Z cesty kolem Baltu mi zbyla měsíční jízdenka po Německu, a protože jsem člověk šetrný, už dříve jsem se rozhodl, že ji využiju na maximum.

Tuhle cestu totiž plánuju od konce května. Napadlo mě, že pokud ještě stále mají v Německu jejich 9-Euro-Ticket, jak se při testu zavedeném v roce 2022 dnešní Deutschland-Ticket jmenoval, stálo by za to se zase po čase pořádně projet vlakem. A protože je Německo rozlehlá země, čtvrtá největší v EU, napadlo mě ještě, že by mohlo mít dost sousedních států. Navštívit je za jednu cenu je velká výzva. I když se ta suma z původních devíti vyšplhala do dneška až na 58 eur, pořád je velmi sympatická. Důležité je, že platí jen pro regionální vlaky, autobusy a MHD, což znamená, že se rychlíkem svezu maximálně po Česku a tím pádem se po Německu povozím do sytosti.

Na přeshraniční cestování jsem já expert - v roce 2022 jsem se kvůli nesmyslným podmínkám Interrailu pašoval přes česko-německé hranice a zpět několikrát a tehdy jsem těch různých hranic přejel nespočet. Občas jsem se ocitl i na samém hraničním bodě, třeba jako ve stanici Ahlbeck Grenze, kde se Německo dotýká Polska hned vedle Svinoústí. Na polsko-německé hranici, ve Zhořelci neboli ve dvojměstí Zgorelec/Görlitz, jsem kvůli nejezdícím vlakům strávil skoro tři hodiny a mou oblíbenou stanicí se díky snadnému překročení hranici stala Železná Ruda - Alžbětín, která dokonce s německou stanicí Bayerische Eisenstein sdílí nádražní budovu. Tam jsme pro změnu před lety pašovali vlastní děti, jelikož ty neměly své pasy a my jsme bydleli v penzionu na bavorské straně.

První nástřel trasy mi plánovala umělá inteligence, ale bylo těžké ji k tomu dokopat. Po několika desítkách minut, když pochopila, co od ní přesně potřebuju, mi vygenerovala nejen interaktivní mapu a podrobný itinerář, ale návdavkem taky kompletní jízdní řády, když jsem zjišťoval, jestli se celá cesta dá zvládnout za pět a půl dne. Jenže i s tím byl trošku problém - nemohla se jaksi smířit s tím, že se nepotřebuju ve městech, kam přijedu, dlouho zdržovat, a navíc každý den končila přibližně ve tři čtyři hodiny odpoledne, kdy vlaky i já vždycky máme ještě plno páry. Tyto přednosti OpenAI by možná leckdo ocenil, ale spoléhat se na to, že všechno bude navazovat, tak jak bych potřeboval, rozhodně nemůžu - zvlášť po předchozích zkušenostech. Podstatný je tedy v tuto chvíli rámcový přehled měst, do kterých ve všech osmi zemích kromě Česka a Německa vedou železnice. Dál už na přesný rozvrh nebudu brát ohled a cestu budu tradičně plánovat podle možností, potřeby vyspat se a rozmarů klientů. A taky se pokusím vyhnout městům, kde už jsem byl - jako například proklatému Görlitzu.

Do odjezdu zbývá pět dní a kousek. Měl bych být nervózní. Až vyrazím, na nějaké souvislé psaní nebude čas, takže se aspoň teď pokouším sem vměstnat všechno důležité. Tato cesta má kromě návštěvy 10 států mnoho výzev:

• Pokusit se celou trasu vměstnat do 5,5 dne od pondělí 18. srpna do sobotního brzkého odpoledne, nakdy je plánovaná rodinná sešlost na jihu Čech. Podle itineráře usměrněné umělky bych to měl zvládnout.
• Utratit co nejmíň, zase jedu jako baťůžkář. Přizpůsobím tomu stravování i ubytování. Týden nějak přežiju a aspoň budu vzpomínat na pohodlí hotelů u Baltu.
• Dobýt i Dánsko, i když to bude trochu oříšek, ale to prostě mezi těch deset zemí patří taky.
• Rozhodně navštívit Schengen, který je pro mou cestu dost symbolický, a navíc je v Lucembursku hned za hranicemi.
• Mihnout se v Berlíně, odkud jsem se přede dvěma dny vrátil. To ale oříšek nebude ani trochu, protože Berlín je křižovatka železničních cest.
• Výlet zakončit výhledem na Alpy.

Vždycky si dělám seznam na cestu a blog má tu výhodu, že ho můžu průběžně aktualizovat podle toho, co uznám za vhodné či nevhodné. Tentokrát nesmím zapomenout na

• notebook s adaptérem (bohužel to nebude o digitálním detoxu),
• powerbanku,
• nabíječku na mobil + rozdvojku s dvěma porty,
• 2 mobily (pro jistotu),
• zimní bundu (nevím, kde kdy skončím a noci nejsou nejteplejší a já už si v žádném případě nechci zopakovat Stockholm),
• pláštěnku,
• balíček dat do Švýcarska (i když ho jen líznu, tamní roaming je nelítostný; kde jsou ty časy, kdy jsem za 1 MB platil 60 Kč?),
• láhev na vodu (na tu opravdu nesmím zapomenout!),
• léky včetně ibalginu (před třemi lety mě bolest hlavy připravila o zdravý rozum dvakrát, v Nancy a Lipsku, a při nějaké podobné příležitosti mě ve vlaku v Česku zachraňovala jedna žena z rozverné trojice),
• ručník (magentový, od T-Mobilu),
• tužku a papír (na plánování tras a jejich varianty se to hodí),
• pojištění.

A tentokrát s sebou vezmu i Méďu. Dlouho nikde nebyl...

Abych byl přesný, ona ta jízdenka, kterou na cestě použiju, nebude jen jedna. Musím se totiž do toho Německa samozřejmě nějak dostat. A jelikož stále nemám režijku od Správy železnic, musím si koupit lístek na cestu po Čechách. Naštěstí používám aplikaci Spojenka, která mi vyhledá spojení a kombinaci jízdenek jako dělané pro baťůžkáře. (Však ono to pro ně dělané je!)

Protože mám možnost relativně levně bydlet v oné dvojstátní nádražní budově v Železné Rudě - Alžbětíně, zvažoval jsem, že bych jel třeba o něco dříve právě tam a vyjel odtamtud. Jenže touha zakončit celou pouť výhledem na Alpy znamená jet proti směru hodinových ručiček - Polsko, Dánsko a tak dál - a do Polska je to ze Železné Rudy německými regionálními vlaky přece jenom daleko.

Tady je názorná ukázka, proč se baťůžkáři vyplatí přibalit si na cestování po ČR Spojenku. Když chci jet vlakem a tupě zvolím aplikaci Můj vlak od Českých drah, bude mě jízdenka na pondělní ráno stát 220 Kč. Spojenka na to jde jinak: kombinuje jízdenky na integrovanou dopravu v jednotlivých krajích. Díky ní ušetřím na cestě do Dolního Žlebu asi 20 %. Kdybych začínal v Berouně a jel na Alžbětín, úspora by byla mnohem, mnohem větší. Ale aspoň mají České dráhy na svou skvělou kampaň včetně přitroublé ▶▶▶ reklamní písničky.

 

Dilema, které v tuto chvíli mám, je "brát, nebo nebrat"? Myslím tím nějaké pevné boty, protože z mnoha předchozích cestování jsem si odnesl zkušenost, že je dobré nechat nohy dýchat, a tak jsem si letos u Bati pořídil dvoje sandály - jedny kožené a druhé gumové. Čekal jsem, že na cesty vezmu ty kožené, několikrát dražší, ale jen co jsem v Berouně došel doprostřed náměstí, měl jsem od pásků rozdrásané nárty. V těch gumových jsem oproti tomu strávil značnou část putování kolem Baltu (tedy pěšmo skoro 90 kilometrů) a přijdou mi poměrně pohodlné. Ale na delší a intenzivní túry to nemusí být výhra. Do těch kožených parťáků se mi tedy pořád nechce, pevné boty bych ale přece jenom vzít měl. V příštích dnech se musím rozhodnout.

A taky je tu hlas svědomí. Vím, že bych měl z mnoha důvodů zůstat doma: rozpracovaný gabion se na mě šklebí už několik let a stejně tak obrubníky kolem kůlny. Uvnitř ní už hezkých pár měsíců dlí ještě zabalená stříška nad osvětlení. Z několika spojů nejrůznějších okapů kape, jeden je úplně zdeformovaný a pergola si říká o totální výměnu. Za kůlnou jsem kdysi dávno začal přeuspořádávat ztracené bednění, a zatímco polovina zahrady obhospodařovávaná J. doslova kvete všemi barvami, moje sekce zarůstá býlím. Pár dní po mém návratu pojedeme jako každý rok na jižní Moravu do sklípku a na konec září jsem si naplánoval let do Albánie. Jenže poslední dobou zase pracuju odnevidímdonevidím a bůhvíproč mám pocit, že ještě potřebuju leccos stihnout. A taky se mi zachtělo adrenalinu, kterého nad klávesnicí, JSONy a SQLky a při spravování všech neduhů světa a bohapustém administrování vážně moc nemám.

Ne, není to tak, že bych tohle všechno hodil za hlavu a že bych vyrážel s čistou hlavou a odhodlaný. Moc dobře si vzpomínám na to, jak jsem na začátku září 2022 měl všeho jen pár hodin od startu až po krk. V Hamburku jsem toho měl už plné zuby, protože mě v Německu nechaly vlaky na holičkách a každá myšlenka na to, co mě ještě čeká, mě bolela. Takže ne, není to tak, že bych se neskonale těšil na báječný týden strávený bezstarostným dobrodružstvím. Ale chci to!

Přiznávám, že představa levného cestování do Železné Rudy a snadné přesednutí na německou trať mě lákala, jenže pokud se musím vydat jen regionálními vlaky, prvního naplánovaného cíle bych dosáhl až před půl jedenáctou večer (pokud by to všechno navazovalo), protože vlaky směr Alžbětín jedou hrozně pomalu. Musel bych vyrazit ráno v pět a v Rudě bych byl až v devět. Nezbývá tedy než se vydat na sever, kde budu o dost dříve. A když už jsem tak spekuloval, udělal jsem těsně před odjezdem do Prahy, přes kterou severní varianta vede, hned první změnu: pojedu z Řevnic až zítra ráno rovnou na hlavní nádraží. Zítra musím překonat nejdelší vzdálenost, než se dostanu aspoň do Polska, a s dalšími přesuny nemusím úplně spěchat, protože mi přes Berlín jezdí i pár nočních vlaků. Zítra tedy pojedu do Frankfurtu nad Odrou, pak popojedu do Berlína a pomalu se vydám k Hamburku a dánským hranicím. Jestli se něco nepokazí, ve Flensburgu, odkud půjdu do Dánska, bych mohl být v úterý ráno.

Přestože jsem ráno vstal o čtvrt hodiny dříve, než mi zazvonil budík, stejně jsem se nevyhnul nezbytnému stresu. Většinu balení jsem totiž nechal až na ráno, takže jsem jednotlivé součásti výbavy, kterou teď budu mít zase pár dní na zádech, vršil jednu na druhou. Místo v batohu ubývalo rychle a vešlo se to jen taktak, ale uklidňuju se tím, že velký prostor zabývá svačina a oběd na dnešek (výborné rizoto od J.). Kromě kožených pantoflí jsem sbalil i pevnější boty, a až  mě začnou štvát, můžu se jich někde po cestě zbavit.

Ke střetu s nechtěnou romantikou došlo hned před hlavákem v Praze. Opulentní bezdomovec s krabicí v ruce  vylezl před nádražní budovu a z plných plic, seč mu ještě síly stačily, zavolal do celého světa: "Sherwoode!" a zablábolil tisíce environmentálních slov o špinavé vodě. Když mě minul, bylo to naštěstí dost daleko, protože z krátkých kalhot mu v místech pod zády lezlo cosi sice bělostného, ale jen o kousek níž ne tak bílého, něco, co zkrátka člověk tahle brzy zrána rozhodně vidět nepotřebuje.

Rychlík Labe významně kopíruje naši nedávnou cestu na kole a jede přesně tam, kde jsme končili i my - do Děčína. Je můj druhý a na rozdíl od toho prvního má zpoždění. Jízdenku mám už z Řevnic zatím do Roudnice nad Labem a během cesty si koupím další až do Schöny. Odtamtud už pojedu na Deutschland-Ticket. Kdybych se v tom ranním spěchu podíval do Spojenky, koupil bych si jízdenku jen do Hněvic, protože ty už jsou v Ústeckém kraji, kde se jízdné platí na čtyři hodiny, ale kvůli té desetikoruně se v tuto chvíli do hlavy mlátit nebudu.

Ve vagonu, kde sedím, bohužel nevedou ani příliš čistoty, ani zásuvky. Příští vlak provozují Němci, tak kdo ví, jak na tom budu tam.

Po cestě jsme to zpoždění dohnali, ale v Bohušovicích nad Ohří (zajímavé, protnuli jsme další řeku) jsme zase 10 minut nabrali. Paní z kupé volala někam na dispečink a pochvaluje si, že tady na Ústecku se dá domluvit, aby připoj počkal. Že počká vlak z Děčína do Schöny, zase snad zařídí náš průvodčí, který slíbil, že napíše tomu mému příštímu.

Třetí dnešní vlak nejede jen do Schöny, ale až do Rumburku, protože se proplétá mezi severočeskými výběžky a z Děčína přes Dolní Žleb a Bad Schandau, kde vystoupím, se vrací do Česka. Že v Děčíně bude čekat, jsem věděl už z předchozího, protože v jízdním řádu naskočilo zpoždění přesně tak tak velké, abychom to stihli. Jenže přestup stejně nebyl bez napětí, protože na stejném nástupišti, kam přijel rychlík z Prahy, na čtvrtém, stál nějaký vlak do Rumburku. Já jsem z aplikace věděl , že ten správný jede ze dvojky, a tak jsem se radši zeptal průvodčího. A už jsem běžel do podchodu. Ale zdaleka jsem nebyl sám.

Přejeli jsme hranice, minuli Hřensko a jsem v Německu. A protože mám jízdenku jen do Schöny, musel jsem těsně předtím ukázat nejen DÚKapku (aplikaci po cestování Ústeckým krajem), ale i Deutschland-Ticket včetně občanky.

V 11:16 jsem se nohou dotkl německé země, a mohl jsem si tedy odškrtnout první dosažený milník.

Čtvrtý vlak jede do Míšně, ale tam Míša už tradičně nejede, neboť vystoupí na nádraží Dresden-Neustadt. Nebylo radno to splést, protože vlak odnaproti jede až do Budapešti.

I železnice mezi Bad Schandau a Drážďany víceméně kopíruje cyklistickou Labskou stezku, kterou poměrně dobře znám. Městečka a vesnice jsou tady namačkané těsně vedle sebe a mezi dvěma železničními zastávkami jsou to často jen dvě minuty. Jen co se vlak rozjede, už zase brzdí.

Soudě podle počasí, jaké je venku v Drážďanech, asi nevadí, že jsem se zimní bundu rozhodl nechat doma. Místo tabletu, který jsem na poslední chvíli přibalil, kdybych se nudil, jsem ale měl probrat raději krém s nějakou ochranou proto slunci.

Pátým vlakem pojedu taky skoro hodinu. On končí až ve městě Hoyerswerda, já vystoupim v Ruhlandu, městě, o kterém jsem v životě neslyšel. Výhoda tohoto spojení ale je, že jsou tu konečně zásuvky, takže si můžu dobít mobil, který se nebezpečně rychle vybíjí. Je docela plno, ale oproti cestě do Svinoústí předminulý čtvrtek je to pohoda.

O Ruhlandu jsem nikdy neslyšel, a přesto bych se tu měl cítit skoro jako doma, jak pomalu opouštíme Sasko a blížíme se k hranicím Braniborska. Část této spolkové země zvanou Dolní Lužice, kterou od stěhování národů obývali Slované, konkrétně Srbové, koupil v roce 1367 od zadlužených braniborských markrabat za 50 000 zlatých Karel IV. Už předtím získal Horní Lužici Jan Lucemburský, ten ji ale nekoupil, ale obsadil. K zemím Koruny české patřily obě Lužice až do roku 1635, kdy byly v rámci vyrovnání za třicetileté války předány Sasku. A důvod téhle vsuvky je ten, že když jsme před několika dny jeli z Rostocku do Berlína, viděli jsme v okolí Cottbusu, který mám dnes coby přestupní stanici hned po Ruhlandu taky v plánu, dvojjazyčné nápisy. Lužickým Srbům byl totiž v éře NDR přiznán status národnostní menšiny, a přestože je lužickosrbština téměř před vyhynutím, ještě pořád existují v této oblasti snahy o její udržení při životě. Historicky se v tady potkávaly vlivy německý, slovanský, braniborský a český, což já z vlaku a nádraží asi těžko poznám a pochopím, ale je dobré to vědět.

Alespoň kousek Cottbusu neboli Chotěbuzi, než zase pojedu dál. Uznávám, že je to poněkud únavné a jednotvárné, ale první pěší přechod je blízko. Tam si od těch vlaků trochu oddychnu.

Sedmým vlakem se povezu do Frankfurtu, ale nepojedu do toho známějšího, který leží nad Mohanem, ale do východoněmeckého Frankfurtu nad Odrou. Hned na protějším břehu řeky Odry leží polské město Słubice, které bylo až do roku 1945 součástí Frankfurtu jako jeho čtvrť Dammvorstadt.

Železniční síť tady není příliš hustá, na skoro hodinové trase jsou jen dvě zastávky. Třetí bude konečná, tedy Frankfurt (Oder).

Ačkoli jde o významný uzel a potkává se tady železniční, silniční a lodní doprava, není Frankfurt nad Odrou tak notoricky známý jako jeho jmenovec ze břehů Mohanu. Od nás je to sem necelých 400 kilometrů, takže město je poměrně dostupné, ale neříkejte to nikomu, kdo má za sebou víc než osm hodin cesty a přesně sedm vlaků. Na druhou stranu, jedu v podstatě zadarmo, ve vlacích je příjemně, a ten zatím poslední byl dokonce skoro prázdný.

Frankfurt byl hanzovním městem, má univerzitu a jezdí v něm pár tramvají od plzeňské Škodovky. S polskými Slubicemi údajně úzce spolupracuje, společně si říkají evropské dvojměsto a mají společný znak.

V 16.21 jsem po mostě Stadtbrücke překonal hraniční řeku Odru a stanul na území Polska. Hlídající Polák na druhé straně mě pozdravil „Dzień dobry". Je to dobrý.

Ono se řekne, jsou to hraniční města, tak jen vystoupíš z vlaku, přejdeš čáru a hupky zpátky do vlaku, ale ve Frankfurtu je nádraží na kopci mimo centrum a dojít až k řece a pak zase zpět k nádraží znamenalo trochu se projít. To by mi tak nevadilo, času jsem měl dost, ale ten batoh je zkrátka nepříjemná zátěž, a po cestě z města se navíc ozvaly kožené pásky na pantoflích. Ještě že mi J. přibalila náplasti. A pro záchranu nártů mluví i možnost nechat ty nohy ve vlaku volně. Ostatně zítra k ránu bude hůř, sil už nebudu mít tolik a do Dánska je to daleko.

Od zátěže jsem si taky poněkud pomohl, proto že jsem dojedl i první porci rizota. Pán, co šel kolem, mi pěkně galantně popřál dobrou chuť. A málem jsem se zbavil i rajčat, protože se mi podařilo kelímek s nimi nešikovně shodit a půlku jich vysypat. Jenže na mě si nepřijdou, já znám pravidlo 10-20-30 sekund/minut, takže jsem je hezky posbíral a vrátil zpátky. Ještě se budou hodit.

Osmý vlak jede směrem na Magdeburg, kde jsem taky ještě nebyl, jenže ani tentokrát nebudu mít tu čest. Přes Friedrichstraße a Alexanderplatz mířím na hlavní nádraží v Berlíně. Kdybych jel hned prvním spojením, které mi aplikace nabízí, byl bych ve dvě ráno ve Flensburgu. Ptám se umělky, co můžu ve dvě ráno ve Flensburgu dělat a kromě svých oblíbených frází mi doporučujeme procházku kolem Flensburského zálivu. To vůbec nezní špatně, já si takovou romantiku ujít nenechám, ale radši tam pojedu o něco později, dám si na berlínském Hauptbahnhofu trochu oraz a pokusím se k nejzápadnějšímu zálivu Baltského moře dojet se zhruba hodinovými přestávkami ve Stendalu v Hamburku a v Kielu.

Tak jsem tady, ale obávám se, že svou ani ne hodinovou "návštěvu" Berlína budu muset považovat za splněný cíl, protože jsem se letmo díval na vzdálenosti, které mám ještě před sebou, a zdá se, že to na žádné dlouhé procházky po městech nebude. To mi někdo nemohl říct, že ta cesta bude masakr?

To krátké zastavení v přestupním Berlíně, křižovatce všech německých cest (a platí to i pro ty moje), mi připomněla, jak je to živé, pulzující a rozmanité město. Dříve jsme sem jezdili každý rok a letos jsme tu byli jen krátce na to, abychom objevili všechno nové, co tady od covidu přibylo. Na rozlehlém prostranství před hlavním nádražím je nově velká skleněná kostka. Ale zjevně to tím nekončí, protože silueta této kosmopolitní metropole stále zahrnuje i stavební jeřáby, které sem v příštích letech přidají další a další budovy. Je na čase Berlín znovu zahrnout do pravidelného itineráře!

Je to zvláštní, ale je to tak. Od Dánska mě dělí pouhých šest vlaků, které by mě měly provézt nocí. Při pohledu na jízdní řád to není nic moc záviděníhodného, ale na druhou stranu nemusím pro dnešek vymýšlet, kde složím hlavu. Stačí se jen tupě řídit instrukcemi v aplikaci, párkrát přestoupit, ve dvou městech pobýt jen o něco déle než v Berlíně a ráno jsem u fjordu. Ne vždy to ale může být tupé doslova. Těsně než přijel můj dnešní devátý vlak, směřující na Stendal, objevila se na tabuli, ale i u mě v telefonu, hláška, že se změnilo nástupiště. Naštěstí jen na to protější.

Teda tohle jsem zažil jedině v Rumunsku. Vlak do Stendalu přijel asi o 10 minut dříve, než měl. Ještě předtím se vyměnili průvodčí, ale to v reproduktoru říkali, jestli jsem to dobře pochopil, a ta, co přišla po tom sympaťákalovi, který měl šichtu před ní, od jednoho ze dvou spolucestujících v mé části vlaku inkasovala peníze včetně pokuty, protože neměl jízdenku, respektive neukázal doklad. Než jsem se stačil připravit na nejhorší, dojeli jsme, jak říkám, s předstihem na konečnou.

Stejně to pro mě začalo být trochu tajemné. Je noc, frekvence vlaků se viditelně snížila a každým přestupem hrozí, že pro mě dnešní přesuny skončí. Vymyslet, co bych v končinách, ve kterých se momentálně nacházím, dělal do rána, mám docela problém. Ale zatím jedu, desátý vlak je v pohybu a zhruba hodinu a čtvrt mám o jakés takés pohodlí postaráno. Co bude v Uelzenu, se uvidí, ačkoli nástupiště číslo 304 a 301 nezní nijak optimisticky.

V Uelzenu mají takové netradiční obložené nádraží. A v tuto noční dobu rozhodně necestuju sám, naopak to zhoustlo, přibylo přistěhovalců (ke všudypřítomým Ukrajincům se ve zvýšeném množství přidali Afričani a Arabové) a vesele míříme na Hamburk.

Hamburské hlavní nádraží o půl jedné v noci pěkně hučí a pořád žije. Je libo se teď v poradně najíst? To rozhodně není problém! Mnohé stánky jsou otevřené, jako by bylo pravé poledne. K jednomu z nich mě chtěl nasměrovat mladý bezdomovec, abych mu koupil něco k jídlu. Pochopil jsem, co chce, ale dělal jsem, že ne. To si jako nevšiml, že jsem baťůžkář? Rázem bych své celkové výdaje zvýšil o několik desítek procent.

No a Hamburk jako město žije taky, ne však úplně životem, jaký by bylo proč závidět. Vydal jsem se na krátkou prohlídku a dal se od nádraží směrem na severovýchod, kam vede ulice Steindamm. Myslím, že přes den to o moc lepší nebude, ale teď je to o to víc politováníhodná esence hnusu. Ulici lemují nuzáci, chudáci, žebráci a všelijací jiní lajdáci mnoha barev, vůní a chutí. Nějaké ženy, spíš bezzubé než zubaté, ošklivé jako noc a zoufalé víc než zrezavělá kotva stoletého námořníka, mi nabízejí svou lásku. Každý druhý muž kulhá na víc než jednu nohu. Chceš-li vidět bezvýchodnost promarněných životů, kup si jízdenku do Hamburku!

Nemám moc důvodů považovat to za úplně pravdivý výkon, ale nějakou představu to dává. Podle umělky jsem od rána ujel téměř 750 kilometrů, což je s ohledem na rychlost vlaků a časté zastavováno docela výkon. Abych se přesunul do marného Hamburku a z Německa překročil první hranice se sousední zemí, potřeboval jsem k tomu 11 spojů:

Řevnice - Praha (28 km),
Praha - Děčín (115 km),
Děčín - Bad Schandau (15 km),
Bad Schandau - Drážďany (40 km),
Drážďany - Ruhland (47 km),
Ruhland - Cottbus (46 km),
Cottbus - Frankfurt nad Odrou (67 km),
Frankfurt nad Odrou - Berlín (82 km),
Berlín - Stendal (105 km),
Stendal - Uelzen (107 km),
Uelzen - Hamburk (77 km).

I přes poposedávání ve vozech jsem nachodil 12 500 kroků. Za půl hodiny odjíždí vlak do Kielu, přístavu u Baltského moře a hlavního města Šlesvicka-Holštýnska. Horší než v Hamburku to tam snad být nemůže.

Je to tak. Že jede do Šlesvicka-Holštýnska, má tenhle vlak do Kielu napsané i na boku. Je dobře, že jsem na tohle spojení narazil. Vyspalý moc nebudu, ale hýbu se, co to jen jde. Zítra si musím najít nějaké ubytování a načerpat nové síly.

Kiel je nejsevernější německé velkoměsto a oproti jiným má ještě jednu velkou přednost: moře se do něj zařezává pořádně hluboko. Na rozdíl od Hamburku je tady klid a v otevřené hale se dá strávit celá noc, pokud ovsem nevadí, že jí profukuje mořský vánek. McDonald má ale otevřeno nonstop. Na lavičkách podřimuje jen několik nočních ptáků a těžko říct, kdo z těch několika málo lidí, co tady jsou, už vstával a kdo ještě nešel spát.

Na přítomnost moře upozorní hned před nádražím rackové, kteří se jen líně poflakují kousek od břehu. Stačí se vydat jen o kousek dál napravo od nádražní haly a s vodní plochou se potkáte osobně. Z jednoho břehu onoho zaříznutého zálivu na druhý vede padací most. Od vody je cítit moře, ze břehu zase pečlivě připravované ryby. Taková ranní procházka po ospalém přístavu dá přece jenom aspoň na chvíli zapomenout na únavu. Další cíl je blízko!

Záliv Schlei se do úzkého výběžku severního Německa zatíná od města Kappein až do Schleswigu. Znamená to, že měří asi 42 kilometrů. Zhruba v jeho polovině je mezí městy Stubbe a Lindau most, který má 100letou historii. Jezdily přes něj vlaky, ale teď už nejezdí, dokud se nepostaví most nový. Od roku 2021 je tedy otevřený jen pro pěší a cyklisty. Kdo chce pokračovat po železnici, musí vystoupit na zastávce Rieseby Schleibrücke Süd, přejít hezky po svých a na zastávce Boren-Lindaunis Schleibrücke Nord sednout do jiného vlaku. Ale takové dobrodružství nevyžaduje žádný nadpřirozený výkon, je to jen pár set metrů.

Mlha, která se zčistajasna rozestřela po okolní krajině před Flensburgem a ležela nad zemí jako těžká deka, jako by předznamenala, že jsme se teď už definitivně přiblížili ke Skandinávii. Z té ranní mléčné polevy vykukovaly jen tu a tam vrcholky korun stromů, nad nimiž ještě majestátněji čněly ladné vrtule větrných elektráren. Začalo svítat a rovina nedaleko německo-dánských hranic nabyla dramatičnosti. Teď ještě tak někde na příštích osmi kilometrech zapadnout do bažiny!

Druhý den v 17:24 jsem dobyl Dánsko. Jsem na nejsevernějším bodě trasy. Teď už se čistě technicky začínám vracet.

Já věděl, že to bude nejnáročnější úsek,  a cesta z Flensburgu přes vesnici Wassersleben až k hraniční lávce přes řeku Krusau opravdu nebyla procházkou růžovým sadem. Zato jsem šel nejdříve městem, až jsem narazil na cíp zálivu, jenže pak jsem musel obejít takovou obrovskou chemičku a poslední asi půlka cesty vedla podél moře a z druhé strany byl les. Pár úseků vedlo dokonce do kopce. Ale dal jsem to! A když už jsem to stáčel k Edece, že si tam dám zasloužené kafe a snídani, na protější straně stál na zastávce autobusu chlapík. Já už jsem si předtím zahrával s myšlenkou, že se svezu, ale když už tam někdo byl, bylo dost pravděpodobné, že něco pojede. Tak jsem se na ten jejich Deutschland-Ticket svezl zpátky do Flensburgu.

To nenápadné město mě velmi překvapilo a po noční návštěvě Hamburku napravilo dojem severoněmeckých měst! Je tady hodně hezkých domů - jak úplně historických, tak těch novějších, takže jsem čas získaný autobusovou přepravou mohl věnovat aspoň krátké procházce, a ještě stihnout dřívější vlak, protože mě od hranic s Dánskem čeká ještě pořádný přesun. Taky jsem si chtěl koupit nějakou snídani a vůbec jídlo na celý den a konečně si dát zasloužené kafe. To první jsem stihl, to druhé ne, protože na nádraží nebyl žádný stánek.

Ačkoli mám dosud splněné tři položky, otočkou za dánskými hranicemi začal pozvolný návrat. Zahajuju totiž druhý pomyslný půlkruh. Při pohledu na mapu bude asi podobně výživný jako ten první, ale cesta na sever přes Polsko trvala. Důvod, proč jsem z Flensburgu víceméně spěchal, je ten, že když jsem se včera podíval do aplikace, naplánovala mi na dnešek pořádnou štreku - až do Aachenu neboli Cách je to na čtyři přestupy a trvá to víc než 9 hodin. Ale ať budu večer, kde budu (cesta vede třeba přes Osnabrück a Düsseldorf), včas si tam musím sehnat nějaké rozumné ubytování.

Z výše uvedeného vyplývá, že další položku už dnes nezaškrtnu. Ale Dánsko bylo velký cíl a příští tři až čtyři by měly jít rozhodně rychleji.

Co mi bylo platné, že jsem z Flensburgu vyjel dřív, když jsme před tím prokletým Hamburkem čekali na opravu nějaké poruchy, a tak mi navazující spoj ujel? Budiž Budu se trmácet dál, ale kéž by teď oreszden nebyly ty vlaky tak plné!

Důležitá zjištění dnešního dne:

1. Do Hamburku už nikdy nechci. Je to hampejz s miliardou lidí.
2. Jedno zpoždění dokáže pěkně znechutit.
3. Jsem nepoučitelný.

Z kombinace všeho uvedeného mi bzučí v hlavě. Hamburské hlavní nádraží je neskutečný labyrint. Když už jeden ví, kam chce jet, a přijde na nástupiště, najednou se číslo nástupiště na obrazovce změní. Je třeba se zase sebrat, vystoupit po schodech nahoru, najít správné číslo a sejít dolů.

Už jsem se těšil na postel, ke které tedy bylo hooodně daleko, ale dalo se to vydržet. Bohužel jsem ale ztvrdnul v Hamburku.

A nepoučitelný jsem proto, že jsem zapomněl, jak velký bordel německé vlaky jsou a na to, kolik lidí jimi cestuje. A taky proto, že jsem si dělal dlouhé plány. A ani při nich mi to kupodivu moc nevycházelo. Musím pěkně postupně. Nejprve se pokusím dostat do Brém.

V Brémách, kam jsem z Hamburku popojel co nejdřívějším vlakem, hlavně abych už v tom ošklivém městě nemusel zůstávat ani o minutu déle, jsem učinil zásadní rozhodnutí: Budu pokračovat programem, který vyplynul z mých včerejších dotazů umělce. Pokusy o to, donutit ji k nějakému alternativnímu plánu, anebo o návrat k původnímu itineráři, který dala dohromady ještě doma, mi přišly dost komplikované. Německo se do Nizozemska zakusuje směrem na západ a s Belgií má hodně krátkou hranici a trefit se do nějakého města, kam povede železnice, odtamtud se vrátit a obojí absolvovat ještě jednou by znamenalo riskovat zbytečné komplikace. Přišel mi sympatický nápad navštívit trojmezí mezi všemi třemi státy kousek od Cách (Aachen). Jenže když jsem dnes tenhle program upřesňoval, 7 kilometrů pěší túrou na nejvyšší kopec pevninského Nizozemska (celých asi 320 metrů!) jsem vyhodnotil jako ztrátu času. Jenomže projít se, spatřit magický bod a pak se zase vrátit na zpropadené koleje vůbec nemusí být špatné. Bude to podobně autentická záležitost jako rekonstruovaný most směrem na A když bych třeba po cestě zpátky zase potkal nějaký autobus, bylo by to plus.

Ono se zkrátka ukazuje, že ty vzdálenosti, které je tady potřeba překonávat, jsou velmi nelítostné – zvlášť ve chvíli, kdy je třeba potřeba a všechny záchody se tváří jako obsazené nebo mimo provoz. Což o to, na záchod je možné dojít si na nádraží, jenže pokud je v plánu 500 až 600 kilometrů za den, není čas pobíhat po velkých nádražích a shánět toalety. Já jsem si to vysněné kafe dal dnes právě až v Brémách. Když k tomu přidám nejdražší WC v Německu (euro pade), které nesplachovalo, nevysoušelo a vůbec nedávalo tu správnou protihodnotu, dneska jsem hezky navýšil rozpočet akce. A to to nejhorší teprve přijde večer, až budu platit ubytování.

V Brémách jsem se rozloučil i se zbytkem rizota, dokonce s celou jednou porcí, protože jsem na něj neměl chuť a strávilo se mnou hezkých pár chvil.

Aniž bych tedy chtěl dělat plány, nějaké obrysy příštích směřování přece jenom mít musím, abych měl co měnit. Dnešní den je ale snad poslední dlouhý přejezd a zdolání dvou hraničních bodů mi poskytne rezervu. Zítra vylezu na vrchol nad Cáchami, zamávám do Belgie a Nizozemska a pak se vydám směrem k Schengenu. Podle aplikace bych to stihnout měl. Schengen klidně můžu dobýt někdy večer a využít pozdní večerní spoje někam k francouzským hranicím, abych pozítří ráno přetnul žabožroutskou linii a měl před sebou ještě dvě poslední země. Spát buď budu, nebo nebudu – výhoda nočních jízd, pokud jsou k dispozici, jsou prázdné vlaky a klid.

Zbývá toho zatraceně hodně.

I do Osnabrücku jsme přijeli pozdě a i navazující spoj na Düsseldorf má zpoždění, tak mám aspoň čas přemýšlet, jestli se dneska vůbec někam dostanu, kam vlastně a jak tam budu bydlet. Přijatelná cena hotelového pokoje je i v Osnabrücku, ale přijde mi, že je ještě příliš brzy na to, abych to zabalil. I v Düsseldorfu se dá bydlet, jenže ten pro mě nemá příliš velké kouzlo. Ne že bych se cítil na večerní procházky, ale i tak - genius loci je genius loci. Pro Cáchy mluví nejen cena hotelu, ale i velmi příjemná cena za hostel a taky to, že ráno bych to měl do Nizozemska a Belgie, co bych krokem došel. A pokud vybírám mezi levným hotelem a ještě levnějším hostelem, ve výhodě je rozhodně ta levnější varianta, protože tam můžu přijít klidně o půlnoci.

Původně jsem si pohrával s myšlenkou, že bych ten srandovní nizozemský kopec vyšlápl ještě dnes, ale dobrý nápad to není.

Z radosti z cestování se stala muka kombinatoriky, ale tak to musí být.

Vlak z Osnabrücku do Düsseldorfu byl takovým opatrným průvodem po Porúří. Projel Gelsenkirchenem, projel Essenem, projel Mülheimem. A když přijel do Duisburgu, tak ho dvě zastávky před cílovou stanicí zrušili, protože nabral takové zpoždění, že nemělo cenu, aby to zkoušel dál. Všichni vystoupili a musí počkat na nějaký jiný, jestli někdy přijede. Tedy mně by to zase tolik nevadilo, mohl jsem přemýšlet o svých možnostech, ale už mě z toho přemýšlení úplně bolí hlava. A rád bych se ještě dnes dostal do Aachenu. Po očku jsem se díval, kolik stojí jízdenka Českých drah z Cách do Prahy, a musím konstatovat, že to tak drahé není.

Tady už ty Nizozemce lížeme opravdu natěsno. Herzogenrath byl jednou z možností, jak se tam dostat.

Na recepcí je plno, zřejmě dobrej oddíl. Tři lidi do rána strpím a pak stejně vypadnu. Za nic jiného to dneska stejně nestálo.

Tak kromě jednoho chlapíka staršího než já jsem vyfasoval Afričana a je to pěkný prase - to není rasistická poznámka, nýbrž konstatování toho, co jsem viděl při pohledu do záchodové mísy. Ten člověk ji celou zesral! No nic, dobrovolně zvyšuju rozpočet a dám si dvě piva, třeba mi to potom bude jedno. Fotku raději tentokrát ne...

Když jsem si dnes během dne otevřel poznámky a chtěl si zapsat úseky, kterými jsem projel, hrozil jsem se, že toho moc nebude, ale pak na mě vykoukl (zase ten) Hamburk a já jsem si uvědomil, že jsem dnes v noci začínal tam. Díky tomu a díky mé trpělivosti, že jsem si to nakonec odseděl na zadku a přetrpěl všechna ta železničářská příkoří, se přiblížily dva příští cíle a další jeden je na dohled. Ale největší podíl na tom má noční cestování, od rána (od Hamburku, jak jinak) to šlo doslova od deseti k jedné. Všechny vlaky měly zpoždění a vrcholem byl ten, co nedojek do Düsseldorfu. Musím odevzdaně poznamenat, že jestli to tak půjde dál, odjedu nejbližším spojem do Prahy.

Podle umělky jsem urazil přes 840 kilometrů, ale kdoví, kolik tyhle úseky opravdu měřily:

12) Hamburk - Kiel (92 km)
13) Kiel - Rieseby (45 km)
14) Boren-Lindaunis - Flensburg (40 km)
15) Flensburg - Hamburk (160 km)
16) Hamburk - Brémy (120 km)
17) Brémy - Osnabrück (120 km)
18) Osnabrück - Duisburg (160 km)
19) Duisburg - Düsseldorf (25 km)
20) Düsseldorf - Aachen (80 km)

Já osobně jsem k výkonům přispěl více než 23 000 kroky.

Kvitoval jsem, že hostel je kousek od nádraží, protože jsem to včera měl z vlaku pár minut. Dnes ráno však takovou polohu za výhodu nepovažuju. Do tří jsem spal dobře, ale pak odněkud přišel Afričan a ke svému večernímu vizuálnímu entrée přidal i krásný noční výstup akustický a pak do sedmi hromácely vlaky. Cítím se možná ještě trochu zeslábější než včera ráno.

Vždycky když se někde balím, mám nepříjemný pocit, že tam něco nechám. Když jsou na pokoji čtyři lidi, je to ještě složí. Potřeboval jsem si trochu uklidit v batohu, tak jsem si ho vzal na chodbu a přebalil ho tam. Ale ten můj neodbytný pocit tentokrát posiluje pád čehosi na zem, když pak ještě prohlížel palandu. Já i ten stařík jsme hledali, ale nic, co by připomínalo některou z mých věcí, jsme nenašli. Tak snad jsem kompletní.

K trojmezí jsem se popovezl vlakem, protože ze západního cášského nádraží je to tam blíž než z hlaváku. Vlak jede 5 minut, takže jsem myslel, že nějaká úspora to bude. Jenže když jsme pak projížděli zastávkou Schanz, zjistil jsem, že by to bylo blíž právě odtud. Na Westu jsem proto nasedl do prvního vlaku, který jel zpátky, v domnění, že pojede přes Schanz. A výsledkem je, že jsem zpátky na hlaváku. Počasí není nic moc, je zataženo a kdoví, co mě čeká přes den.

Vytrvalými stoupáky a lesními pěšinami, místy až příliš zákeřnými pro pantoflovou obuv, kterou jsem pro dnešek zvolil, jsem se doplahočil až téměř na samý vrchol. Zvolil jsem přitom cestu delší, protože ta mi umožnila jeden nefalšovaný zážitek: třetí den přesně v 9:48 jsem se ocitl za hranicemi Belgie. Trasa na trojmezí teď vede těsně po hranici.

Vlevo mlžná Belgie, vpravo Německo.

Tady se Německo do Belgie zahryzlo. A ten terén!

Stanul jsem na nejvyšší hoře Nizozemska a v 10:16 překročil na místě v němčině zvaném Dreiländereck hranice této země.

Čekal jsem trochu slávy, ale tohle je přímo pompa! Ale aspoň si v jednom z těch mnoha kiosků, co tady do světa vyřvávají hudbu, můžu dát kafe. U Nizozemců mimochodem, protože Belgičani mají zavřeno a Němci to pojali poněkud pietně.

Na vrchu Vaalselberg jsem trochu tápal, protože se o můj mobil zřejmě prali všichni tři operátoři a já jsem se nemohl podívat do mapy. Hodilo se mi, že znám jméno nádraží Schanz, na které tam byla směrovka, tak jsem si řekl, že to špatně nebude, a vydal se směrem tam. Lesními pěšinami, asfaltkami a polními cestami jsem podél lesů, luk a stájí pro koně někam došel. A protože tam byla křižovatka s několika autobusovými zastávkami, pro změnu jsem se vydal všanc městskému autobusu, který mě snad doveze na Hauptbahnhof, protože všechny cesty na Lucembursko vedou přes hlavák.

Jsem asi poněkud zmatený. Autobus jel jinam, takže jsem vystoupil jinde a došel to pěšky. A kdybych si nemyslel, že se vyznám, mohl jsem klidně vystoupit na Schanzu, odkud mám zřejmě víc možnosti se do Perlu dostat. Jenže zřejmě bych musel jet přes Düsseldorf a tam já po včerejšku stejně moc nechci. Varianta Kolín třeba bude zábavnější.

Před nádražím v Aachenu najednou cítím "vůni", kterou znám z noci. Ohlédnu se - a tam Afričan. Ale jiný, ne ten od té mísy. Asi nějaký rozpoznávací testosteron.

Návštěvou trojmezí jsem dosáhl nejzápadnějšího bodu této cesty. Mimořádná okamžik bylo třeba zaznamenat i s méďou. Pochopitelně jsem tam trochu stropil pozdvižení, když jsem ho tam začal aranžovat. Ještě předtím jsem musel vyfotit dva starší manžele a pak už všechny party včetně dětí sledovaly, jak ho usazuju na patník. Udělal jsem první snímek a chtěl jsem udělat záběr zblízka - a najednou méďa spadl. V hloučcích okolo to zahučelo. Méďu jsem tedy zvedl, usadil ho znovu a cvakl podruhé. A pak už jsem se mohl nerušeně kolem parkoviště, kde řada turistů parkovala svoje auta, ztratit v lesích. Byl to výkon, ale stálo to za to.

Z Cách se teď musím přesunout kousek na východ, protože směrem na jih je Belgie a tu musíme objet.

Já už jsem ve městě Konlenz neboli Kobylka byl a moc dobře si vzpomínám, že jsem tenkrát spěchal a bylo těžké najít nástupiště, protože je neměli označená. Dnes je to jinak a musím říct, že to bylo jedině dobře.

Můj předchozí vlak měl zpoždění, a tak bylo jisté, že do Trieru budu muset jet až tím, co jede o hodinu později. Ideální čas trochu se tady porozhlédnout a sehnat něco k jídlu, řekl jsem si, protože jsem toho dneska ještě moc nesnědl. Řízením osudu jsem vystoupil už na nádraží Stadtmitte. Ale na první pohled to nevypadalo jako špatný omyl, protože historické centrum je blíž právě z tohoto nádraží. Jenže Kobylka je jedno z nejstarších historických měst, protéká jím Rýn a právě tady se do něj vlévá řeka Mosela, která bude pro moje dnešní objevování ještě důležitá. Kromě neskutečně malebných ulic (a to jsem jich bohužel nestihl moc najít) tady mají i nároží, kterému se říká Německý roh (Deutsches Eck). Přesně tady se potkávají obě řeky. Na druhé straně Rýna je vyvýšenina s pevností Ehrenbreitstein, kam se dá dostat lanovkou. Půvabné město, říkal jsem si celou dobu, rozplýval jsem se a fotil, než jsem se podíval na hodinky a navigaci a zjistil, že na hlavní nádraží je to 2,5 kilometru a mně zbývá zhruba  20 minut do odjezdu vlaku. Na pozdní odjezd se na takhle malých nádražích spoléhat nedá, a pokud jsem se tady nechtěl zdržet ještě další hodinu (což b mi za normálních okolností věru vůbec nevadilo!), nezbývalo než se velmi energicky vydat směrem na nádraží. Čas utíkal a já bych utíkal taky, kdybych neměl na nohou pantofle. Naštěstí jsem mohl něco mezi rychlou chůzí a pomalým během předstírat před semafory, tam to nikomu nemuselo být divné, ale byl to spíš zoufalý pokus válečného invalidy. Vlak navíc vyjížděl až z 9. nástupiště, zkrátka zlomyslnost za zlomyslností. Zvažoval jsem sundat si pantofle a běžet v ponožkách, ale k tomu jsem se neodhodlal - pořád jsem měl v záloze ten pozdější spoj.

Doběhl jsem, jídlo samozřejmě nemám, ale sedím, a jestli to dobře chápu, část vlaku jede až do Lucemburku, ale já vystoupim v Trieru. Do té chvíle snad oschnu, ale ta slečna, co sedí vedle, nemůže cítit nic moc příjemného.

Trať teď v podstatě kopíruje tok řeky Mosely, jednoho z nejdelších přítoků Rýna. Nad jejím údolím se tyčí skály, takže často vjíždíme do tunelů. Když ale vyjedeme, pokaždé se naskytne nádherný pohled. Je to jako z pohádky. Navíc jsem si přečetl, že Trier neboli Trevír, kde budu přestupovat na vlak k Schengenu, je nejstarší město v Německu. Možná by to stálo za změnu plánu.

Tenhle vlak, patrně můj dnešní předposlední (a celkově šestadvacátý) má na sobě dokonce napsáno, že mě dopraví do dalšího cíle.

T-Mobile už by mě rád viděl dál, ale bohužel to špatně vyhodnotil. Ale jedeme při Mosele a přes ni velkovévodství opravdu je.

Třetí den přesně v 19:52 jsem na mostě přes řeku Moselu ocitl na území Lucemburska.

V Schengenu mají památník Schengenské dohody. Jak by taky ne, když si tady díky ní můžu v podstatě bezstarostně jezdit tam a sem. To by chtělo oslavu!

Na téhle cestě mě nějaká holka se psem pozdravila "Bon jour"!

A ve 20:09 jsem na kraji vesnice Apache pokořil francouzskou hranici. Což se pozná podle té ajfelovky, to je jasný.

Na téhle cestě jsem rozhodně nechtěl podvádět. Když se to tak vezme, stačilo najít správná trojmezí a všechny německé sousedy sfouknout během chvíle. Jenže tak to nefunguje. Už jen objet celou zemi je na několik dní. A jezdit německými vlaky je jen pro trpělivé. Pro ty, co nespěchají a nemají nikde předem domluvené ubytování. Ideálně když nemají vůbec žádné. Odškrtnout si dnes ještě i Francii byl momentální nápad, když jsem si všiml, že Schengen je nejen kousek za německými hranicemi, ale jen pár set metrů odtud začíná i Francie. Všechny tři země se potkávají uprostřed řeky Mosely na dohled od památníku Schengenské smlouvy na kraji takového ostrůvku. Vstoupit do Francie suchou nohou lze jedině z jedné z obou tady sousedících států. V Lucembursku je to o něco dál a na to už dneska nemám moc sil. Proto jsem se vrátil do Perlu a došel tam z Německa. Mělo to být do foroty, protože jsem měl v plánu přesunout se  večer do Saarbrückenu a dojít do Francie odtamtud. Jenže když jsem odpoledne viděl Koblenz, o níž si umím představit, že bych tam strávil bezesnou noc a vůbec údolí Mosely, udělal jsem změnu a vrátím se do Trevíru. Asi by byla škoda ho nevidět. Ty, kdo se bojí o mé zdraví, ujišťuju, že jednu noc to ještě vydržím. Zítra prvním vlakem vyrazim směrem na Kostnici a měl bych mít dostatek času si na noc najít bydlení s vlastním pokojem. Ale to je jen představa, plány bych přece dělat neměl.

Třetí den byl bohatý na zážitky, splněné cíle a zejména na fyzické výkony, ale nemůžu přece pořád jen sedět ve vlacích. 33 700 kroků jsem dlouho neušel. Ale dobývání německo-belgicko-nizozemského trojzemi jsem si náramně užil. A stejně tak cestu podél Mosely.

Kdybych se v Aachenu nevozil tam a zpátky v domnění, že ušetřím pár set metrů, bylo by to naopak chudé právě na ty vlaky. Takhle jich bylo aspoň šest:

21) Aachen Hauptbahnhof - Aachen West (2 km)
22) Aachen West - Aachen Hauptbahnhof (2 km)
23) Aachen Hauptbahnhof - Köln (70 km)
24) Köln - Koblenz (79 km)
25) Koblenz - Trier (113 km)
26) Trier - Perl (42 km)
Celkových 308 kilometrů je jako nic, a přesto se mi v tomhle úseku podařilo pokořit čtyři překročení hranic.

Od Trevíru jsem čekal hodně. Má totiž dost předpokladů být městem, které vás hned po příjezdu nadchne: řeku Moselu, podél jejíhož toku se pěstuje vinná réva, zejména odrůda ryzlink, přívlastek nejstarší město světa, i když tady zjevně záleží na tom, podle čeho to posuzujeme, umístění na železnici do Schengenu (možná jsem ale já jediný, kdo stojí o tamní památník tolik mocné smlouvy) a památky, z nichž několik je zapsaných na seznamu UNESCO. Potom, co jsem naprostou shodou náhod navštívil v rychlosti, a to doslova, Koblenz, chtěl jsem vidět i Trier, jenže to město za to nestojí. A už vůbec ne za probdělou noc. Žádný bulvár směřující k řece, po kterém proudí davy zábavychtivých lidí k nábřeží. Řeka je tady schovaná za pásem křovisek a ve tmě je strašidelnější než Sherwood. Žádná turistům otevřená náruč. Dominantní katedrálu evidentně nikoho nenapadlo efektně nasvítit, římské lázně zavřeli na petlici a taky jsou tmavé jako čerň. A ani ta slovutná a obrovská Porta Negra osvětlená není a v jejím případě je to možná proto, aby dostála svému jménu. Žádné takové ty maličkosti, které vám udělají radost a rozjasní den (nebo noc), jako jsou sošky, fontánky, malůvky, odkazy na historii, ke které se možná Trevířané hrdě hlásí. Však sem taky patrně turisté ani nepáchnou. Hotely jsem napočítal sotva dva a i ty jsou zřejmě až příliš. V tomhle Trevíru asi řádila nějaká škodná. Je to naprosto promarněná šance. Kdybych se byl býval vrátil na noc do Koblenze, jak jsem zvažoval, mohl jsem si to v jeho ulicích a na promenádě u Německého rohu užít. A to je druhá promarněná šance.

Noc jsem prožil, jak se jenom ve městě promarněné šance dá. Jen v kraťasech, protože jsem byl příliš pohodlný na to, abych se hrabal v batohu a převlíkal. Na jedné lavičce jsem dokonce na chvíli usnul. Jediným rozptýlením pro mě byla nabídka lehkých drog, která odkudsi náhle přišla, a snaha nějakého Rusa o konverzaci. Možná to byl Ukrajinec, těžko říct, ale byl jsem příliš pohodlný na to, abych to zjišťoval. Než jsem si sedl, bolely mě nohy, jakmile jsem po delším sezení zvedl, bolela mě záda.

V tomhle divném městě, co leží v údolí, si můžu nádraží prohlédnout pěkně svrchu. Zato halu a služby aby pohledal.

Nádražní hala na tom bláznivém nádraží byla, ale taky tam byl pěkný zmatek, znásobený totální rekonstrukcí všeho kolem nádraží. Ale měl jsem dost času na nákup snídaně a kafe, takže hamburgerové bulky koupené ze zoufalství včera před zavíračkou v REWE v Perlu zatím nechávám jako rezervu pro případ nouze. Jedu na Karlsruhe, ale úkolem na odpoledne je identifikovat zítřejší trasu a podle toho sehnat bydlení na dnešní noc.

Vlak do Kostnice jede 3 hodiny. To je nejdelší úsek, který mě čeká. Bohužel neveze zásuvky a já bych po noci aspoň jednu potřeboval. Ale Švýcarsko je blízko!

Krajina je po několika desítkách kilometrů zase jiná. Dříve všudypřítomnou placku nahradilo včera romantické údolí podél Mosely a dnes v Bádensko-Würtenbersku v oblasti Černého lesa povyskočily zalesněné kopce pěkně vysoko. Je to předzvěst Alp, taková malá ochutnávka. Před chvílí pršelo a teď se z lesů páří. Za Hornbergem vlak překonává převýšení, jede serpentinami a co chvíli vjíždí do tunelu a zase vyjíždí. Působivé!

Jelikož se blížíme ke Švýcarsku a ti operátoři jsou vážně nevyzpytatelní, raději jsem si pořídil ten balíček do Švýcarska, co jsem měl už v seznamu. Od roku 2022 to sice zlevnili, ale pořád je to myslím zbytečnost. Já bych to klidně na těch pár desítek minut vypnul, jenže té Kostnici a okolo to opravdu může být všelijak.

Tak mě napadá... Balíček platí 7 dní a je v něm 1 GB. Že bych ještě někam jel, abych to pořádně využil?

Ve městě Singen je hned vedle nádražím obrovská továrna na výrobu maggi, kterou tady Julius Maggi otevřel v roce 1887.

Bodamské jezero mě přivítalo naprosto hnusným počasím. Jak by řekl děda Komárek... Už mám v pohotovosti pláštěnku. Aspoň se osvěžím. Jen se asi budu muset obléct, nevypadá to, že by tam bylo vedro.

Mám štěstí, protože v tuto chvíli neprší.

Čtvrtý den ve 12:30 jsem v Kostnici přešel státní hranici do města Kreuzlingen a ocitl se ve Švýcarsku.

No, ocitl jsem se v takovém švýcarském růžku.

Tak místo prohlídky Kostnice budu muset primárně vyřešit, jak se odtud dostat, protože zrušili nějaký spoj a jediná možnost je po vodě. Město je obehnané jezerem.

Mohl to být krásný výlet s dosažením osmého bodu a prohlídku Kostnice. Kdyby nezačalo pršet a půlku spojů, které jsem mohl využít, nezrušili kvůli záplavám na druhé straně Bodamského jezera, kde leží město Friedeichshafen a přes které jsem měl pokračovat do Ulmu a vytoužené postele. Aniž bych zjišťoval, co se děje (to mi a až později napsala J.), našel jsem přístav, odkud na druhý břeh jezdí lodě. Pán za přepážkou mi stroze oznámil, že plavba trvá padesát minut a stojí 14,60 nebo tak nějak. I začal tuhý boj s baťůžkářovým svědomím. Což o to, já bych se o to kouzlo levné cesty klidně připravil a s radostí ho vyměnil za jízdu po Bodamském jezeře, už jsem zaplatil i za jiné blbosti, ale nebyl jsem si jistý tím, že odtamtud opravdu odjedu, a že navíc neskončím hodně promočený, protože se mezitím rozpršelo hodně moc a nebylo mi jasné, jestli se tam bude dát kde schovat. Když ten chrabrý muž viděl, že mi ta cena nevoní (mám na zádech batoh, tak to musí být jasné), řekl, že za dvě hodiny jede "normální" loď za dvě eura. Dvě hodiny bych asi někde přečkal, jenže hledejte normální loď mezí katamarány. A kdybych se o další pokračování cesty pokoušel o dvě hodiny později, mohl bych skončit na lavičce (a to nemůžu) nebo v hostelu s Afričanem (a to nechci). Napadlo mě nezadávat aplikaci přímou cestu do Ulmu a vyzkoušet to postupně. Napadlo mě taky vrátit se jednoduše do Karlsruhe a sehnat pokoj tam. Jenže tohle všechno vyžadovalo kombinování zadávání do aplikace, hledání míst na mapě a projíždění Bookingu a to se dá s přehledem dělat na počítači a v suchu a já jsem neměl ani jedno. Měl jsem jen telefon a tomu sakra docházela šťáva. Já mám s sebou samozřejmě záložní včetně kopie jízdenky. Nebo bych mohl vyměnit kartu v telefonu. Měl jsem spoustu možností, jen k tomu jaksi chyběly podmínky a vážení čtenáři jistě už vědí, že já nevyžaduju podmínky přímo ideální. Musel jsem požádat o pomoc bližní svou.

Společnými silami jsme naplánovali popojíždění po třech čtyřech zastávkách, protože stanice jsou v těchto místech od sebe hodně daleko, ale taky se pěkně větví. Díky tomu jsem si v jednom z vlaků telefon trochu dobil a i v dalším se mi to díky dvěma stařenkám, co se obětavě vrhly pod stůl, povedlo.

Šnečím tempem se tedy přibližuju. Momentálně máme zpoždění, protože jsme čekali na jiný vlak, ale pokud to nezatneme moc, stačí už jen dva vlaky a tři hodiny a budu v Ulmu.

Právě jsme projeli stanicí Beuron! To jsem skoro doma.

Aspoň na chvilku jsem se Kostnicí stihl projít a to, co jsem viděl, bylo moc pěkné. To mluvím o barevných domech všelijakých tvarů a o úzkých uličkách. Zaslechl jsem tam Čechy, ale radši jsem se k nim nehlásil. Když budu mít příště víc času, dám si tam aspoň kafe.

Když má někdo v názvu slovo budget nebo backpacker, je to přesně v mém stylu. Celkově 34. vlak mě dovezl na hlavní nádraží v Ulmu a hned vedle je tenhle hotel. Ne, v té červené části já nebydlím.

Mně to teda lowcostové zase až tak nepřijde. Bydlel jsem v dražších hotelech, které vypadaly mnohem hůř. Není to žádná hitparáda, pokud jde o luxusní vybavení, ale co potřebuju víc než postel, sprchu a záchod (mimochodem, tentokrát je čistý)? Větší televizi?

Teprve čtvrtý den a už jsem téměř u konce. Zbývá mi dotknout se nohou rakouského území. Ale návštěva toho švýcarského, respektive návrat z kleští náhorní plošiny Bodanrück zpět do civilizace byly náročné. Ale výrazně to vyvážily výhledy na krajinu pohoří Černý les (Schwarzwald), kde pramení Dunaj i Rýn.

Přestože jsem dnes ujel celkem 599 km, průměrná rychlost by byla tristní, jízda údolími a rozkouskování trasy kvůli záplavám mi pobyt na železnici značné prodloužily.

Úseky:

27) Trier - Neustadt(Weinstr) (187 km)
28) Neustadt(Weinstr) - Karlsruhe (42 km)
29) Karlsruhe - Konstanz (160 km)
30) Konstanz - Radolfzell (18 km)
31) Radolfzell - Immendinge (32 km)
32) Immendingen - Sigmaringen (46 km)
33) Sigmaringen - Aulendorf (42 km)
34) Aulendorf - Ulm (72 km)

Hodinky ukazují 20 200 kroků. Mám za sebou další náročný den.

Ráno jsem si dal se vstáváním trochu na čas, protože možnost odejít do 12 hodin poskytuje dost příležitostí k lenošení. A opouštět pohodlí se nikdy nechce. Dopoledne bych si chtěl trochu prohlédnout Ulm a pak se vydat směrem na Bavorsko, kde je několik možností, kde překročit německo-rakouské hranice. Ta nejvýchodnější je u města Freilassing, které sousedí se Salcburkem. V úvahu připadá taky Bad Reichenhall, který je jen kousek na jihozápad, a nejzápadnější Füssen. Samozřejmě bych mohl jet taky do Passova, ale tam už jsem byl. Rozhodnu se v průběhu dne.

Tak jsem se rozloučil s Ulmem a mířím na Rakousko, ale ještě to tak rychlé nebude. Jen co přejedeme Dunaj, který tvoří hranici mezi Bádenskem-Würtemberskem a Bavorskem, až na rakouskou výjimku mi pro dnešek zůstane jen tahle poslední spolková země. Rozhodl jsem se pro Freilassing, protože je relativně kousek od Mnichova, ale hlavně mi blízkost Salcburku umožní rychlou prohlídku i tohoto města. Ale ještě je příliš brzy na nějaké podvečerní plány.

Když už se mi včera tou složitou cestou podařilo do Ulmu dojet, bylo by škoda nezajít aspoň na chvíli do města. Hotel byl kousek od nádraží i náměstí a taky od muzea chlebové kultury. Rodiště Alberta Einsteina kromě něj nabízí vyhlídku na daleké okolí z ochozu nejvyšší kostelní věže na světě. Měří 161,5 metru a vede na ni 768 schodů. V Ulmu samotném je to takové pěkně západoněmecky upravené a honosné, radost pohledět. A protože tu mají řeku a ne ledajakou a na rozdíl od Trevíru vědí, jak se řekou pracovat, u Dunaje je promenáda s lavičkami a místy pro odpočinek. Dojít se sem dá od hlavního náměstí s katedrálou Ulmer Münster, která ale ve skutečnosti katedrálou není, protože v ní nikdy nebylo sídlo biskupa, přes malebnou čtvrť Fischerviertel s původními rybářskými domky. Dodnes v nich lidé bydlí, takže paní, co šla vynést odpadky, určitě během její dopolední úklidové mánie zachytily desítky fotoaparátů turistů, které to sem pochopitelně táhne.

Tenhle vlak, celkově můj třicátý sedmý, jede až do Salcburku a až tam platí Deutschland-Ticket. Takže kdybych si to chtěl ulehčit, můžu zůstat hodinu a tři čtvrtě sedět, pak jen vystoupit, udělat fajfku a hurá zpátky do Česka. Ale takhle to nejde. Hezky vystoupím ve Freilassingu, hranice přejdu pěšky a udělám si fotku z autentické hranice. A do Salcburku pojedu pak. Do Česka už se dneska stejně nedostanu. Tedy možná ano, ale zůstat trčet v Železné Rudě stejně nechci.

Už včera mě začalo pobolívat v krku a teď už vím proč. Německé vlaky se v létě vyznačují tím, že chladí asi na 15 stupňů. Zřejmě se Němci rozhodli, že když zrovna svítí sluníčko a fouká vítr, přebytečnou energii vyflákají na chudáky, co jezdí skoro zadarmo na jejich Deutschland-Ticket.

U Rosenheimu je zima, která vlak opanovala, doprovázena výhledy na vrcholky Alp, které vpravo vykukují zpoza zalesněných kopců. Dává to tedy smysl - na horách je chladněji, tak bychom to měli poznat i tady v nížině.

Nemůžu uvěřit tomu, kolika německým ženám trčí z různých viditelných částí těl (o těch neviditelných nemůžu soudit) takové ty rádoby ozdobné kusy železa. Mnohé jsou přitom i hezké, ale těla si zhyzdily kovem. Nerozumíme tomu, proč to dobrovolně dělají.

Jsou tady. I s kačenkami na řece Saalach!

Pátý den v podvečer, přesně v 17:31, jsem po mostě Saalachbrücke překročil německo-rakouskou hranici a krátce poté se ocitl na kraji Salcburku.

Rakousko si zjevně užiju víc, než jsem měl v úmyslu. Jedna klientka poslala v pátek navečer rychlou práci - na to jsou tyhle agentury experti, bohužel právě ve chvíli, kdy jsem kráčel podél řeky Saalach a na dohled měl čáru. Nevadí, devátý cíl ještě počká, řekl jsem si a usedl na lavičku, která se jako na zavolání zrovna zjevila. Jenže příhraniční pokrytí internetem stojí za prošlapanější bačkory, než jsou moje kožené sandály od Bati po pěti dnech plného provozu. Musel jsem tedy dokončit úkol, a protože kousek za cedulí Salzburg byla lavička, sedl jsem si tam - a tam jsem na tom byl stejně jako předtím. Šel jsem tedy dál a spoléhal na nějakou kavárnu, kde bych si mohl sednout. Bylo tam jen pár benzínek bez míst k sezení a pak pobočka Oberbank s fontánou a sezením a hned vedle kavárna, jenomže zavřená. Muselo mi stačit zákoutí s fontánou. Můj výkon doprovázel trysk vody a hluk tisíců aut jedoucích do města, neboť jsem se ocitl hned v sousedství výpadovky, která mi teď dělá průvodce na cestě na nádraží v Salcburku. Nikoho neproklínám, jsem se svým osudem smířený. K vlaku to je jen pár kilometrů a do odjezdu posledního spoje na Německo je ještě daleko. Jen jsem si v tom Freilassingu nemusel zatížit batoh dvěma kily potravin.

Vím, proč jsem v Solnohradě ještě nebyl. Na nějaké sólo výlety nebo adventní víkendy je to od nás daleko (skoro 400 kilometrů), k moři taky my Češi jezdíme jinudy a Alpy vhodné k lyžování tu teprve začínají. Kdyby mě sem nezavedly mé poťouchlé výzvy, asi by mě sem vůbec nenapadlo jet. Jednou se tedy taková šance naskytla, protože jsme dělali pro klientku (shodou okolností z Oberbank, u jejíž pobočky jsem našel jedinou lavičku v okrajové čtvrti Salcburku), která byla s naší prací spokojená a měla tendenci se nám odvděčit nějak neformálně. Pracovala právě v tomhle městě a já jsem jí kdoví proč navrhl, že jestli chce, může nám dělat průvodkyni po Salcburku, až přijedeme. Tenkrát to nedopadlo, a tak jsem se tady náhodou ocitl už dnes. Ačkoli jsem sem měl namířeno po překročení hranice, ale chtěl jsem se vrátit do Freilassingu, moje anabáze s hledáním připojení (jaký to že je rok?) úmysl zpečetila. Třeba bych nasedl do vlaku jiným směrem a Salzburg bych nezažil.

Jeho staré město je okouzlující a půvabné, upravené, opravené a září barvami. Je velké tak, že je těžké se v něm ztratit, a poskytuje radost těm, kdo mají rádi prostor, třeba širokými bulváry a velkými náměstími, i těm, kdo mají rádi romantiku a chtějí se procházet uličkami úzkými. Všechny lemují vysoké domy. Na obou nábřežích řeky Saalach se lze věnovat všemu, co vás napadne - běhání, jízdě na kole, cvičení, hraní, poslouchání muziky živé i reprodukované, jídlu a pití. A všeho je tu dostatek! Nad vším tím mumrajem ční na vrchů Festungsberg do výšky rozlehlý hrad Hohensalzburg, jedna z největších dochovaných středověkých pevností v Evropě, a jen o kousek dál první, zatím trochu nesmělé vrcholky Alp... A já jsem měl dnes štěstí, že je pátek a všechny hospody a restaurace byly plné. Solnohrad žil pestrostí etnickou i gastronomickou, lidi byli veselí a velmi, velmi kultivovaní. Zkrátka Rakušani, i když často přicestovalí!

S naprostou upřímností říkám, že kdyby mělo tohle město nějakou hrou geologických dějin ještě moře, byla by to královna měst.

Po procházce Salcburkem jsem se začal vážně zabývat myšlenkou, že bych tu noc, co mě ještě čeká, zůstal tady a do Čech vyrazil s "mírným" zpožděním. Oproti Mnichovu, který je něco jako malý Hamburk, vypadá Salcburk dokonce i kolem nádraží o dost čistější a klidnější. Ale nad prvním teplým jídlem za posledních pět dnů (ne, pořádné nebylo, vařil Mekáč) jsem pochopil, že by to s ohledem na návaznosti vlaků nebyl dobrý nápad. Dvě hodiny v lince do Mnichova můžu ještě chvíli odpočívat a je tady zásuvka. První vlak odsud jede až po páté a to už budu za Mnichovem. Ty necelé čtyři hodiny se tam nějak přežít dají.

Ve stanici Freilassing vlak zastavil, ale dveře zůstaly otevřené. Už předtím hlásili cosi o kontrole. Vlakem prošlo pět policajtů, rozhlížejících se nalevo napravo. Myslím, že jsme jejich vizuální kontrolou prošli všichni. Tak asi zase tak blbě nevypadám.

Hranici jsem tentokrát přejel vlakem. Od Dolního Žlebu je to poprvé.

To moje rizoto a všechny ty svačinky, které si beru s sebou do vlaků, možná připomínají lančmít a pozdější řízky Čechů při cestách do zahraničí. Jenže to není nic neobvyklého, vídám to běžně. Lidi často konzumují svačinu, kterou si připravili doma. Korunu tomu před chvílí nasadil pán, který tu sedí s partnerkou. Vybalil si jakési frikadele, z pytlíčku vytlačil hořčici a otevřel sklenici zavařených okurek. Zakončil to banánem.

Pátý den proběhl díky perfektnímu dobití síly zvesela a optimisticky. Jeho dopoledne jsem strávil procházku po Ulmu a večer zakončil dojetím z velkolepostí Salcburku. Zatímco nohy nachodily 24 900 kroků, vlaků jsem si tentokrát příliš neužil (byly jenom čtyři, celkem asi 460 km), a jednou jsem dokonce přetrhl šňůru a neodjel ze stejného nádraží, na které jsem přijel. Ale aspoň jsem do toho Solnohradu došel pěkně po svých a hezky si ho zasloužil.

Dnešní úseky:

35) Ulm - Augsburg (85 km)
36) Augsburg - Mnichov (60 km)
37) Mnichov - Freilassing (150 km)
38) Salcburk - Mnichov (166 km)

Ten noční Mnichov, který ve mně vzbuzoval obavy, jsem si nakonec pěkně užil, i když nohy proti takovému hodnocení protestují. Kdybych tolik nebloudil, mohly bolet o trochu míň. Kolem nádraží to momentálně není taková divočina, protože se zřejmě rekonstruuje a hloučky pobudů nemají tolik kde postávat. V každém případě jsem se jim vyhnul tím, že jsem zvolil únikovou cestu kolem nástupiště, ze kterého jsem odjížděl do Salcburku. A když jsem se vydal dál k centru, stal jsem se odborníkem na noční bary. Je jich tu hodně a pátek byl pro flamendry příležitost to využít. U každého postávají partičky a line se vůně marihuanového dýmu. Holky chodí nalehko, v krátkých sukýnkách a šortkách (dost protiklad ke mně, já jsem se po příjezdu poprvé oblékl do dlouhých kalhot). Jak říkám, užil jsem si to. Jen škoda, že je Mnichov hrozně rozkopaný, snad každých sto metrů je něco rozkopaného a ohrazeného a všude jsou jeřáby. Ale snad to bude pro dobro věci, až přijedu příště.

Trochu to na závěr očurám, ale to nikomu vadit nebude. Na nádraží v Železné Rudě jsem kráčel mockrát a fotek mám odtamtud taky dost. Původně jsem chtěl jet přes Regensburg a takové ty vesnice v Bavorském lese a hranici do Čech překročit v Alžbětíně, ale během noci jsem si všiml, že vlak, který mě má vézt do Regensburgu, jede až do Prahy. Já sice do Prahy nepotřebuju, ale směr je správný a v Plzni to bude brzy. Chtělo to hodně spekulací a zjišťování, ale zase mi pomohla Spojenka, byť nemá pravdu v ceně přeshraniční jízdenky. Učiním teď jeden velký experiment a stanu se svědkem absurdity. Zatímco jsem Německo projezdil na jedinou jízdenku, k návratu do Čech budu mít na jediný vlak hned tři - k Deutschland-Ticketu, který platí do zásuvky Furth um Wald, si koupím jednu do Domažlic od Českých drah a druhou od Plzeňského kraje. Bude to sice o něco dražší než trmácení přes Železnou Rudu, ale pořád asi o půlku levnější, než kdybych nakupoval jednu jízdenku od Českých drah.

Šestý den v 7:51 přejel vlak mezi obcemi Furth im Wald a Novou Kubicí českou státní hranici.

České dráhy jsou kouzelník! Přesně v 8:06 prohlásily německý regionální vlak za český vlak Eurocity a ten se tak rázem proměnil v rychlík!

Před chvílí jsem rozpočet akce dobrovolně navýšil o 2,45 Kč, když jsem uslyšel průvodčí, jak jedné paní říká: "Nemáte deset centů?". Já jsem je náhodou měl, tak jsem je nabídl, ale jestli to pomohlo, opravdu nevím.

Ta otázka po fufníku byla jedna z nejsladších věcí, co uniformovaná žena řekla. Jinak všechny budí a vymáhá po nich jízdenky.

A v 8:52 jsem se dotkl české země na hlavním nádraží v Plzni.

Ještě než vlak dobrzdil v Plzni, mohl jsem rozpočet skrze charitu navýšit o dalších 10 eur. Ty po mně chtěl nějaký Ind, který už předtím nervózně postával v chodbě. Blábolil něco o tom, že studuje v Německu a že se mu ve vlaku cosi přihodilo. A že nemá jízdenku ani peníze a musí vystoupit. Moc jsem mu nerozuměl, částečně proto, že drmolil, dílem kvůli mé časté nepozornosti při hodinách angličtiny. Já bych mu málem těch 10 éček dal, až tak jsem z návratu naměkko, jenže je nemám. Nehledě na to, že nerozumím tomu, proč nemá plán B. Já jsem mu jich poradil několik, tak snad se s tím vypořádá a dostuduje.

Teda ČD mají na palubě kafe stále za patnáct káčé! Musel jsem si sakra dávat v Plzni tu pětinásobně předraženou?

(No, musel, kafe za patnáct se nedá pít a ani při té ceně si na tu chuť nezvyknete.)

Poslední, čtyřicátý první spoj není vlak, ale autobus, neboť právě v úseku Nepomuk - Blatná obsluhují kvůli výluce autobusy.

Přesně po 5 dnech, 3 hodinách a 45 minutách jsem svou cestu plnou výzev plánovaných i zcela nečekaných zakončil v Blatné výstupem v 11:18 z náhradního autobusu.

Poslední den byl krátký, protože jsem cestu urychlil díky nalezení optimálních spojů. Zbývajících 380 kilometrů z Mnichova, jehož noční prohlídka přispěla k přídavku 14 000 kroků na můj pěší účet, jsem zdolal dvěma vlaky:

39) Mnichov - Plzeň (300 km),
40) Plzeň - Nepomuk (35 km)

a jedním autobusem:

41) Nepomuk - Blatná (40 km).

Během šesti dnů cestování jsem 40 vlaky a jedním náhradním autobusem ujel přibližně 3340 kilometrů. Dvakrát jsem se na stejnou jízdenku svezl městskými autobusy a nachodil jsem zhruba 95 kilometrů. Dobývání zemí sousedících s Německem tedy rozhodně nebylo jen o vysedávání ve vlacích. Výpočet délky tras ovšem vychází z toho, co mi poskytl ChatGPT, a nejsem si jistý, že je to dobře. Platí však, že jsem mnohem víc najel vlakem než ušel pěšky.

Putování jsem pořídil za 3 613,41 Kč, ale v ceně není zahrnuta jízdenka Deutschland-Ticket, kterou už jsem měl z předchozí cesty po Německu. Ta normálně stojí 58 eur. Do nákladů ale naopak počítám úplně všechno, co jsem koupil od zahájení cesty v Řevnicích až do konce v Blatné včetně pojištění koupeného už den předtím, tedy stravování, které bych musel platit, i kdybych zůstal sedět na zadku doma.