských válek, stejně jako Albánie součástí Osmanské říše. Agnesë Gonxhe Bojaxhiu se hlásila k albánskému původu rodiny své matky a Albánie se dnes hlásí k ní, i když během komunistického režimu Ervena Hodži tomu tak pochopitelně nebylo. V Tiraně má mimochodem vedle letiště i náměstí a samozřejmě i nejrůznější umělecká ztvárnění. Několikrát byla i u nás, poprvé v roce 1984, kdy už byla laureátkou Nobelovy ceny. Estébáci se na ni tenkrát pěkně připravili, a protože jim církev pěkně ležela v žaludku, v rámci akce Hiu ji sledovali a zjišťovali, s kým vším se kromě kardinála Tomáška sejde, aby věděli, kdo jim má v žaludku ležet ještě víc. Sledovači zhodnotili, že „pobytu jmenované bylo zneužito k realizaci záměrů vnějšího a vnitřního nepřítele zejména ve směru aktivizace věřících a popularizace charitativní péče ženských řeholních řádů mezi věřícími v souladu se stávajícími požadavky církve v této oblasti“. Bohudík nejsem takový pamětník, aby mi bylo známo, že bývaly doby, kdy někdo brojil proti charitě.
To první, co každý den vidím z okna, je hora Dajti, vápencový masiv klenoucí se do výšky 1613 metrů nad mořem asi 25 kilometrů východně od města. Pěkně mě provokuje, a když se navíc vrchol halí do bílých mraků a občas zpoza nich vykoukne a odhalí se na pozadí blankytně modré oblohy, je to o to impozantnější. Nemůžu to pochopitelně nechat jen tak.
Dopoledne jsem se musel věnovat práci, takže čas na objevování Dajti nastal až před chvílí. Jenže právě v úterý není v provozu lanovka, která mě od úpatí doveze do výšky 1050 metrů. Během dneška se tedy zkusím podívat na zoubek městským autobusům, protože k dolní stanici lanovky to není kousek, a vypravím se tam zítra, když to půjde.
Když už jsem se vypravil k hoře a zjistil, že dnes nestanu na horní stanici lanovky, natož na jejím vrcholu, chtěl jsem si ji odněkud aspoň vyfotit. Vydal jsem se směrem, kde jsem tušil její úpatí, a ocitl jsem se v jiném světě... Pokud jsem si až dosud myslel, že Balkán tady reprezentují rozpadající se domky, neúhledné stavby, často nedokončené, a podivně vyhlížející baráky, na jejichž desetiletou životnost byste nevsadili ani pětikorunu, a takové lze najít jen kousek od hlavních ulic Tirany, které se sbíhají na Skanderbegově náměstí, necelé dva kilometry od čtvrti, kde bydlím, se mi vyskytl výjev, který si pamatuju ze začátku nultých let z předměstí Sofie, kudy jsme projížděli. Chlapecké gangy zápasící na ulicích, bezzubé babky a chromí dědci vysedávající na zápražích, výrostci šmelící s kdečím ve dveřích rozapadajících se dodávek, odpadky, špína a smrad povalující se mezi povlávajícím prádlem na zpuchřelých prádelních šnůrách, ... No, zase až takové to nebylo a do takového koloritu leccos chybělo, ale procházel jsem úzkými uličkami lemovanými domy, na které se špatně dívalo, natož abych v některém z nich chtěl bydlet. Snaha udělat snímek Dajti z nějakého fotogenického místa se ukázala marná, protože barabizen neubývalo a výhledu pořád něco překáželo. Lidí se nebojím - před jedním domem jsem potkal starou babičku, kterou jsem předtím nechtěně vyfotil, a ta mě sama oslovila, a když jsem jí řekl, že jsem turista, starostlivě se ptala, jestli nemám nějaký problém a nepotřebuju pomoct, kluci, co se na ulici prali, to evidentně chápali jako zábavu a dvacetiletí chlápci nešmelili, jen něco nakládali do aut, docela obstojných, ale problém zdejších uliček je ten, že co chvíli končí jako slepé. Přímá cesta k tomu velkolepému masivu neexistuje a já budu muset zítra nebo někdy jindy skutečně nasednout do autobusu, abych se tam vypravil. Zdolat tu vzdálenost pěšky nepůjde.
Civilizovanější svět začal jen nedaleko. Jen co jsem našel ulici, která pokračuje k hlavnímu náměstí (poznal jsem ji podle projíždějícího autobusu), ocitl jsem se mezi domy, které nevypadají tak zoufale, a mezi obchody, lidmi, co vypadají zaneprázdněně, zkrátka v jakéms takéms městě, které vypadá, že by mohlo být funkční, což se o čtvrti s balkánským vzezřením říct nedalo. Jenže zase stačilo zapadnout mimo a hned kousek od nové rezidenční výstavby jsem ve čtvrti Ish-Uzina Dinamo narazil na naprosto autentickou tržnici s naprosto autentickými cenami a autentickými trhovci. V mnoha stáncích tady prodávají oblečení a boty, o jejichž původu můžeme jen spekulovat, ale útroby ukrývaly ráj milovníků ovoce a zeleniny. Na rozdíl od barcelonských a madridských tržnic si tady opravdu na nic nehrajou - ne, sem normální turisti vskutku nechodí. Všechno zboží je vyložené jen tak ledabyle, v rozpadajících se kartonech a natrhaných igelitových pytlících, všude je bordel a špína, ale dá se tady koupit leccos. V krámcích okolo třeba i čerstvé maso, sýry a ryby.
Já jsem se na chvíli zastavil u starého chlapíka, který kromě všeho ostatního, třeba cicimku, prodával bylinky mnoha druhů. Snažil jsem se orientovat a očichával a drtil mezi prsty. Společnými silami a pomocí gestikulace se nám podařilo rozpoznat celerovou nať i kořen, kopr v podobě nati i semínek, oregano, mátu. Všechno mi říkal albánsky a já jemu česky a on to po mně opakoval. Chtěl jsem něco koupit, ale nabízené kilo citronů (jsou opravdu bio!) jsem s díky odmítl a vysvětlil mu, že jsem tady letadlem a mám jen malý batoh. Pomocí překladače jsem se ho optal, jestli tady bude v neděli, a slíbil mu, že k němu zajdu pro cicimek a vezmu ho domů. U východu jsem pak narazil na paní, co se mi kdovíproč snažila vnutit nevylouskané mandle. Naznačovala, že si jich nemusím kupovat rovnou kilo za 500 leků, že mi jich nabere třeba za dvě stě (vytáhla dvousetlekovou bankovku), ale mně nebylo jasné, co bych s nimi dělal.
Když už jsi se ponořil do autenticity, měl by sis to užít se vším všudy, říkal jsem si, když nadešel čas obědu. A čím obskurnější bistro najdeš, tím líp. Nemusel jsem hledat dlouho, jeden takový podnik, samozřejmě bezejmenný, jsem míjel na ulici Siri Kodra. Mezi nejtradičnější jídla Balkánu patří takový ten špíz, co se jmenuje kebab a dělá se z nejrůznějších druhů masa. A hned vedle něj jsou kofty, mleté maso, rovněž různých druhů. Tihle chlapíci, možná táta se synem, to uměli dochutit velmi dobře, takže odcházím spokojen!
Odhadl jsem je dobře, tátu a syna. A vím to proto, že si ten kluk ke mně přisedl a chvíli jsme si povídali. Pak jsem mu ukázal, že jsem o nich napsal a dal to na blog. Nechal si to pomocí docentky Googlovė celé (včetně toho, jak jsou obskurní) přeložit, vyfotil si to, zjevně byl potěšen a pak mi oba táty děkovali. Zaplatil jsem 450 leků spolu s tučným dýškem (měl jsem i pivo, takže to fakt není moc) a slíbil, že ještě přijdu. Tahle tady vznikají štamgasti, nápisů netřeba.
Odtud je ta hora vidět o dost líp. Je to jen pár kroků od hospody, která má kapacitu asi 60 míst, ale sedíme tu celkem čtyři, z toho jedna servírka a jeden její partner (a ten další je třeba její ctitel, co já vím). Vybaveno to není úplně tuctově, a pokud tady nepotřebuje prát prachy u nás dobře známá balkánská mafie, těžko říct, z čeho to financují.
Řekl jsem si, že zajdu na kafe, ale mají tady konečně albánské pivo, tak by byl hřích v té autenticitě nepokračovat.
Po dni plném bizarností a hrůzy jsem v Tiraně objevil místo, které je reprezentativní a nijak si nezadá s centry jiných evropských měst. Jde o několik ulic v okolí zrekonstruované tržnice. Jmenuje se Pazari i Ri (Nový bazar) a kolem ní jsou vkusné (a drahé) restaurace, a v jedné dokonce vyhrává živá hudba. Ještě že jsem z letiště nedojel sem, to by byl šok.
Na církevní stavby se sice někdy dívám s úctou k tomu, co lidi dokázali, ale taky a mírným opovržením, kvůli čemu to dokázali. Už vůbec nejsem muslim a volání muezzina u Nového bazaru mě zanechalo zcela netknutým. Když jsem ale spatřil tohle, byl jsem dočista ohromen. Velká tiranská mešita nebolí Mešita Namazgah byla slavnostně otevřena před necelým rokem (rok to bude přesně za 10 dní). Stavba má rozlohu 1 hektar, 4 minarety vysoké 50 metrů a 30metrovou kopuli. A je opravdu velká!
Co jen mi tohle připomíná, říkal jsem si, když jsem to slovo viděl odpoledne napsané na jedné tabuli jakéhosi malého (pochopitelně obskurního) bistra cestou k centru. Došlo mi to kupodivu až před desátou večer, když to prodavač přečetl jako sufláže, což je ještě víc matoucí, ale ona ta gastronomie stejně zjevně nemá žádná jasná pravidla. Řekl to, když jsem se tam zastavil ohromený jinou tváří Tirany (o tom až za chvíli, ale nebude to na chvíli), abych si dal něco malého k večeři.
Jasně, připomíná mi to řecké souvlaki, to dá rozum, když je odtud Řecko nedaleko. Jenže mně tyto sufláže naservírovali jako kousky masa, které známe jako gyros a kterým říkáme kebab, přestože správný název by měl znít döner kebab, tedy točící se kebab. Kebab je jakékoli grilované maso, ostatně k obědu jsem ho měl jako shish kebab, tedy napíchnutý na jehle, a ze stejného ranku jsou i kofty, jen se jedná o maso mleté, kteréžto se rovněž prodává jako kebab, jen není ani shish, ani döner.
A pokud nemá gastronomie žádná pravidla, tak to, co stravování celého světa spojuje, je důraz na nasycení. Dáte-li do toho mouku, nejlépe v podobě nějakého upraveného těsta, strávník bude spokojen. My Češi o tom víme své, takže jsme na piedestal naší kuchyně postavili knedlík, do kterého jsme navíc přidali ještě housku, která už jednou tepelnou úpravou mouky prošla. Italové, protože jsou hraví a mají na všechno dost času, si vymysleli pizzu, kterou v základu zdobí rajčatovým sugem, mozzarellou a bazalkou, aby byli za patrioty. Balkánská, turecká, řecká i blízkovýchodní kuchyně na to jdou jinak a vynalezly pita chleba a další formy jednoduchých placek, které nesmí chybět u žádného z jídel, aby se lidi pořádně natláskli.
A tak jsem k večeři za 50 korun českých pojedl kuřecí gyros neboli döner kebab, zde podávaný jako souvlaki, protože nic jiného už neměli, se dvěma druhy omáčky a zeleninou, to celé podávané v pita chlebu (větším a tenčím, než je ten průmyslový, který se prodává u nás, ale dobře mi tak, měl bych se ho konečně naučit péct) včetně hranolků, což je obdoba české housky v knedlíku, a výsledek je ten, že jsem se natláskl a jako strávník jsem spokojen. Zatímco u nás totéž za trojnásobek naházejí do papírového boxu, tady to vymazlili, a zatímco jíte, omajdy se pěkně vpíjejí do pity a ta zůstává vláčná a získá vůni a chuť marinovaného masa a omáček. Geniální!
A teď to přijde...
V jednom by mezi námi mělo být jasno. Celý den se oháním slovem obskurní. Podle slovníku to znamená "mající špatnou pověst, podřadný, podezřelý, pochybný". Je to trošku nespravedlivé, protože třeba taková camera obscura, temná komora, je geniální, byť jednoduchý vynález a rozhodně to není nic pochybného. Od dnešního poledne, kdy jsem zhruba vyrazil směrem k hoře dajtské, tedy na východ, jsem obskurních věcí ve stejném významu zažil moc. Takových věcí, které si přídomek "podezřelý" rozhodně zaslouží, ačkoli jsem se tu přestal cítit ohrožený ve chvíli, jakmile jsem v neděli ve tři ráno prošel kolem spícího psa a zjistil, že ani neštěká, ani nekouše. V zajetí obskurností žiju tři dny a nic na tom nezměnil žádný směr mých pochůzek, ať už jsem se ze Skanderbegova náměstí vydal na sever, východ, nebo západ. Všude to bylo stejné: Hlavní ulice, které na tomhle náměstí dlážděném desetitisíci kamenů z různých koutů Albánie končí (anebo začínají), vypadají jakž takž. Stačí ale zahnout za roh a začíná obrázek, který jako bychom vystřihli z našich představ o Albánii. Dole obchod, vlastně spíš obchůdek, jeden vedle druhého, a často jsou nejen na úrovni chodníku, ale i v suterénech, kam vedou příkré schody. Od prvního patra nahoru jsou domy většinou oprýskané a balkony vypadají, že každou chvíli spadnou procházejícímu chodci na hlavu. Vedlejší ulice už hezkými fasádami nemaskují ani přízemí, ale uspořádání je podobné. Miliardy obchůdků. A taky miliardy kaváren, barů a hospod, které často ani nemají názvy. A mezi tím vším dost jednoduchých provozoven - opraven kol, elektroniky, řemeslných klenotníků, švadlen, obuvníků, prádelen. Jako by tady ještě lidem stálo za to nechat si rozbité věci opravit, místo aby utíkali do nákupáku a koupili si nové. Svítí se do nich do noci a zruční mistři se v nich hrbí nad předměty, kterým se pokouší prodloužit život. Do malé proluky se tu a tam vklínila benzínka nebo garáž, kde opravují auta. Všude špína, nepořádek, tu a tam odpadky, které zřejmě už nikdy nikdo nevyhodí.
Pokud tohle všechno pro vás jako pro turisty znamená stres a obavy o holý život, vydejte se po příjezdu z letiště (autobus staví u Opery) na jih. Ale buďte důslední a běžte opravdu na jih, přesněji řečeno od ocasu koně národního hrdiny Skanderbega rovnou za nosem. Já jsem tam ty tři dny nešel, protože jsem z nějakého důvodu předpokládal, že ta nejvymazlenější část Tirany bude kolem centrálního náměstí, které by logicky mělo tvořit ústřední část města, na mapě popsanou jako centrum (Qendra). A taky proto, že mě to táhlo tam, kde je střed čtvrti Blloku, kterou nějaký duchaplný cestovatel popsal jako moderní čtvrť s butiky a příjemnými kavárnami a restauracemi. Pokud chcete Tiranu navoněnou, hledejte to, co se vyjeví přesně na východ odtud, tedy zhruba na jihovýchod od Skanderbegova náměstí. Právě v těchto místech je nejen Nový bazar, ale i Velká tiranská mešita a pyramida. Hezky si to z jejího vrcholu, kam vede asi 115 schodů, prohlédněte, řekněte si, jak krásné to město je, sejděte zpátky dolů mezi turisty a obchody se suvenýry, projděte se bulvárem širokým mnoho desítek metrů, zapadněte do některé z restaurací, kde za hlavní chod dáte dvakrát víc než na Staromáku, a vrátíte se domů s pocitem, že Tirana je barevné, čisté, moderní a bohaté město.
Měl jsem štěstí, že mi Booking.com nabídl cenově přijatelné ubytování jen tři kilometry od té navoněné zdechliny. Je tam krásně, o tom žádná, ale cítil jsem se poveden. A mám pocit, že přesně o těchto místech ten cestovatel psal, když Blloku popisoval jako prominentní čtvrť pro komunistické papaláše. Doba se změnila, praxe zůstala stejná – i dnes jsou tu vládní budovy, parlament a tak dále. Já raději zůstanu u autentické obskurnosti a u dědy, co má pivo za 150 leků a při mém odchodu si přiloží dlaň na srdce.
V tomhle bývalém podzemním bunkru je dnes muzeum tajné policie Sigurimi, ještě v 80. letech se s ním ale počítalo jako s úkrytem před případným napadením. Paranoidní socialistický režim Envera Hodži byl potom, co se postupně rozešel s Jugoslávií, Sovětským svazem i Čínou představou napadení prakticky z jakékoli strany posedlý. Po celé Albánii proto vybudoval a nařídil vybudovat až 200 tisíc krytů.
Ve Velkém tiranském parku je umělé jezero, přírodní divadlo a spousta příležitostí k trávení volného času. A v brzkém odpoledni je tady klid, protože všichni popojíždějí auty po městě a troubí na sebe a od toho ruchu je to do parku přes centrum a vládní čtvrť docela daleko. Já už mám v nohách šest kilometrů a bude čas sehnat něco k obědu.
Těšil jsem se, že si dám berxolle vici, tedy grilovaný telecí steak, ale už nebyl, tak jsem zase skončil nad kofty, tentokrát v podobné malých karbanátků. Ten chlapík, co v restauraci Tujani obsluhuje, sice není etalon příjemnosti, ale je to chutné. Řekl bych, že do toho přidávají slaninu. A kdybych si k tomu nedal pivo, stálo by to s chlebem 80 korun.
Než jsem u týpka v Tujani platil, přinesl mi účtenku s QR kódem. Ejhle, říkám si, moderní doba! Že by tady přeskočili placení kartami a přešli rovnou na aplikace, aby očůrali banky? Stáhnul jsem si elektronickou účtenku a mé nadšení rázem vyprchalo: způsob placení (mënyra e pagesës) je kartëmonedha dhe modedha (bankovkami a mincemi).
Z krámku za rohem, co celou dobu vypadal jako zelinářství, se vyklubal poměrně dobře zásobený obchod s netušeně velkorysými prostory. Mají tam dokonce i pečivo. Koupil jsem si tam vodu, jablka, obrovský hrozen (mají tady opravdu megahrozny!) a nějaké sušenky a zaplatil 280 leků (70 Kč). Mám vůbec důvod vracet se do Fialovy a Babišovy drahoty?
Tirana se dnes probudila do chladného a podmračeného rána. V noci zapršelo a teplota oproti předchozím dnům klesla o téměř 10 stupňů. Je to znát. Dnes jsem se chtěl vypravit na horu Dajti, ale kombinace povětrnostních podmínek s přívalem práce bude znamenat minimálně další půlden strávený u notebooku.
Už jsem se asi domestikoval, když chodím stejně jako místní do nejbližšího obchodu pro co největší barel s pitnou vodou. Několik předchozích kafí jsem si udělal z perlivé, protože jsem jinou neměl a k té z kohoutku se vážně nedá ani čichnout, natož abych ji pozřel, tak mi nezbývalo než seběhnout ta čtyři patra a zakoupit něco přijatelnějšího.
No jo, dnes mi musel k obědu stačit byrek, ale já jsem to stejně měl plus minus v plánu, protože každý den chodím kolem takového obchůdku, o který by fajnšmekr ani pohledem nezavadil. Když jsem teď znovu zavadil pohledem, a dokonce mohl nakouknout dovnitř, vím, že je velký zhruba tři metry čtvereční a kromě brýlaté babičky, kterou tam vídám, tam byla ještě jedna osoba. Mají tam jen byrek/burek, a když tu věc míjím později odpoledne, už bývá zavřená. To dá rozum - jak už jsem psal, byrek se musí upéct a podávat ještě teplý, takže když tyhle dvě ženy vyprodají, asi už nemá cenu, aby roztápěly pec znovu.
Před druhou hodinou jsem už neměl moc na výběr, zbývaly sýrový a špenátový, tak jsem si dal oba a za 100 leků se tím jejich listovým těstem naládoval, že zase chvíli vydržím. Člověk tady vyjde s českou tisícovkou v kapse a může si žít jako král, když ji ovšem včas vymění aspoň na eura.
Nedá se ale říct, že bych neměl jinou volbu. Bister o pár metrech čtverečních jsem po cestě dlouhé jen asi jeden a čtvrt kilometru potkal hodně, řekl bych, že desítky, a mezi nimi i to, kde dělají shishkebap a kofty táta se synem. Jenže nějaký nápis na nich je výjimka. Dveře bývají otevřené a ven se line krásná vůně, ale jeden neví, jestli si tam zrovna Albánci nedělají oběd - poznat, že to tam prodávají, opravdu nejde. Jeden podobný podnik voní zvlášť náramně, a když zaostřím, dá se zpozorovat, že tam mají mish zgara, tedy maso na grilu (tedy na žáru, trochu se tomu porozumět dá). Jenže druhou vlastností takových "bister" je, že absolutně chybí něco jako jídelní lístek a já bych opravdu nerad natrefil na kozí maso. Na jednom grilu na ulici 5. května jsem točící se kozu bezpečně poznal - opékala se tam a vypadala pěkně, jenže dejte si to...
Jelikož jsem se před chvílí dozvěděl, že práce, která mě stresovala, ještě chvíli počká, mohl jsem si s klidným srdcem a komedií kolem posedět nad večeří. Už párkrát jsem procházel kolem takové hospůdky nad schůdky, která asi taky nemá jméno, ale je taková malovaná, až vypadá jako pěst na oko. Uvnitř kmitají tři ženy - tedy kmitaly by víc, ale jsem tu jediný host, a protože je to vlastně takový bufet, mají všechna jídla uvařená a vystavená, takže jsem si mohl vybrat podle a nechat si nandat dva vzorky. První byla krémová omáčka z kuřecího masa se žampiony, druhé ragú z jater. Když jsem dojedl, poprosil jsem jednu z těch nešťastnic, se kterou jsem se předtím domlouval na tom, co si dám, aby mi názvy těch jídel napsala na papír. Řekl jsem to myslím obstojně a velmi srozumitelně a dostatečně i vysvětlil důvody té taškařice (musím dát vědět ženě, co jsem měl k večeři, to by mohla na rozdíl od blogu pochopit), ale ona se najednou začala tvářit, jako že mi vůbec nerozumí. Nedal jsem se, a tak jsem to začal psát sám. Ta játra se jmenují jahni me mëlçi a je to jídlo v Albánii docela typické, protože už jsem ho viděl na několika místech. U toho kuřete jsem ji ale nutit neměl, protože by asi musela přiznat, že na lístku to mají jako polívku (sup pule) a mně to představili velkoryse jako eskalop pule, což je pochopitelně nesmysl, protože eskalop je plátek. Ale dobře mi tak. Můžu si myslet, že jsem povečeřel soté, které umím, jelikož do něj dávám i trošku bílého vína (jenže to je tady drahé) a nad nabízenou cenou neohrnovat nos, zase tak vysoká není.
Jako přílohu jsem si vybral brambory, ale měli třeba i rýži, která by se k tomu samozřejmě hodila víc. Při ochutnávání jsem si připadal jako Pohlreich a těmi játry, byť jsem z nich měl trochu strach, jsem rozhodně chybu neudělal.
Tím názvem si nechci připomenout, že je tři čtvrtě na devět, což znamená, že jsem byl v pohybu jen čtyři hodiny, a přitom jsem ucaprtaný jako po výšlapu na Dajti. Chci jednoduše říct, že jsem navštívil tři čtvrti v okruhu kolem Soderbegova náměstí a znovu jsem si připadal jako Alenka v říši divů. Já nakonec budu muset všechno, co jsem o Tiraně napsal, nezvratně smazat, protože mé postřehy z prvních dnů se ve světle toho, co zažívám od chvíle, kdy jsem objevil pravé Blloku, jeví jako zápisky šíleného turisty. Don Bosko, tiranská část na severozápadě města, trochu jižněji položená Zogu i Zi (Černý pták) i 21 Dhjetori na západ od centra jsou v podstatě takové normální čtvrti, které bych možná ani na Balkán netipoval. Nechápu, proč si ten nejhrůznější zážitek odnese návštěvník z prstence kolem centra a ze severní části, ve které mám tu čest bydlet. Miniaturní obchody jeden vedle druhého jsou sice i tam, kde to vypadá jinak než autenticky, ale kromě toho jsou tam i široké obchody, velké křižovatky, moderní výstavba a prostě všechno, co k městu 21. století patří. Včetně hotelů, které v mé čtvrti prakticky nejsou. (Pár jich tu je, ale nestojí to za řeč.) Jasně, se západoevropskými a středoevropskými městy se to asi srovnat nedá, ale to bude prostě tím zvykem, že sem musí do každého domu narvat nejmíň dva obchody. Možná je to tak, že Tirana je moderní město, mě ale ubytovali v místě, které budou příští měsíc bourat, a vysadili mě na rohu, odkud to tam bylo nejblíž, aby tady nabyl dojmu, jak si u nás krásně žijeme.
Ale levno tady umí být, o tom zase žádná. Když jsem procházel třemi čtvrtěmi na západě, celou dobu jsem měl v hlavě dilema, jestli má smysl vyměňovat zbytek eur, když jsem to doteď neudělal. Nějaké leky ještě po kapsách nosím, v supermarketech nebo obchodech, kde se vyskytují turisti, se dá zaplatit kartou, i když občas až od určité výše, a pokud za těch padesát dostanu skoro 5000 leků a za dva kusy burku zaplatím stovku, bude mi trvat, než se toho zbavím. Jako by mě chtěly provokovat, směnárny tam byly skoro na každém rohu. V jedné dokonce brali české koruny (v kurzu 3,81 LKK myslím), ale když už jsem tam postával, někdo mě předběhl, tak mě to přestalo bavit a dumal jsem dál. Dopadlo to tak, že jsem vyměnil jinde a dostal 4750. Mám pocit, že tolik peněz nemůžu nikdy utratit, a já tu budu jen tři dny!
Pravda, trochu mi ulehčily ty tři ženy v bufetu, které moji útratu za dva chody a dvě piva spočítaly na 1030. Za ty útrapy se jmény jídel jsem jim dal 1100.
Potěšen volnem, které mě snad čeká, a obtěžkán dalšími tisíci leků, chtěl jsem část peněz dobrovolně zanechat na oltáři poctivého dědy, co za rohem provozuje hospodu. Jenže jak jsem tentokrát přišel úplně odjinud, v labyrintu ulic, co jich sedm z deseti končí ve vratech, jsem zabloudil. A jak už jsem psal, na mapě ji nenajdu. Stejně jako je tam marné hledat kavárnu, kterou jsem za jiným rohem díky tomu náhodou objevil. A spolu s ní ještě asi pět dalších večerek, které tu mám k dispozici.
Říkal jsem si, že dnešek nebude nic moc, se týká aktivity, ale po poledni jsem si došel na burek a večer jsem objevoval svět za zrcadlem a je z toho pěkných 14 kilometrů. Ještě pár dní a budu na stovce:
neděle 10 km,
pondělí 21 km,
úterý 17 km,
středa 13 km,
čtvrtek 14 km.
Autobusem jsem ještě nejel, tak proto. Kdo by tam taky lezl, když jedna jízda stojí 40 leků?
Můj první městský autobus mě veze k dolní stanici tiranské lanovky. Při troše pozornosti není třeba složitě zjišťovat, že je třeba nastoupit na linku číslo 11, protože autobus je pro turisty označený cedulí Dajti Ekspress a BunkArt 1 (poblíž je bývalý bunkr pro prominenty). Zdroje nelhaly - stačí jakýmikoli dveřmi nastoupit a zaplatit, průvodčí si vás najde. Mě ale trochu znejistilo, že si v budce na zastávce spousta seniorů vyzvedávala nějaké kartičky, jednalo se ovšem o lítačky. Při nástupu jsem se raději průvodčího zeptal. Nechápal, ale pohotový řidič řekl, že zaplatím uvnitř. Můj průvodčí je vůbec nějaký zmatený a pobíhá sem a tam. Soudím, že ten by nenašel ani vlastní matku. Po chvíli jsem mu nicméně avizovaných 40 leků mohl vydat i já a na oplátku jsem dostal nefalšovanou papírovou jízdenku.
Městský autobus sice jede skoro až k lanovce, ale já nikdy nevolím nejpřímější cesty. Vystoupil jsem o několik zastávek dříve a prošel se čtvrti Fresku, mimochodem sympatickou a hodnou své poloze na úpatí hory, tedy kopcovitou. Navigace mě navedla přímo na kluzkou skálu, v níž je vyhloubený bunkr BunkArt 1. Ještě že dnes nemám pantofle.
Na horu Dajti (Mali i Dajtit) je to od lanovky, kde je jistě krásný hotel a spousta aktivit pro děti i dospělé, ještě hodně daleko a já nemám ambice podnikat tady vysokohorské túry. Stačilo mi, že jsem vyjel co nejblíž k jejímu vrcholu a ponechal ji svému osudu. Zpátky dolů k zastávce autobusu zbývalo 6 kilometrů a navigace nevěstila, že mě čeká procházka po upravených cestách. Na kótě 1038 metrů nad mořem jsem potkal Asijce, který se zmateně koukal po okolí. Když viděl, že koukám do telefonu, ptal se, jak se odtud dá dostat dolů. Řekl jsem mu po pravdě, že rovnou za nosem a ukázal mu směr a sám se vydal tam, kam mě Mapy vedly. Nevypadal, že bych ho uspokojil, a dal se do hovoru se ženou, která, jak se zdála, mu byla ochotná pomoct víc. Za chvíli nastartovala čtyřkolku a nechala ji běžet. Já jsem mezitím došel o pár set metrů dál, kde z asfaltky odbíhala sotva viditelná kamenitá pěšina. Tam mě dojeli, Ind vystoupil. Oba jsme si všimli, že tam, kam ukazuje navigace i řidička čtyřkolky, ukazuje i červené značení pro pěší. Nebylo pochyb, že nám dvěma, mně i Indovi, nezbyde než se vydat tudy. Měl jsem v úmyslu být sám se sebou, ale přidal se ke mně, a dokonce si chtěl povídat. Když jsme si odbyli pár úvodních frází a on zjistil, odkud jsem a co tam dělám, byla řada na něm. Po pár desítkách metrů jsme se seznámili.
Indové mají štěstí, že anglicky mluví většinou od mala, ale co já? Klopýtal jsem nejen po kamenech, ale i v angličtině, tím spíš, že jsem se musel vyrovnávat s jeho výslovností. Říkal, že tři roky žije v Londýně, a díky mé jeho letošní návštěvě, jsme tedy měli další společné téma.
Vlekl se, takže jsem přeskákal po kamenech a předběhl ho v domnění, že ho setřesu, ale nedal se. Pak jsme se seznámili. Během túry po opravdu příkrém svahu, kde bylo třeba dívat se pod nohy, jinak bych každých pár metrů šlápl do hoven, se nám tu a tam vyskytl nádherný výhled na Tiranu a okolí. A potkávali jsme zvířata – koně, nefalšované horské albánské kozy… A zhruba ve třetině cesty i psa. Velkého psa. Já mám psy rád, ale ze psů velkých a hrozivě vypadajících mám respekt. Zastavil jsem se a dal se na pomalý ústup, jako že počkám, co se bude dít. Aruwal (nebo tak nějak se jmenoval) se ptá, co se děje. „Pes,“ odpovídám. „No a co?“ on na to. „Jenže ten pes je velkej.“ Když viděl, že jsem znejistěl, taky byl trochu opatrnější. Takový pes v horách není totéž co pouliční pes dole v Tiraně, který je zvyklý na lidi. Pes se pomalu přibližoval k nám. Tohle bude ještě zajímavé, napadlo mě a poprvé jsem ocenil, že nejdu sám a zrovna nejdu první. Naštěstí se za chvíli ozvalo volání. Pes zbystřil, i když nevypadal, že zrovna poslouchá. Chlapský hlas schovaný kdesi za stromy nabyl na intenzitě. Pes zareagoval a já věděl, že to bude dobré. Osmělil jsem se a spolu s indickým kamarádem jsme prošli nejdříve kolem psa, v bezpečné dálce čichajícího pachy, a potom i kolem asi sedmdesátiletého chlapíka. Už z dálky nás zdravil a usmíval se na nás.
Po hodině cesty se ozvala moje kolena a začala etapa, kdy se mi Aruwal začal tu a tam vzdalovat. Uklidňoval jsem se, že je na takové pochůzky zvyklý odněkud z Hindúkuše a že já jsem holt pán z letech. Vždycky na mě ale počkal a vypadlo z něj, že tady v Albánii už má za sebou túru z Skodry do Dajču, takže i kdyby nechodil po Karakoramu, což by ho čekalo spíš než ten můj otipovaný Hindúkuš, už musel mít něco v nohách.
Cesta ubíhala pomalu. Co chvíli jsem se musel podívat do mapy, protože jsme si nebyli jistí, jestli jdeme dobře. Nejhorší to bylo v místech, kde kameny vystřídalo tmavě šedé bahno, jehož povrch byl evidentně významně poznamenaný předchozím deštěm. Na jednom místě jsme se orientovali podle zjevně čerstvých stop.
Když jsme sešli níž, objevily se první domy před předměstím Tirany jménem Linzë a ocitli jsme se v bezpečí olivového háje, řekl jsem svému horskému příteli, ať mě tu klidně nechá a jde napřed, že už to zvládnu. Zřejmě se rozhodl strávit se mnou zbytek cesty, protože jak poznamenal, měl štěstí, že na mě natrefil, protože by se jinak ztratil. I já jsem musel uznat, že bylo fajn jít dolů ve dvou, kdybych někam zahučel osamělý, asi už bych tenhle text v bezpečí kavárny dole nepsal.
Před prvním barem v údolí jsme míjeli dvojici. Muž vyskakoval na stromy a trhal granátová jablka, fíky a nezralé mandarinky a podával je ženě. Když jsme byli asi dvacet metrů před nimi, slyším češtinu. „Tak vy jste Češi!“ volám. Byl čas rozloučit se s Aruwalem a strávit příjemnou půlhodinu na pivu s Kladeňáky, kteří několik dní zpátky pobývali v Tiraně a pak se přesunuli do Drače a na dohled hoře Dajti byli na výletě. Dolů šli pěšky a stopy, které mně a indickému příteli posloužili jako orientační body, byly od nich.
Ve čtvrti Fresku jel kolem mě autobus číslo 11, který by mě vzal skoro "domů". Jenže ze zastávky ujel dřív, než jsem tam došel, a mně se nechtělo čekat, až přijede další. Navíc mě moc zajímalo, jestli mě navigace povede přímou cestou kolem squatů stejně jako v úterý. A teď už to vím - nevedla. Prošel jsem si další čtvrti, mám pocit, že Tirana je obrovská a mé pocity jsou smíšené. Někde se zjevně staví, ale převažují staré paneláky. Moje čtvrť s balkánskými domy zůstává ta nejvíc autentická.
Mám v nohách 18 kilometrů, pravé koleno, které bolelo víc než levé, jsem jakž takž rozchodil, ale ještě si dnes musím nakoupit. A protože už nemusím mít strach, že mi zbydou nějaké peníze, radši skočím do supermarketu.
Prodavačka v supermarketu automaticky naskočí na angličtinu, když slyší můj pozdrav. Je osm hodin večer a ona se usmívá. Nezdá se, že by to byl profesionálně škrobený úsměv nebo to bylo kvůli tomu, že bych jí byl sympatický (to se spíš směje mému růžolícímu obličeji, ošlehanému horským větrem). Když nemůže načíst kód na balíčku se sýrem, za odměnu jí nabízím, že dojdu pro jiný.
Jo a k obědu jsem měl zase byrek. Vzal jsem si ho s sebou do batohu nahoru na horu, a kdybych se býval neseznámil se spoluturistou, někde na cestě bych spočinul a pojedl ho. Až když jsme byli skoro dole, nabízel jsem mu, že uděláme přestávku a já mu kousek dám, ale s díky odmítl a řekl, že zajde na něco většího. Ten můj byrek náhodou velký byl. Kupoval jsem ho v pekařství (vedle ve stánku měli nejmíň o půlku levnější), ale bylo to v angličtině a fety tam tentokrát bylo skoro víc než těsta. Část jsem snědl až po pivu s Kladeňáky (k němu jsme dostali malý talířek s oříšky!) a kousek mi ještě zbyl, což znamená, že už to nebude moc k jídlu.
Večeři jsem splácal z toho, co supermarket dal, protože na žádné experimenty už nemám sílu. 22 kilometrů je cítit a pravé koleno se znovu ozývá.
Ještě mi zbývají dvě noci, ale už jen poslední celý den, protože v neděli nejpozději v pět večer musím být na zastávce za Operou, odkud jezdí Luna, a přesunout se na letiště. Jedině zítra je tedy šance podívat se do Drače (Durrës), kde je Jaderské moře. Je to odtamtud jen kousek do italského podpatku. Jenže teplota 19 stupňů, kterou prorokuje předpověď, příliš rozkoše neslibuje. Berat, "město tisíce oken", které by mě zajímalo mnohem víc, je o něco dál, ale taky ještě připadá v úvahu. Tak jako tak by to znamenalo dojet nebo dojít na autobusové nádraží, které je severozápadně od centra, pět kilometrů od apartmánu - a velká část trasy kopíruje řeku Tirana. Uvidím ráno, ale možná to budu muset nechat na příště.
Večer mě začal bolet pravý kyčel, a to tak, že dost, a nemohl jsem usnout (trochu jsem tomu pomohl, protože jsem si sledování svého oblíbeného filmu připomněl albánskou mafii). Ráno jsem se přesto probudil dost brzy, a tak jsem našel jedno z autobusových nádraží a kulhavým krokem se tam dopotácel. Byla to ale špatná volba, protože bylo mezinárodní. Vzezření tomu pochopitelně odpovídá.
Lepší volbou byl Terminali Jug/Veri, tedy terminál Sever/Jih, pojmenovaný podle směrů, kam odtud jezdí autobusy. Odvezl mě sem městský autobus a nejedná se o nádraží, jak ho známe u nás. Tedy - v tuhle chvíli je to tu rozestavěné a je možné, že za nějaký čas se tady dočkají něčeho, co bude moderní dopravní huby připomínat. Zatím je tu velká vybetonovaná plocha, kde bez ladu a skladu stojí autobusy a furgony (dodávky/minibusy, které odjíždějí, až když se naplní), ale i taxíky. Za předními skly mají cedule s názvy měst, kam jedou (Berat, Fier, Gjirokastër, Shkodra, Lezha) a mezi nimi chodí řidiči a ještě ta jména vyřvávají. I když jsem na webu viděl nějaké jízdní řády, nemůžu říct jistě, že existuji nějaké pevné časy, kdy autobusy vyjíždějí. Trochu jsem si myslel na město Krujë, které je na serveru od Tirany a je tam hrad a Skanderbegovo muzeum, protože právě odtud albánský národní hrdina Gjergj Kastrioti Skënderbeu vládl, ale Kruju jsem nikde napsanou neviděl (na rozdíl třeba od Beratu), ale umělka mě varovala, že poslední autobusy se do Tirany vrací už kolem páté a z Drače bude větší šance dostat se zpět, i kdyby to mělo být sdíleným taxíkem. Takže přece jenom jedu k moři do města Dürres.
32 kilometrů dlouhou cestu zdolal autobus za 67 minut. Ale není se čemu divit, jenom než jsme v Tiraně vjeli na silnici SH2 mezi oběma městy, která vlastně ani není dálnicí, museli jsme se otočit na kruháku. Trvalo půl hodiny, než jsme se ocitli zhruba v bodě, odkud jsme vyjížděli. Za těch 200 leků jsem si poseděl do sytosti. Zastavil dříve než na autobusáku, tak už jsem radši vystoupil a projdu se.
Ráno jsem si do batohu strčil svačinu, když jsem nevěděl kde a jak skončím, ale nějak dneska nemám hlad. Chtělo to něco malého, tak jsem před autobusákem v Drači koupil kukuřici. Babka ji prodávala za 150, ale za asistence jednoho domorodce jsem ji usmlouval na 120. Kdybych v peněžence neměl kromě té kovové stolekovky (papírové nemají, nejmenší bankovka je 200 ALL) ještě dvacku, asi by mávla rukou i tak. Bylo to moc dobré a jednotlivá zrna odpadávala od klasu jinak než u nás.
Oproti Tiraně je Drač o dost úhlednější město, alespoň co se absence starých typicky albánských domů a všudypřítomného bordelu v částech, které jsem stihl projít, týká. Jak by taky ne - odradit turisty, kteří sem směřují k moři, by nebylo dobré. Údajně tu mají 10 kilometrům pláží s jemným pískem a pozvolným svažováním do moře. Ale taky zbytky středověkého opevnění a zachovalý kus římského amfiteátru. Na první pohled bych řekl, že je tady víc stánků se suvenýry než v centru Tirany a taky o něco dráž, ale soudit můžu jen podle několika nakouknutí do nabídek bister a jednoho cappuccina, které jsem si vychutnal krátce po osvěžení svých bolavých nohou v Jadranu.
Nemám to úplně při cestě, ale když už se blíží ten konec a já se zase brzy přilepím k počítačové židli, dovolil jsem si být ještě naposledy zvídavý a zjistit, jak vypadá řeka Tirana. Ten mnohem důležitější tok je tady říčka Lana, která protéká městem. Tirana teče hodně na severu od centra, je větší, a pokud to mám napsat kulantně, oblast kolem ní má poměrně velký potenciál.
Sbaleno, uklizeno, nádobí umyto. Ještě hodinu se zdržím v apartmánu, než se naposledy projdu městem a utratím poslední leky. Zrovna mám rozepsanou zprávu pro ubytovatele, když někdo klepe na dveře. Přišla paní, zeptat se, jestli končím. Jasně, říkám a na hodinkách ukazuju, že do půl dvanácté odejdu. "No problem," odpovídá a gestikuluje, že klíč mám nechat v zámku. Přesně takhle jsem si to představoval.
Jedna ze vzpomínek na Turky stojí v Tiraně kousek od Velké mešity. Jmenuje se most Koželuhů (Ura e Tabakëve). Byl postaven v 18. století přes říčku Lanu jako součást karavanní stezky do horského regionu Dibra a kolem něj byly domky řezníků a koželuhů. Dnes se po něm dá přejít, ale dva břehy toku nespojuje, ten byl totiž odkloněn.
Když trhovec zoufalého turistu přesvědčí, aby poslední leky utratil za věc, o níž ani není přesvědčený, že s ní projde bezpečnostní kontrolou na letišti, a předtím si ani nekoupil oběd, nezbývá než zajít k Novému bazaru, kde se naštěstí dá platit kartou. Ceny tu jsou vyšší, ale s ohledem na bezhotovostní možnosti akceptovatelné. Ještě že jsem si na památku nechal dvoustovku, protože cicimek na ochutnávku už mám vyhlédnutý. Vypadá dobře.
Bistro theburger je ale jediný podnik v Tiraně, kde nemají kafe, jinak se tady dá sehnat v každé garáži. Pro fousatou obsluhu to ovšem není žádný problém, takže chlapík zaběhl pro cappuccino vedle, do té taverny.
Když mi ho vedlejší číšník přinesl, položil přede mě účet. Můj vousáč ho od něj ale stáhl a zaplatil za mě. Ovšem pouze dočasně, ale aspoň nemusím s kartou běhat ještě jinam.
Tirana začala a končí Lunou. Tentokrát nebylo těžké ten autobus najít. Čtvrt hodiny před odjezdem se ale začal nebezpečně moc zaplňovat, tak jsem do něj radši naskočil. Chtěl jsem odjíždět až v pět, ale už jsem se nachodil dost a tahám s sebou všechnu výbavu včetně oblečení a většinu mám na sobě, což se moc nepotkává s letním počasím.
Mezinárodní letiště Matky Terezy v Tiraně (neboli podle jména tiranského předměstí Mezinárodní letiště Rinas) odbavilo v roce 2024 přes 10,7 milionu cestujících. Přitom v roce 2022 jich bylo jen necelých 5,2 milionu, a přitom to nelze považovat za dozvuky covidu, protože v roce 2019 to bylo 3,3 milionu. Má jen jeden terminál, ale plánuje se stavba druhého. Ranvej má délku 2,75 km. A oproti tomu pražskému letišti to tady všechno působí daleko komorněji.
